ECLI:CZ:US:2016:3.US.3744.15.1
sp. zn. III. ÚS 3744/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Krejčího, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015 č. j. 21 Cdo 2861/2015-131, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 3. září 2014 č. j. 35 Co 263/2012-104 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 21 Cdo 640/2013-87, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Bc. Martina Procházky, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená dvě usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, jelikož nebyla státní moc uplatňována v mezích stanovených zákonem.
2. Ve II. části návrhu stěžovatel zrekapituloval průběh soudního řízení. Kromě jiného uvedl, že se žalobou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhal nařízení soudního prodeje zástavy (individualizované bytové jednotky), k žalobě přiložil čestné prohlášení o předání hotovosti ve výši 46 400 EUR zástavnímu dlužníkovi, kopii zástavní smlouvy výslovně obsahující informaci, že zástavní věřitel půjčil předmětnou částku zástavnímu dlužníkovi, a dvě výzvy k plnění. Okresní soud žalobu usnesením ze dne 8. 3. 2012 č. j. 17 C 94/2011-37 zamítl s tím, že stěžovatel nedoložil, že by předmět půjčky zástavnímu dlužníkovi předal. Na základě stěžovatelova odvolání krajský soud usnesením ze dne 16. 10. 2012 č. j. 35 Co 263/2012-65 změnil usnesení soudu prvního stupně a prodej zástavy nařídil. Za skutečnost osvědčující zajištěnou pohledávku považoval zástavní smlouvu, v jejímž čl. II. je uvedeno, že zástavní věřitel uzavřel se zástavním dlužníkem smlouvu o půjčce, podle které půjčil zástavnímu dlužníkovi 46 400 EUR. Usnesení krajského soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 640/2013-87. V další fázi krajský soud, po zopakování důkazů, usnesením ze dne 3. 9. 2014 č. j. 35 Co 263/2012-104 potvrdil usnesení okresního soudu; podle stěžovatele je jeho odůvodnění v absolutním rozporu s vlastním rozhodnutím. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání s vymezením dvou právních otázek, dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 2861/2015-131 odmítnuto se závěrem, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze závazného právního názoru dovolacího soudu a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Ve III. části návrhu formuluje stěžovatel argumenty o zásahu do práva na spravedlivý proces. Nejprve brojí proti odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem, když za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nelze považovat odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, nelze ji dovozovat ani ze dvou zbylých rozhodnutí, o které Nejvyšší soud své tvrzení opřel. Výslovně namítá, že krajský soud otázku ohledně osvědčení rozhodných skutečností pro nařízení prodeje zástavy rozhodl rozdílně s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006. Dovolací soud se tak měl touto otázkou zabývat, resp. svůj úsudek o souladu napadeného rozhodnutí s tímto rozhodnutím odůvodnit. Má za to, že Nejvyšší soud nedokázal přesvědčivě poukázat na to, že by napadené rozhodnutí bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále požaduje, aby bylo postaveno najisto, o jaký závazný právní názor Nejvyššího soudu, kterým byl vázán odvolací soud, jde. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno odepřením spravedlnosti v rámci neoprávněného odmítnutí dovolání. Podle stěžovatele se Nejvyššímu soudu rozhodnutí ze dne 21. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 640/2013-87 nepodařilo řádně odůvodnit, když se mu především nepodařilo zřetelně vyjádřit, jaký právní názor zastává. Cituje část odůvodnění, v níž Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji prokázány (postaveny najisto), pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné, a posléze poukazuje na závěr odůvodnění, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že pokud přetrvávají pochybnosti (např. zda vůbec, komu, za jakých podmínek a kolik peněz skutečně zástavní věřitel půjčil - předal), je třeba rovněž návrh zamítnout. Podle stěžovatele jsou tyto názory rozporné. Výrazný nesoulad pozoruje stěžovatel mezi rozhodnutím a odůvodněním usnesení krajského soudu, v němž soud na mnoha místech konstatuje, že je i nadále přesvědčen, že je stěžovatel v právu, avšak následně zcela neočekávaně rozhodne v jeho neprospěch, a to z důvodu, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu. Posléze stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti stran, neboť v řízení nemělo být prováděno plnohodnotné dokazování, a pokud bylo, tak bylo provedeno na jeho úkor. V závěru ještě upozorňuje na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, konkrétně jde o hodnocení svědeckých výpovědí ohledně osoby dlužníka.
4. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Nejvyššího soudu a krajského soudu zrušil.
II.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
6. Nejvyšší soud nejprve obecně objasnil pojem "ustálená soudní praxe" a postup při odkazech na dřívější judikáty. Posléze se zaměřil na průběh soudního prodeje zástavy, přičemž zdůraznil, že cílem první fáze je toliko zjištění, zda rozhodné skutečnosti jsou osvědčeny, a připomenul, že pokud tyto skutečnosti osvědčeny nejsou, zástavnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby podal žalobu na uložení povinnosti zástavnímu dlužníkovi zaplatit mu zajištěnou pohledávku a tak získat exekuční titul (v takovém řízení může být prováděno plnohodnotné dokazování). Jestliže v projednávané věci nebyly rozhodující skutečnosti pro vyhovění návrhu osvědčeny, měl soud návrh na nařízení prodeje zamítnout; prováděl-li přesto dokazování a přetrvávají-li pochybnosti (např. zda vůbec, komu, za jakých podmínek a kolik peněz skutečně zástavní věřitel půjčil - předal), je třeba rovněž návrh zamítnout. Takové objasnění projednávané problematiky nelze mít za nezřetelné vyjádření právního názoru a vykazující známky protiřečení. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
7. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého usnesení, zejména na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
8. Vedlejší účastník stručně zrekapituloval argumenty stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces, shrnul průběh řízení, připomenul roli Ústavního soudu, jakož i jeho judikaturu týkající se porušení práva na soudní ochranu a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
9. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která neobsahují nová tvrzení a argumenty, nebylo třeba je zasílat stěžovateli k vyjádření a k případné replice.
III.
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci (t. j. obsahu ústavní stížnosti, napadených usnesení a spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 94/2011) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele, a zčásti opožděná.
12. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 11.) - ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud a posléze, vázán právním názorem dovolacího soudu, i krajský soud, v otázce naplnění předpokladů soudního prodeje zástavy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 94/2011 Ústavní soud zjistil, kromě jiného, že zástavní smlouva (zpracovaná podle překonaného vzoru), obsahuje formulaci, že zástavní věřitel (sc. stěžovatel) uzavřel se zástavcem (sc. vedlejším účastníkem) smlouvu o půjčce, a že podle ní mu půjčil částku 46 400 EUR na koupi osobního automobilu. Ve vyjádření k žalobě vedlejší účastník (s odkazem na judikaturní závěry Nejvyššího soudu) poukazoval na okolnost, že nebylo doloženo odevzdání předmětu půjčky, proto nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku ani za prokázanou, ani za osvědčenou; zpochybňoval uzavření smlouvy o půjčce se stěžovatelem, a to již v době před zahájením soudního řízení. V dalších fázích probíhalo soudní řízení před obecnými soudy tří stupňů (viz stěžovatelův popis v bodech 2. a 3.). Z hlediska obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud vyjímá zejména závěr okresního soudu (třetí strana usnesení ze dne 8. 3. 2012 č. j. 17 C 94/2011-37), že zástavní věřitel neosvědčil, že byla uzavřena smlouva o půjčce, avšak krajský soud shledal pohledávku osvědčenou (pátá strana usnesení ze dne 16. 10. 2012 č. j. 35 Co 263/2012-65). V usnesení ze dne 21. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 640/2013-87, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí usnesení krajského soudu, dovolací soud zdůraznil, že "právní názor vyslovený v tomto rozsudku (správně má být "usnesení") je závazný", přitom z předchozího textu evidentně vyplývá obsah tohoto právního názoru, tj. zejména pokyn, že pokud přetrvávají pochybnosti (např. zda vůbec, komu, za jakých podmínek a kolik peněz skutečně zástavní věřitel půjčil - předal), je třeba návrh zamítnout (usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 13. 6. 2014). Následně krajský soud, byť je přesvědčen, že zástavní věřitel osvědčil uzavření smlouvy o půjčce a předání peněz, zkonstatoval, že je vázán právním názorem dovolacího soudu, tudíž musí vycházet z toho, že za daného stavu zástavní věřitel dostatečným způsobem nedoložil zajištěnou pohledávku, k čemuž dospěl i okresní soud, proto jeho usnesení o zamítnutí žaloby na nařízení soudního prodeje zástavy potvrdil (srov. usnesení ze dne 3. 9. 2014 č. j. 35 Co 263/2012-104, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 10. 2014 č. j. 35 Co 263/2012-111). Nastala tak evidentně situace, kdy po kasaci rozhodnutí odvolacího soudu je tento soud vázán právním názorem dovolacího soudu (srov. §226 odst. 1 a §243g odst. 1 občanského soudního řádu). Bylo tedy na krajském soudu, aby tento právní názor respektoval a prezentací odlišného pohledu nevzbuzoval plané naděje u stěžovatele upozorňujícího na výrazný nesoulad mezi rozhodnutím a odůvodněním (navíc v situaci, kdy se závěry dovolacího soudu shodují se závěry soudu prvního stupně). Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 2861/2015-131 pro nepřípustnost odmítnuto.
13. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 640/2013-87, nabyvší právní moci dne 13. 6. 2014. Je zřejmé, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána po uplynutí zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti, proto byla v této části odmítnuta jako opožděná podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost v části směrující proti v pořadí druhému usnesení krajského soudu a druhému usnesení Nejvyššího soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu