ECLI:CZ:US:2016:3.US.3736.15.1
sp. zn. III. ÚS 3736/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) E. Č., b) T. Č. a c) nezl. M. Č., všech zastoupených JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2015 č. j. 55 Co 316/2015-70, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. března 2015 č. j. 10 C 228/2013-47, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky – Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé podali žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o osvojení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2015 č. j. 10 C 228/2013-47 výrokem I. zamítl žalobu stěžovatelky a), jíž se domáhala po vedlejší účastnici částky 30 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu stěžovatele b), kterou se domáhal po vedlejší účastnici částky 30 000 Kč s příslušenstvím, a výrokem III. zamítl žalobu stěžovatele c), jíž se domáhal po vedlejší účastnici částky 50 000 Kč s příslušenstvím; výroky IV. a V. rozhodl obvodní soud o náhradě nákladů řízení mezi stranami. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2015 č. j. 55 Co 316/2015-70 výrokem I. změnil výroky IV. a V. prvostupňového rozsudku a ve zbytku (tj. ve vztahu k výrokům I. až III.) prvostupňové rozhodnutí potvrdil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Soudy shodně dospěly k závěru o přiměřenosti délky řízení v trvání 10 měsíců, jež bylo zahájeno dne 4. 4. 2012 návrhem na zrušitelné osvojení [podaným v té době právními rodiči stěžovatele c), dále stěžovateli a) a b) jako biologickými rodiči a osvojiteli, a stěžovatelem c) jako osvojencem], dne 12. 12. 2012 pak byl podán návrh (změna) na nezrušitelné osvojení a dne 11. 2. 2013 bylo řízení pravomocně skončeno. Dle soudů nebylo řízení skutkově ani právně složité, lze konstatovat vyšší význam tohoto řízení pro stěžovatele, řízení mohlo trvat i kratší dobu, avšak jeho větší délka byla způsobena postupem stěžovatelů, kteří podali návrh u místně nepříslušného soudu a proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu se ještě odvolali; tento postup byl sice procesním právem stěžovatelů, avšak doba, o kterou se tím řízení prodloužilo (odpovídajícími úkony soudů a přeposíláním spisu) nelze přičítat k tíži vedlejší účastnice (žalované); soudy činily úkony v přiměřených lhůtách.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Ústavní stížností ze dne 18. 12. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudků citovaných v záhlaví, a to z důvodu porušení jejich práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Namítli, že soudy v řízení o náhradu újmy nepřihlédly k tomu, že v řízení o osvojení soudy rozhodly o místní příslušnosti v rozporu se zákonem, neboť místní příslušnost se měla řídit (i dle soudní praxe) ustanovením §88 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; podáním odvolání proti rozhodnutí ve věci místní nepříslušnosti stěžovatelé užili své procesní právo. Dle stěžovatelů tedy nemají žádný podíl na prodloužení řízení. Napadenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu bylo dle nich „znovu potvrzeno, že proti nezákonnému rozhodnutí o místní příslušnosti a díky tomu vzniklým průtahům v řízení neexistuje účinná obrana“.
5. Uvedli dále, že obdobná řízení o osvojení obvykle trvají 2 až 3 měsíce, což byli připraveni před soudy doložit, avšak k doložení nebyli vyzváni; ostatně i městský soud uvedl, že řízení mohlo trvat kratší dobu.
6. Zásah do vlastnického práva spatřují stěžovatelé v tom, že jim soudy nepřiznaly náhradu imateriální újmy, dále v tom, že soudy bagatelizovaly jejich námitku, dle které až do právní moci rozhodnutí o osvojení stěžovatelé nemohli pobírat dávky sociální podpory, a konečně i v tom, že v důsledku určení místní příslušnosti soudu v rozporu se zákonem [pozn. soudy určily místní příslušnost podle bydliště v té době právních rodičů stěžovatele c)] byli stěžovatelé nuceni vynaložit vyšší náklady na cestu k soudu.
7. Stěžovatelé též uvedli, že městský soud již nepovažoval za potřebné se podrobně zabývat tvrzením stěžovatelů o dopadu délky řízení o osvojení na jejich psychiku a jen uvedl, že většina tvrzení stěžovatelů nesouvisela s délkou řízení, nýbrž s právním postavením stěžovatelů a) a b), kteří se právními rodiči stěžovatele c) mohli stát až po osvojení a obtíže s tím spojené tedy byly předvídatelné. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatovali, že s tímto náhledem nesouhlasí; do právní moci rozhodnutí o osvojení žili stěžovatelé a) a b) v nejistotě, zda si budou moci stěžovatele c) osvojit; délka řízení tuto jejich újmu umocnila.
III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ve věci stěžovatelů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména opakují svou argumentaci již uplatněnou v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.
11. Napadené rozsudky soudů vycházejí z relevantních ustanovení §1 odst. 1, §5, §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Skutkové i právní závěry soudů jsou přitom v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní.
12. Těžiště argumentace stěžovatelů, kterou se snaží v ústavní stížnosti vyvrátit závěry soudů o přiměřené délce řízení o osvojení, spočívá v tvrzení o nesprávném rozhodnutí soudů o jedné z procesních otázek, a sice o místní příslušnosti prvostupňového soudu. Ústavní soud však nemá (a podobně to uvedl již obvodní soud) při přezkumu rozhodnutí vydaného v řízení o náhradě za nemateriální újmu prostor k tomu, aby hodnotil, zda soudy v řízení o osvojení posoudily otázku místní příslušnosti v souladu s „podústavním“ právem, resp. aby v tomto směru závěry soudů revidoval; místní příslušnost prvostupňového soudu byla v řízení o osvojení pravomocně vyřešena a pravomocné je i rozhodnutí takto určeného soudu ve věci samé. Nadto je třeba připomenout, že Ústavní soud je především povolán k přezkumu rozhodnutí meritorních; stěžovatelé ostatně netvrdili, že by soudy v řízení o osvojení postupovaly svévolně a závěry k otázce místní příslušnosti neodůvodnily, resp. libovolně odepřely stěžovatelům zákonného soudce (stěžovatelé toliko se závěry soudů polemizují).
13. Obvodní soud a městský soud se již zabývaly také námitkou stěžovatelů, dle které podáním odvolání proti usnesení o místní nepříslušnosti prvostupňového soudu využili jen své procesní právo. Toto právo stěžovatelů oba soudy nijak nezpochybnily. Přiléhavě k tomu však rovněž zhodnotily, že podání odvolání a tomu odpovídající následný zákonem vyžadovaný procesní postup soudu prvostupňového i odvolacího nepředstavují bezdůvodný průtah řízení, který by měl být kladen k tíži vedlejší účastnice. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelé nenamítají, že by soudy po podání odvolání neměly některé úkony odvolacího řízení činit nebo že by je činily s nepřiměřenými prodlevami; výtka stěžovatelů směřuje výlučně k otázce údajně nesprávného rozhodnutí soudů o místní příslušnosti ve věci osvojení.
14. Obdobně jako v žalobě a odvolání stěžovatelé namítli, že věcně srovnatelná řízení trvají obvykle dva až tři měsíce. I s touto námitkou se však soudy vypořádaly; oproti tomuto jen obecnému tvrzení stěžovatelů posuzovaly dle konkrétních okolností, zda v řízení o osvojení došlo k nepřiměřeným průtahům či nikoliv. Ústavní soud musí shodně jako městský soud konstatovat, že ani nyní stěžovatelé námitku nijak nekonkretizují (jaká věcně obdobná řízení mají na mysli a jaký byl jejich průběh, před kolika stupni soudů bylo rozhodováno a jaké byly okolnosti těchto věcí, zejména zda v nich byla rovněž řešena navíc otázka místní příslušnosti soudů či jiná další procesní otázka, která by měla vliv na délku řízení) a své tvrzení nedokládají. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že měli být k doložení tohoto svého (obecného) tvrzení vyzváni, je daná námitka dle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná; byli-li stěžovatelé připraveni již před soudy doložit důkazy podstatné pro meritum věci, jak nyní uvádějí, není zřejmé, proč údajné důkazy soudům nenavrhli či nepředložili. Po celé řízení, ve kterém bylo podstatou právě hodnocení délky řízení, a ve kterém by tedy srovnání s konkrétními jinými řízeními stejného druhu eventuálně mohlo představovat jedno z hledisek při posuzování věci, stěžovatelé setrvali na jakési vyčkávací taktice a nic konkrétního k údajným jiným kratším kauzám neuvedli a neprokázali. K podstatě věci pak ani netvrdili (v odvolání ani ústavní stížnosti), že by prvostupňový soud v řízení o osvojení prováděl některé konkrétní úkony nadbytečně nebo je činil s nepřiměřenými průtahy (řízení o osvojení, po odečtení doby odvolacího řízení k otázce místní příslušnosti, trvalo pět a půl měsíce); omezili se vskutku jen na tvrzení o obvyklé délce podobných řízení o osvojení a na zpochybnění pravomocného rozhodnutí o místní příslušnosti soudu. Ústavní soud konečně uvádí, že konstatování městského soudu, že řízení mohlo trvat i kratší dobu, bylo obecnou úvodní úvahou s ohledem na skutkovou a právní jednoduchost věci o osvojení; po této úvaze však následovalo konkrétní posouzení délky řízení s přihlédnutím k nezbytným procesním úkonům stěžovatelů a soudů v řízení o osvojení a výsledkem byl závěr městského soudu o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
15. K námitce o porušení vlastnického práva v důsledku nepřiznání odškodnění za imateriální újmu a znemožnění dávek sociální podpory, jakož i k námitce o nevypořádání (zejména městským soudem) argumentace stěžovatelů o vlivu délky řízení na jejich psychiku, Ústavní soud znovu poukazuje na závěry soudů, jež byly dostatečně, a nikoliv excesivně vyloženy v jejich rozsudcích. Dospěly-li soudy ohledně řízení o osvojení k závěru, že zde nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, nemohly stěžovatelům přiznat ani odškodnění za jimi tvrzenou imateriální újmu, resp. nemohly zkoumat, jaké dopady měla stěžovateli tvrzená nepřiměřená délka řízení do jejich životní sféry. Již vůbec pak nebylo na místě, aby soudy přiznávaly stěžovatelům nějakou náhradu za výdaje jimi vynaložené na cestu k soudnímu jednání v řízení o osvojení.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů a) až c), byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu