ECLI:CZ:US:2016:3.US.3723.15.1
sp. zn. III. ÚS 3723/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Košická 63/30, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 30 Co 496/2014-2000 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2014 č. j. 0 P 145/2007-1842, opraveném usnesením téhož soudu ze dne 17. září 2014 č. j. 0 P 145/2007-1884, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a J. Š., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2014 č. j. 0 P 145/2007-1842, opraveným v jeho záhlaví usnesením ze dne 17. 9. 2014 č. j. 0 P 145/2007-1884, rozhodl ve věci o úpravu poměrů nezletilé A. Š. o schválení důležitých úkonů, o návrzích navrhovatelek (tet nezletilé)J. M. a J. Š. tak, že výrokem I. svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice (matky), výrokem II. určil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na nezletilou výživným v konkrétní výši, výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné na nezletilou, výrokem IV. konstatoval platnost výše citované úpravy i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, výrokem V. zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho výchovy a stanovení výživného vedlejší účastnici, výrokem VI. zakázal styk stěžovatele s nezletilou, výrokem VII. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice znalečné, výrokem VIII. zamítl návrh J. Š. na úpravu jejího styku s nezletilou, výrokem IX. zamítl návrh J. M. na úpravu jejího styku s nezletilou, výrokem X. zamítl návrh vedlejší účastnice na nahrazení souhlasu stěžovatele s docházkou nezletilé do mateřské školy, a výrokem XI. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
2. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2015 č. j. 30 co 496/2014-2000 tak, že svým výrokem I. potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích I, IV, VI, VIII, IX a X, dále svým výrokem II. změnil prvostupňové výroky II a III tak, že snížil částky běžného i dlužného výživného uložené stěžovateli, svým výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice konkrétní náklady řízení, a svým výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového i odvolacího řízení mezi účastníky navzájem. Ústavní soud dotazem u obvodního soudu zjistil, že rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen prostřednictvím jeho advokáta JUDr. Miroslava Pindeše, Ph.D., do datové schránky dne 14. 5. 2015 (rozsudek nabyl právní moci dne 29. 5. 2015).
3. Stěžovatel podal dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4179/2015 odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel podal dovolání proti výroku městského soudu, jímž byly potvrzeny výroky I. a VI. rozsudku obvodního soudu [§238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "o. s. ř."].
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudků citovaných v záhlaví, a to z důvodu porušení jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rovněž z důvodu porušení jeho práv zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, porušení čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
5. Ústavní stížnost se soustředila na argumenty proti správnosti závěrů dovozených obvodním a městským soudem a na údajné vady řízení před těmito dvěma soudy. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel ničeho nenamítl a v závěrečném návrhu ústavní stížnosti nepožadoval jeho zrušení.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost je opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
7. Stěžoval ústavní stížností (petitem ani v rámci samotného textu ústavní stížnosti) nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost; s tímto rozhodnutím tedy evidentně souhlasí. I pokud by v ústavní stížnosti brojil proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v dané věci, nemohl by mu Ústavní soud přisvědčit a ústavní stížnost by byla v této části zjevně neopodstatněná, neboť Nejvyšší soud zcela předvídatelně a ústavně konformně odmítl dovolání pro nepřípustnost a tento svůj závěr i dostatečně odůvodnil.
8. Návrh stěžovatele na zrušení rozsudků obvodního soudu a městského soudu je opožděný. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tímto posledním procesním prostředkem v souzené věci bylo odvolání. Rozhodnutí o posledním procesním opravném prostředku bylo stěžovateli v dané věci doručeno dne 14. 5. 2015. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 14. 7. 2015. Počátek dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti nebylo možno odvíjet od doručení usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro zákonem výslovně stanovenou nepřípustnost; stěžovatel nebyl vystaven situaci, kdy by nemohl předvídat (očekávat) odmítnutí dovolání. Stěžovatel nemohl s ohledem na jednoznačné znění §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. části první zákona č. 293/2013 Sb.), považovat za poslední zákonem umožněný procesní prostředek k ochraně jeho práv dovolání.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu podanou ústavní stížnost odmítl jako opožděnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj