ECLI:CZ:US:2016:3.US.3711.14.2
sp. zn. III. ÚS 3711/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Balabánem, advokátem se sídlem Šafaříkova 1, 120 00 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2014 č. j. 31 Co 267/2014-1541, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu Praha-východ, 2) orgánu sociálně právní ochrany dětí - Městského úřadu Ŕíčany, a 3) L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti J. K. (dále též "stěžovatel" nebo "otec dětí") napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 30 P 238/2010, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilých dětí K. a T. K. Matkou dětí je L. K..
Ve věci péče o nezletilé děti K. probíhá před Okresním soudem Praha - východ pod sp. zn. 30 P 238/2010 dlouholeté soudní řízení, v němž je rozhodováno o výchově a výživě dětí.
Je možno konstatovat, že soudní spor mezi rodiči se vyznačuje typickými jevy příznačnými pro sociálně patologický jev, označovaný jako "válka rodičů o děti". Věc je komplikována tím, že matka dětí žije od června 2011 na Novém Zélandu. Otec dětí, žijící v České republice, cestuje s dětmi často do ciziny, přičemž rodiče nejsou schopni se na úpravě styku s dětmi rozumně dohodnout a domáhají se soudního řešení úpravy styku s dětmi, často formou návrhů na předběžná opatření. Ve věci byly vydány již desítky prvoinstančních a druhoinstančních soudních rozhodnutí. O úpornosti soudního sporu svědčí již samotný fakt, že v současné době obsahuje soudní spis více než patnáct set stran.
III.
Nejprve Ústavní soud předesílá, že ve věci péče o nezletilé děti K. rozhodoval již v roce 2012, kdy pod sp. zn. II. ÚS 1835/12 vydal nález (N 152/66 SbNU 289), v němž zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012 č. j. 21 Co 522/2011-607, kterým tento soud vyhověl odvolání matky obou nezletilých dětí a svěřil je do střídavé péče jejich rodičů s tím, že nově upravil tuto péči tak, že střídavou péči upravil v rozsahu půl roku v každém kalendářním roce, přičemž současně rozhodl, že oba rodiče jsou povinni umožnit v období, kdy jsou v péči druhého rodiče, kontakt prostřednictvím telefonického spojení či připojení přes "skype" v konkrétním časovém rozmezí.
Ústavní soud ve svém kasačním nálezu konstatoval, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska styku nezletilých dětí s jejich rodiči a svěření nezletilých dětí do výchovy konkrétního rodiče posuzovaly v návaznosti na konkrétní skutková zjištění projednávané věci. Obecné soudy v těchto věcech postupují s ohledem na princip oficiality, tedy provádějí nejen důkazy navržené účastníky řízení, pokud jsou pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní, ale i ty, které jsou v projednávané věci relevantní.
Ústavní soud krajskému soudu v této souvislosti vytkl, že dostatečně nezjistil skutkový stav v rozsahu, který by mohl vést k závěru o vhodnosti střídavé péče o nezletilé děti v rozsahu založeném odvolacím soudem, přičemž odvolací soud porušil ustanovení §213 o. s. ř., neboť se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám zopakoval. Jestliže oproti rozhodnutí soudu prvního stupně změnil odvolací soud právní názor ohledně výchovy nezletilých dětí, měl dát účastníkům řízení možnost se k možné změně svého právního názoru vyjádřit, resp. umožnit jim k němu navrhnout provedení konkrétních důkazů. Jestliže tak neučinil, bylo jeho rozhodnutí překvapivé.
IV.
K nyní projednávané ústavní stížnosti se zjišťuje:
Rozsudkem ze dne 19. 9. 2011 č. j. 30 P 238/2010-478, 10 P a Nc216/2011 Okresní soud Praha - východ ve věci péče o nezletilé děti K. rozhodl o návrhu matky na změnu výchovy svěřením nezletilých dětí do její péče tak, že její návrh zamítl (výrok I), nezletilou K. a nezletilého T. svěřil do výchovy otce (výrok II), matce uložil přispívat na každého z nezletilých dětí částkou 1 600,- Kč měsíčně (výrok III); tím změnil rozsudek téhož soudu ze dne 14. 4. 2010 č. j. 30 Nc 13/2009-263 o úpravě výchovy a výživy (výrok IV).
Okresní soud Praha - východ dne 19. 12. 2012 v řízení o předběžném opatření usnesením č. j. 30 P 238/2010-847, které nabylo právní moci dne 4. 2. 2013, vyhověl návrhu matky a předběžným opatřením nařídil otci, aby umožnil matce péči o nezletilé děti v době od 26. 1. do 20. 3. 2013 z důvodu pobytu matky s dětmi v zahraničí s tím, že děti převezme babička ze strany matky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2013 č. j. 21 Co 169/2013-996 rozhodl o návrhu na úpravu styku nezletilých dětí s prarodiči ze strany matky tak, že změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, umožnil babičce nezletilých dětí J. Š. se s nezletilými stýkat každý druhý víkend v kalendářním měsíci od pátku 17.00 hod. do neděle 17.00 hod. a dále v období letních prázdnin v každém kalendářním roce vždy od 1. 8. od 9.00 hod. do 7. 8. do 18.00 hod. (výrok I a II). V odvolacím řízení byl vypracován soudem ustanoveným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie doc. MUDr. Karlem Hynkem a znalcem z oboru klinické psychologie PhDr. Josefem Pavlátem znalecký posudek. Na č. l. 1109-1114 soudního spisu se nachází protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 12. 2013, v jehož průběhu byli vyslechnuti soudem ustanovení znalci a doplněno dokazování ohledně příjmů otce a matky nezletilých a jejich životních nákladů.
Opatrovník navrhl svěřit nezletilé děti do péče otce, neboť střídavá péče by podle jeho názoru pro značnou vzdálenost a jinou destinaci nefungovala. Současně navrhl kontakt s matkou prostřednictvím skype a telefonu.
Rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 21 Co 522/2011-1122, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2014, rozhodl odvolací soud o návrhu matky na změnu poměrů nezletilých dětí k odvolání matky tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že počínaje dnem 20. 6. 2011 je matka povinna platit na výživu každého z nezletilých dětí 1.800,- Kč měsíčně, počínaje dnem 17. 10. 2012 je matka povinna platit na výživu každého z nezletilých dětí 2.500,- Kč měsíčně a počínaje dnem 5. 2. 2013 je matka povinna platit na výživu každého z nezletilých dětí 500,- Kč měsíčně (výrok I), dále rozhodl o dlužném výživném za období od 20. 6. 2011 do 30. 11. 2013 a o výši měsíčních splátek na jeho úhradu (výrok II), přičemž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově I a II a ve výroku IV o změně dřívějšího soudního rozhodnut o výchově a výživě.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na výsledek důkazního řízení, v němž zkoumal materiální předpoklady matky nezletilých dětí starat se o obě nezletilé děti v delším časovém rozvrhu, v němž by matka připravovala obě děti doma, a děti by ve škole v České republice skládaly srovnávací zkoušky. K dalším relevantním otázkám, jejichž zkoumání uložil odvolacímu soudu Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu sp. zn. II. ÚS 1835/12, ustanovil odvolací soud soudní znalce. Ze závěrů znaleckého posudku a slyšení obou znalců vzal odvolací soud za prokázané, že obě nezletilé děti jsou schopny samostatně vyjádřit své stanovisko a obě shodně uvedly, že chtějí zůstat u otce, chtějí chodit do školy ve Velkých Popovicích a Českou republiku považují za svůj domov. Dlouhodobou ztrátu osobního kontaktu s matkou obě nezletilé děti nevnímají úkorně, přičemž mateřskou postavu jim nahrazuje otcova partnerka P., k níž mají srdečný vztah. Ze strany otce nedošlo k ovlivňování dětí proti matce. K možnosti pobytu nezletilých dětí na Novém Zélandu u matky v řádu měsíců znalec PhDr. Josef Pavlát uvedl, že by bylo vhodné, aby školní docházka dětí probíhala bez většího přerušování, a navrhovaný pobyt v uvedeném rozsahu znalec nepovažuje pro nezletilé děti za vhodný.
Na základě doplněného dokazování, zejména s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výchovy nezletilých dětí.
V průběhu dalšího řízení se matka domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by jí bylo umožněno vykonávat výhradní péči o obě nezletilé děti v době od 28. 7. 2013 do 1. 9. 2013, přičemž návrhu bylo soudem prvního stupně vyhověno.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013 č. j. 21 Co 227/2013-M17 odvolací soud potvrdil předběžné opatření nařízené usnesením soudu prvního stupně, jímž soud uložil otci nezletilých dětí umožnit matce výhradní péči o jejich nezletilé děti v době od 28. 7. 2013 do 1. 9. 2013.
O dalším návrhu matky na nařízení předběžného opatření rozhodl Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 11. 11. 2013 č. j. 30 P 238/2010-M60 tak, že otci nezletilých dětí uložil povinnost umožnit matce výhradní péči o obě nezletilé děti v době od 15. 12. 2013 do 15. 2. 2014.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 31 Co 530/2010-M95 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl s odůvodněním, že doba výlučné péče matky je stanovena na delší časové období, v němž probíhá výuka nezletilých a v době vyhlášení rozhodnutím soudu prvního stupně proběhlo jednání před odvolacím soudem, které bylo ukončeno vyhlášením rozsudku.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2014 č. j. 31 Co 58/2014-215 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž k návrhu matky bylo nařízeno předběžné opatření o uložení povinnosti otci nezletilých dětí umožnit matce výhradní péči o obě nezletilé děti v době od 20. 2. 2014 do 22. 3. 2014 s tím, že děti si převezme v bydlišti otce babička J. Š. Odvolací soud konstatoval, že matka úpravou rozsahu své výhradní péče na období čtyř týdnů, z nichž jeden týden zahrnuje jarní prázdniny, vyhověla názoru znalců i závěru odvolacího soudu, aby v průběhu školního roku bylo ze strany matky co nejméně zasahováno do školní docházky a mimoškolních aktivit obou dětí.
Na č. l. 1416 - 1419 soudního spisu (225-226 III. svazku spisu) je založen záznam z pohovoru OSPOD, Městského úřadu v Říčanech s oběma nezletilými dětmi ze dne 24. 3. 2014, z něhož vyplývá, že obě děti mají mámu rády, ale uvítaly by, aby byla v České republice a nemusely za ní jezdit na Nový Zéland, kde čtyřtýdenní pobyt považují za dlouhý a spojený s dlouhou a únavnou cestou.
Usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 794/14 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 21 Co 522/2011 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 30 P 238/2010, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Rozsudkem ze dne 7. 5. 2014 č. j. 30 P 238/2010-1468, 13 P a Nc 18/2014 rozhodl Okresní soud Praha - východ o návrhu matky na úpravu styku rodičů s oběma nezletilými dětmi tak, že matka je oprávněna ke styku s oběma nezletilými dětmi každý sudý rok od 15. prosince od 18:00 hod. do 31. ledna následujícího roku do 18:00 hod. s tím, že tento styk se uskuteční na území České republiky; každý sudý rok v době od 15. února od 8:00 hod. do 15. března do 18:00 hod.; každý rok v době letních prázdnin od 15. 7. od 18:00 hod. do 15. 8. do 18:00 hod. Matka je povinna děti převzít a po skončení styku předat otci v místě jeho bydliště. Otec je povinen děti ke styku řádně připravit (výrok I). Otci byla uložena povinnost umožnit matce styk s dětmi prostřednictvím skype každý týden v roce v sobotu od 9:00 hod. do 9:30 hod. českého času a zajistit, aby průběh styku s matkou probíhal nerušeně. Otec je povinen zajistit dětem přístup ke skype (výrok II). Na č. l. 1534-1536 soudního spisu je uveden protokol o úkonu provedeném mimo jednání dne 30. 9. 2014 v řízení před odvolacím soudem, v němž byly soudem slyšeny obě nezletilé děti bez přítomnosti rodičů.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 31 Co 267/2014-1541 k odvolání obou rodičů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že matka je oprávněna ke styku s oběma nezletilými dětmi od 26. 12. 2014 od 18:00 hod do 25. 1. 2015 do 18:00 hod. a nestanovuje se, že se styk uskuteční na území České republiky. Matka je oprávněna ke styku s nezletilými každý další následující sudý rok v době od 15. 12. od 18:00 hod. do 15. 1. následujícího roku do 18:00 hod. a nestanovuje se, že styk se uskuteční na území České republiky (výrok I). Ve zbývající části výroku I a II se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II). Odvolací soud konstatuje, že při svém rozhodování vycházel z článku 10 bodu 2 Úmluvy o právech dítěte zákona (zák. č. 104/1991 Sb.) a z ustanovení §888, §889 a §891 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti posledně uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze je namířena nyní projednávaná ústavní stížnost.
V.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje údajné porušení práva nezletilých dětí být chráněny před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, k němuž podle jeho názoru došlo napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Podle názoru stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je umožněn styk nezletilých dětí s jejich matkou i v průběhu školního roku, zcela narušuje harmonogram jejich výuky a jejich přemisťování "přes půl světa" není ani v zájmu jejich fyzického zdraví a psychické rovnováhy. Odvolací soud prý zcela pominul přání obou nezletilých dětí, aby styk s matkou probíhal na území České republiky, tedy aby se matka přizpůsobila potřebám obou nezletilých dětí, nikoli aby dětem bylo uloženo se přizpůsobit potřebám matky a jejím současným životním podmínkám. Střídání pobytu nezletilých dětí několikrát v průběhu kalendářního roku ve zcela odlišných klimatických podmínkách způsobuje podle názoru stěžovatele zvýšenou nemocnost obou nezletilých dětí a nutnost dohánět předepsanou školní látku, kterou v průběhu školního roku zameškaly v důsledku pobytu v cizině v délce minimálně jednoho měsíce mimo území České republiky. Přirovnání délky pobytu obou nezletilých dětí při stanoveném styku s delší dovolenou, jak to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pokládá stěžovatel za zcela nepřípadné, neboť obě děti tráví takové dovolené se stěžovatelem v průběhu školního roku v evropských státech, které svým blízkým podnebím nevyvolávají nutnost radikální aklimatizace z důvodu rychlého přesunu z léta do zimy a naopak. Odvolací soud prý nepřihlédl rovněž k budoucí situaci, kdy děti budou skládat zkoušky na víceleté střední školy a takto upravený styk jim nezajistí školní přípravu na přijímací zkoušky.
Další námitky stěžovatele směřují k údajně nedostatečně zjištěným poměrům matky na Novém Zélandu, neboť prý nebyla zjištěna možnost řádné přípravy obou dětí na budoucí školní povinnosti, které budou nepochybně od obou nezletilých dětí vyžadovat daleko větší úsilí, než tomu bylo dosud. Stěžovatel poukázal na intenzivní přípravu dcery K. v oblasti zpěvu a hudební výchovy, její účinkování v pěveckém sboru, a na volnočasové aktivity syna T. ve sportovní a hudební oblasti, které prý jsou pro děti velmi důležité i z hlediska dalšího jejich studia a uplatnění v budoucích povoláních.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele nerespektuje právo stěžovatele na zachování kontaktů s oběma nezletilými dětmi v průběhu soudem upraveného styku s matkou, neboť není matkou informován o tom, kde se děti v konkrétní době nacházejí, jaký je jejich zdravotní stav a jestli jsou ze strany matky zajišťovány jejich běžné potřeby a je dodržována potřebná školní příprava.
Stěžovatel připomíná původní úpravu styku, v němž byla stanovena střídavá péče obou rodičů v rozsahu jednoho týdne, kterou matka nerespektovala tím, že na základě svého subjektivního rozhodnutí vycestovala z České republiky, aniž se zajímala o to, jak a kdo nahradí i její rodičovskou péči o děti. Podle mínění stěžovatele na projednávanou věc nedopadá článek 9 Úmluvy o právech dítěte, protože obě děti nebyly od druhého rodiče odděleny proti jejich vůli, ale jen v důsledku subjektivního rozhodnutí jejich matky.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zčásti změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že neomezil styk matky s nezletilými dětmi na území České republiky, je prý překvapivé, neboť na případnou změnu právního názoru odvolací soud účastníky řízení v průběhu odvolacího řízení neupozornil, takže stěžovatel neměl možnost na změnu právního názoru reagovat svým vyjádřením, ani k němu navrhovat důkazy. Změna rozsudku soudu prvního stupně prý nevychází z obsahu dosud provedeného dokazování a odvolací soud rovněž nevysvětlil, z jakých důkazů provedených v odvolacím řízení vycházel, resp. jaké důkazy byly podkladem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně.
Napadeným rozhodnutím jsou údajně stěžovateli ukládány povinnosti nad rámec zajišťování běžných potřeb obou dětí tím, že je mu soudem uložena povinnost na své náklady zajistit možnost styku matky s dětmi v průběhu jejich pobytu u stěžovatele prostřednictvím služby skype.
VI.
Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VII.
Poté Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Stěžovatelovy námitky ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se týkají provedeného dokazování, zejména s ohledem na údajně nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci a porušení zásady hodnocení důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu a dále některých tvrzených procesních pochybení (údajnou "překvapivostí rozhodnutí").
K tomu lze uvést, že správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů Ústavní soud v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11).
Námitce stěžovatele, že odvolací soud neodůvodnil změnu právního názoru ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně a tím porušil práva stěžovatele jako účastníka řízení navrhovat důkazy a vyjadřovat svá stanoviska, nelze přisvědčit. Závěry odvolacího soudu ohledně změny podmínek styku matky s nezletilými dětmi byly předmětem doplnění dokazování před odvolacím soudem. Obě děti byly v rámci odvolacího řízení vyslechnuty bez přítomnosti jejich právních zástupců.
Námitka stěžovatele, že soudem uskutečněná změna úpravy styku prý nebude fungovat pro okolnosti, které nastanou v budoucnu, je ve vztahu k ústavní stížnosti toliko spekulativní. Stěžovatel zjevně vychází ve svých námitkách z mylného předpokladu neměnnosti stávající úpravy styku, aniž bere v úvahu, že jde o úpravu v době rozhodování soudu aktuální, tj. reflektující zjištěný skutkový stav projednávané věci v dané době.
Lze připustit, že v budoucnu dojde ke změně poměrů a že bude vhodné přizpůsobit rozsah a podmínky styku rodičů s jejich dětmi jejich aktuálním potřebám a možnostem rodičů. Nastane-li taková situace, lze ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí podat k obecným soudům návrh na novou úpravu.
Závěry odvolacího soudu jsou v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně skutkově i argumentačně podloženy. Ostatně lze konstatovat, že stěžovatel byl v odvolacím řízení seznámen se stanoviskem opatrovníka nezletilých dětí ke sporným otázkám a on sám se k odvolání matky odpovídajícím způsobem vyjádřil.
Pokud stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci v souvislosti s věrohodností listin předložených matkou a jejích tvrzení a dostatečném materiálním zabezpečení obou dětí v době jejich pobytu s matkou na Novém Zélandu, lze připomenout, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně vycházely při svém rozhodování ze skutkového stavu nezpochybněného účastníky řízení, totiž že matka byla v době rozhodování těchto soudů na mateřské dovolené, neměla tehdy žádný příjem a všechny materiální potřeby její a jejích dětí v době realizovaných styků matky s dětmi na Novém Zélandu zajišťoval její partner.
Jedna z námitek stěžovatele směřuje proti povinnosti uložené mu soudem prvního stupně umožnit oběma dětem styk s matkou v průběhu jejich pobytu u stěžovatele prostřednictvím služby skype. Ústavní soud má za to, že tato otázka byla obecnými soudy dostatečně vypořádána v odůvodnění soudních rozhodnutí, na něž Ústavní soud pro krátkost odkazuje.
Lze shrnout, že Ústavní soud v napadeném rozsudku odvolacího soudu neshledal žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení ústavních práv, jež stěžovatel namítal. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Pro úplnost Ústavní soud na vysvětlenou dodává, že délka řízení před Ústavním soudem byla ovlivněna tím, že soudní spis, s nímž se Ústavní soud pokládal za potřebné seznámit, byl bohužel po dlouhou dobu nedostupný; v důsledku neustálého podávání nových návrhů a opravných prostředků ze strany rodičů probíhalo před obecnými soudy permanentní řízení, pro něž byl soudní spis potřebný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu