ECLI:CZ:US:2016:3.US.3712.15.1
sp. zn. III. ÚS 3712/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ICOM, a. s., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Lucií Zapletalovou, advokátkou, sídlem Lidická 965/31, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 29 Cdo 1777/2015-221, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. Miroslava Müllera, advokáta, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., 2) společnosti Pivovar Litovel, a. s., sídlem Palackého 934, Litovel, 3) společnosti DINESIA, a. s., sídlem Střelničná 8/1680, Praha 8, a 4) Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, sídlem Tolstého 2, Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a dalších příslušných článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. K věci uvedla, že na její majetek byl prohlášen konkurs a v průběhu konkursního řízení podala dne 23. 6. 2014 žalobu na náhradu škody, a to proti vedlejšímu účastníkovi č. 1), kterým je správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., a proti dalším vedlejším účastníkům, jako členům věřitelského výboru. Protože se v okamžiku podání žaloby nacházela v režimu konkursu, tudíž nemohla nakládat se svým majetkem, požádala o osvobození od soudního poplatku. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 17 C 246/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 12 Co 492/2014 rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudního poplatku. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 1777/2015-221 tak, že bylo odmítnuto. Odmítnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že poté, co bylo stěžovatelkou podáno dovolání, bylo usnesením okresního soudu ze dne 19. 1. 2015 č. j. 17 C 246/2014-154 řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, tudíž se dovolání stalo bezpředmětným v důsledku okolností nastalých po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů vykazuje znaky porušení jejích základních práv, když jí byl odepřen přístup k právu. Zásadní otázkou, která byla v rámci uvedeného řízení řešena, bylo to, zda stěžovatelce přísluší osvobození od soudního poplatku, o které v souvislosti s podanou žalobou požádala. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelčiny poměry odůvodňují osvobození od soudního poplatku, avšak z obsahu žaloby dovodily, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, proto osvobození od soudního poplatku nepřiznaly. Stěžovatelka však byla jiného právního názoru, poukazuje na fakt, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, tudíž jí vedlejší účastník č. 1) zpeněžením zastavených nemovitostí v jejím majetku způsobil škodu. Proto se stěžovatelka domnívá, že bez dalšího dokazování nelze uzavřít, že by žalobou bylo zřejmě bezúspěšně uplatňováno právo. Jestliže Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl poté, kdy okresní soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, došlo k porušení práv stěžovatelky, protože dosud nebyl řádně přezkoumán postup krajského soudu, resp. okresního soudu stran nepřiznání osvobození od soudního poplatku. Šlo pouze o to, který ze soudů bude rozhodovat "rychleji", když si lze představit situaci, že by Nejvyšší soud přezkoumal dovolání před rozhodnutím o zastavení řízení, přičemž takový postup je třeba interpretovat jako porušení principu zákazu denegatio iustitiae.
4. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
5. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 246/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u tohoto soudu domáhala, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit jí částku 15 308 831,55 Kč z titulu náhrady škody. Součástí žaloby byl i její návrh na osvobození od soudního poplatku, protože na její majetek byl prohlášen konkurs, nemůže proto disponovat se svojí konkursní podstatou a je jí tak zcela objektivně znemožněno uhradit náklady řízení ze svých zdrojů. Uplatňované právo na náhradu škody mělo vzniknout porušením povinností vedlejšího účastníka č. 1), jako správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., a vedlejších účastníků č. 2), 3) a 4), jako členů věřitelského výboru. Správce zahrnul nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky do konkursní podstaty jako předmět zástavy zajišťující pohledávku vůči úpadci, přičemž stěžovatelka tvrdí, že částka dosažená jejich zpeněžením přesáhla zajištěnou pohledávku a rozdíl měl být vrácen do konkursní podstaty stěžovatelky. Další část škody tvoří nájemné inkasované z pronájmu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce.
6. Okresní soud usnesením ze dne 8. 9. 2014 č. j. 17 C 246/2014-134 osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal. V odůvodnění připomenul, že pro naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků je významné kumulativní splnění dvou základních podmínek, a to že a) poměry žadatele odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků na straně jedné a b) okolnost, že u účastníka nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva na straně druhé. Okresní soud dospěl k závěru, že podanou žalobu nelze považovat za svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a zabýval se splněním podmínky, zda poměry žadatele odůvodňují přiznání osvobození či nikoliv. Odkázal na stěžovatelčino tvrzení, že konkursní podstata disponuje dostatečnou finanční hotovostí, nezpochybnil objektivní nemožnost disponovat se svým majetkem, nicméně z obsahu podání nijak nevyplývá, zda se tuto okolnost nějakým způsobem pokusila řešit. Dle jeho názoru nelze žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět na základě skutečnosti, že "nelze předpokládat, že by správce ICOMu poskytl žalobci součinnost a případně uvolnil část peněžních prostředků z konkursní podstaty úpadce ICOM na úhradu soudního poplatku".
7. Stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, v němž tvrdila, že je od soudního poplatku osvobozena ze zákona - §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a že se pokusila zajistit úhradu soudního poplatku, když o tuto úhradu požádala správce ICOMu.
8. Krajský soud usnesením ze dne 20. 11. 2014 č. j. 12 Co 492/2014-144 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Na rozdíl od okresního soudu považuje žalobu za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, což vylučuje, bez ohledu na majetkové poměry stěžovatelky, aby soud osvobození od soudního poplatku přiznal. Bylo doloženo, že první vedlejší účastník předmětné nemovitosti zpeněžil poté, co žaloba stěžovatelky vůči němu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty byla pravomocně zamítnuta a následně soud udělil souhlas se zpeněžením ve veřejné dražbě. Bylo povinností stěžovatelky v řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti o tom, že nemovitosti neměly být do soupisu zařazeny; je nepochybné, že stěžovatelce právě z tohoto důvodu nemůže být ve věci vyhověno. Nelze proto dovozovat vztah odpovědnosti vedlejších účastníků (tj. žalovaných) za škodu vzniklou zpeněžením nemovitostí podle vylíčení stěžovatelky.
9. Poté okresní soud usnesením ze dne 17. 12. 2014 č. j. 17 C 246/2014-149 vyzval stěžovatelku k úhradě soudního poplatku v částce 765 442 Kč, a protože soudní poplatek stěžovatelka neuhradila, tak usnesením ze dne 19. 1. 2015 č. j. 17 C 246/2015-154 řízení zastavil. Výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 7. 2. 2015.
10. Proti usnesení krajského soudu (sub 8.) podala stěžovatelka dne 13. 2. 2015 (tedy v době, kdy řízení již bylo pravomocně zastaveno) dovolání, jehož přípustnost dokládala odkazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2007) s tím, že napadené usnesení řeší právní otázku, tj. "absolutní neplatnost soukromoprávní listiny není překážkou pro odejmutí vlastnického práva dotčené osobě a následná obrana práv takové osoby prostřednictvím soudu je bezúspěšné uplatňování práva".
11. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 1777/2015-221 odmítl dovolání jako bezpředmětné. Stalo se tak v důsledku okolností nastalých po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, tj. řešení dovoláním otevřených otázek, se poté, kdy řízení bylo pravomocně zastaveno, nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným usnesením. V závěru poučil stěžovatelku, že důvody, pro které není žaloba o náhradu škody podaná úpadcem proti správci konkursní podstaty a členům věřitelského výboru sporem vyvolaným konkursem (což by odůvodňovalo použití občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007), jsou v jeho předchozím rozsudku.
III.
12. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem její argumentace je tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy postupem Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva. Podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, ev. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve stěžovatelčině věci taková situace evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Je notorietou, že základním předpokladem průběhu soudního řízení je naplnění tzv. podmínek řízení, k nimž v zákonem vymezených případech přistupuje i splnění poplatkové povinnosti. Jak vyplývá z provedených zjištění, stěžovatelka povinnost zaplatit soudní poplatek nesplnila, ani od této povinnosti nebyla osvobozena (nad rámec hodnocení ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud na výstižné zdůvodnění zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudního poplatku krajským soudem v posledním odstavci na třetí straně jeho usnesení, jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva s ohledem na výsledek předcházejícího sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty), proto bylo řízení o její žalobě zastaveno. Jestliže stěžovatelka po pravomocném zastavení řízení, v němž žádala o osvobození od soudního poplatku, podala dovolání proti rozhodnutí, kterým byla její žádost zamítnuta, nebyl dán prostor pro řešení otázek, kterým stěžovatelka brojila proti závěrům učiněným krajským soudem při posuzování předpokladů pro její osvobození od soudních poplatků, a tudíž Nejvyšší soud zcela logicky podané dovolání odmítl.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu