ECLI:CZ:US:2016:3.US.3708.15.1
sp. zn. III. ÚS 3708/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého J. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti výrokům I. a III. rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. října 2015 č. j. 28 C 127/2012-97, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníka řízení, a společnosti Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") a požadoval zrušení jeho výroků I. a III. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
2. Stěžovatel uvedl, že je dosud nezletilý a od roku 2014 žije v Dětském domově DOMINO, sídlem Vojanova 1029/22, Plzeň. V roce 2011, kdy mu bylo dvanáct let, cestoval prostředkem městské hromadné dopravy bez platné jízdenky, čímž se dopustil porušení smluvních přepravních podmínek vedlejší účastnice. V této době byl zcela odkázán na výchovu a výživu ze strany svého otce, kterému byl svěřen do péče po rozvodu rodičů. V rozhodné době nebyla rodičovská odpovědnost vykonávána dostatečně, v důsledku čeho neměl žádné finanční prostředky ani na zajištění svých základních potřeb.
3. Výrokem I. napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 18 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. bylo dále rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou nyní projednávané věci je problém týkající se stovek či tisíců dětí, které se nacházejí v podobné situaci, kdy jsou nuceny cestovat do školy prostředky městské hromadné dopravy, aniž by od svých rodičů dostaly prostředky na úhradu jízdného. Namísto toho, aby právní řád v těchto případech postihoval rodiče, stávají se dlužníky bez vlastního zavinění přímo děti, a to i na základě rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních, o jejichž vedení se děti ani nedozvěděly. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. I. ÚS 1041/14, podle nějž dítě obvykle nemá vlastní majetek. Výrokem I. napadeného rozsudku proto mělo dojít k zásahu do práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a do práv stěžovatele jako nezletilého dítěte, zaručených čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny.
5. K výroku III. napadeného rozsudku stěžovatel uvedl, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení, kdy byl téměř stoprocentně úspěšný, došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výroky I. a III. napadeného rozsudku zrušil.
II.
7. Z předloženého rozhodnutí obecného soudu a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
8. Vedlejší účastnice se žalobou ze dne 9. 5. 2012 podanou u okresního soudu proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 3 018 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala jízdné a smluvní pokutu za tři jízdy bez platné jízdenky. Okresní soud žalobě vyhověl platebním rozkazem ze dne 14. 5. 2012 č. j. 28 C 127/2012-14. Stěžovatelův odpor okresní soud usnesením ze dne 4. 2. 2015 č. j. 28 C 127/2012-57 odmítl jako opožděně podaný, usnesení bylo na základě jeho odvolání usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2015 č. j. 10 Co 109/2015-75 zrušeno. Stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby, a to z důvodu, že v situaci, kdy jako nezletilý žil ve zcela nevyhovující rodině a docházelo k dlouhodobému závažnému zanedbání vyživovací povinnosti, neuzavřel s vedlejší účastnicí přepravní smlouvu.
9. V další fázi řízení vydal okresní soud dne 1. 10. 2015 rozsudek
č. j. 28 C 127/2012-97, jeho výrokem I. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 18 Kč s příslušenstvím, výrokem II. byla žaloba ve zbývající části zamítnuta. Výrokem III. bylo dále rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že stěžovatel ve svých dvanácti letech věku byl schopen uzavřít platnou přepravní smlouvu. Soud připustil, že stěžovatel žil v nevyhovujícím výchovném prostředí, nicméně mu jako žáku šesté třídy muselo být zřejmé, že v prostředcích městské hromadné dopravy se jízdné platit musí. Výchovné prostředí však bylo zohledněno ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty, kdy soud aplikoval §545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, podle nějž dlužník nebyl povinen smluvní pokutu zaplatit, pokud porušení povinnosti nezavinil. Výrok o nákladech řízení byl zdůvodněn tím, že žaloba byla podána důvodně a vedlejší účastník nemohl znát sociální poměry stěžovatele. Podle soudu proto byla namístě aplikace §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
III.
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
11. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.
14. Podstata ústavní stížnosti se vztahuje jednak k otázce, zda lze v soudním řízení nezletilému žalovanému uložit povinnost zaplatit částku odpovídající dlužnému jízdnému za přepravu bez platné jízdenky, a jednak k otázce, zda v nyní souzené věci bylo možné ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu.
15. Co se týče výroku I. napadeného rozsudku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku odpovídající dlužnému jízdnému za tři jízdy bez platné jízdenky, Ústavní soud konstatuje, že jím nedošlo k porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud souhlasí se závěry okresního soudu, že stěžovatel ve svých dvanácti letech věku byl schopen uzavřít platnou přepravní smlouvu. Tento závěr má rovněž oporu v ustanovení §9 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dle nějž měli nezletilí způsobilost k takovým právním úkonům, které byly svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Proto lze, bez ohledu na výchovné prostředí nezletilého, konstatovat, že stěžovatel uzavřel platné přepravní smlouvy, na jejichž základě vznikla jeho povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku odpovídající stanovenému jízdnému. Opačný závěr by zcela nedůvodně zasahoval do základních práv právě vedlejší účastnice. Okolnosti výchovy a výživy nezletilého dítěte však mohou ovlivnit výrok soudu o uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty, což také okresní soud učinil.
16. K aplikaci §150 občanského soudního řádu Ústavní soud uvádí, že ani v tomto bodě se okresní soud nedopustil žádného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel se v rámci svého vyjádření k žalobě (viz soudní spis č. l. 86 versa a č. l. 87) k možné aplikaci vyjádřil, nelze tedy konstatovat, že by okresní soud rozhodl bez poskytnutí možnosti účastníků vyjádřit se k takovému postupu. Závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení je řádně zdůvodněn, nelze proto uznat stěžovatelovo tvrzení o svévoli či libovůli soudu. Naopak je nutno uvést, že pokud okresní soud rozhodl jinak než podle stěžovatelova přesvědčení a tento svůj závěr řádně zdůvodnil, jde o rozhodnutí ústavně nezávislého orgánu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy), do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu