ECLI:CZ:US:2016:3.US.3745.15.1
sp. zn. III. ÚS 3745/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 6 Tdo 1175/2015-24, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 9. 12. 2014 č. j. 25 T 31/2014-147 stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a odsoudil jej podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozenou podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatelovo odvolání usnesením ze dne 2. 4. 2015 č. j. 5 To 76/2015-164 podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného jednání dopustil, měl být obžaloby zproštěn.
6. Dovozuje, že soudy mu nepřípustně kladly k tíži, že využil svého práva nevypovídat. Nutnost prokázat obviněnému vytýkané jednání tudíž nahradily domněnkou jeho výslovného nepopření ze strany stěžovatele, jemuž však náleží právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Nadto stěžovatel vyslovil nesouhlas s výší dlužné částky a s posouzením předmětného jednání coby trestného činu.
7. Soudy nesprávně posoudily otázku zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky zmíněného přečinu, neboť ve věci neexistuje žádný důkaz, který by odůvodňoval závěr, že úmyslně umožnil třetím osobám hrát na výherních automatech bez předchozích vkladů. O nastavování kreditů a umožnění hry jednotlivým osobám za těchto podmínek nevěděl, neboť toto činily barmanky v době, kdy byl na dovolené. Nemohl tedy ani zasahovat do technického zařízení výherního automatu. Poškozenou (společnost SLOT Group, s. r. o.) uvedly v omyl právě a pouze barmanky, které takový zásah učinily, a tím umožnily jiné osobě provedení hry bez vhozených peněz. Stěžovatel nikdy nepojal úmysl tržbu neodvést, resp. si výhru ponechat.
8. V této souvislosti oponuje, že naopak usiluje dluh, vzniklý v důsledku jednání barmanek, vyrovnat, i přesto, že se jedná o výnos fiktivní. Poškozeným je on sám, když splácí jmenované společnosti výnosy tak, jako by vklady byly skutečně uhrazeny. Navíc poškozená by takovýchto výnosů nikdy nedosáhla, neboť hosté herny neměli peníze na tak vysoké vklady, jaké jim servírky navolily.
9. Soudům dále vytýká, že nesprávně generalizovaly jeho jednání, spočívající v tom, že v některých případech zapůjčil hostům finanční prostředky na vklad, na danou situaci.
10. Stěžovatel též odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 302/2001, které podle něj soudy nesprávně vyložily. Z tohoto stanoviska plyne, že pachatelem trestného činu podvodu je obsluha výherního hracího přístroje, např. barman, číšník, servírka, která nastaví částku údajné sázky, aniž k vsazení takové částky ve skutečnosti dojde, přičemž takovýto vklad neuhradí ani později.
11. Nejvyšší soud podle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když svým rozhodnutím nezrušil usnesení soudu odvolacího, a naopak jeho výrok potvrdil. Dovolací soud nevzal v potaz, že jej soudy nižších stupňů uznaly vinným specifikovaným přečinem, aniž by bylo v trestním řízení bez důvodných pochybností prokázáno, že se jednání, v němž spatřovaly trestný čin, dopustil, a to ve formě úmyslné.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy (resp. vzhledem k formulaci petitu dovolací soud) ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
18. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy, nepodává. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na ústavně akceptovatelném hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem se soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly.
19. Rozhodující soudy nevycházely z výpovědi svědka D. Nového s vysvětlením, že vylíčené skutečnosti vztahuje k době (v letech 2010 - 2011) významně předcházející období, v němž měl být přečin jednáním stěžovatele spáchán (červenec až srpen 2012). Svědci vypověděli, že někdy hráli tzv. na dluh, aniž o tom stěžovatel věděl, avšak podle zjištění soudů nekonkretizovali dobu takové hry (např. J. Hrbek uvedl, že hrával na této ruletě 2, 3, 4 roky zpětně), resp. tyto činnosti časově zařadili mimo období, které zahrnuje odsuzující rozsudek (svědek D. Nový). Soudy se zjevně opřely o svědecké výpovědi J. Krejčí a J. Pátkové a své skutkové závěry vystavěly na jejich údajích.
20. Z ústavněprávních hledisek je přijatelný odkaz dovolacího soudu na odůvodnění soudu odvolacího, kde se na str. 7 až 8 konstatuje, že stěžovatel se protiprávního jednání dopouštěl ve spolupachatelství s obsluhou herny, která hru na dluh přímým zásahem s jeho vědomím umožnila, a s jednotlivými hráči, kteří s jeho vědomím hráli bez uhrazení vkladu na výherních hracích přístrojích. Soudy zjistily, že stěžovatel opakovaně uznával a hradil poškozené dluhy z neodevzdaných tržeb z předcházejících období, které mu následně samotní hráči spláceli, a to včetně úroků, což potvrdili svědci M. Hlaváček a J. Hrbek (hráči). Ústavní stížností napadená rozhodnutí obracejí pozornost rovněž k výpovědi J. Pátkové (zaměstnankyně stěžovatele), která zcela vyloučila, že by poskytla kredit hráči bez vědomí, resp. souhlasu stěžovatele, a jednoznačně tak podpořila závěr o jeho "aktivním podílu" na inkriminovaném jednání. Dále soudy vzaly za prokázané, že jelikož stěžovatel výběr tržby z pokladny rulety za měsíc červenec 2012 provedl osobně, musel při srovnání stavu "početního" a faktického zjistit, že mu hotovost v pokladně (či na účtu v případě bezhotovostní platby) rulety chybí, avšak nepřistoupil k žádným krokům směřujícím k prošetření případného deliktního jednání zaměstnanců. Rozhodující soudy se též zabývaly obsahem Smlouvy o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení sjednané poškozenou se stěžovatelem.
21. Skutečnost, že trestní stíhání bylo vedeno pouze vůči stěžovateli, ani ve spojení se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. řádu) nebrání soudu, aby pro účely posouzení otázky viny obviněného jako předběžnou otázku hodnotil i případnou participaci dalších osob na spáchaném trestném činu a tomuto pak přizpůsobil svůj závěr, který v případě stěžovatele vyznívá tak, že se přečinu dopustil nikoli jako výlučný pachatel ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Podle posledně citovaného ustanovení platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
22. Soudy poukazovaly na postavení stěžovatele a jím uzavřenou smlouvu, přičemž dovodily, že jeho jednání bylo subjektivně propojené s jednáním obsluhy předmětné rulety, která zásah s jeho vědomím a přivolením provedla.
23. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
24. Považuje-li stěžovatel přezkum těchto skutkových závěrů soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. oddíl 2 rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
25. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
26. Pokud jde o námitky hmotněprávní provenience, sluší se zaznamenat, že soudy (resp. Nejvyšší soud) se nedopustily výkladového excesu ani v otázce posouzení stíhaného jednání coby trestného činu. Dlužno podotknout, že stěžovatel buduje odlišný právní názor převážně na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá faktická zjištění (srov. výše).
27. Jestliže jsou skutkové závěry z ústavněprávních hledisek udržitelné, soudy relevantně nevybočily ani z očekávatelných standardů soudní praxe odvíjejících se zejména ze Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 302/2001, publikovaného pod č. 16 v sešitu č. 3/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Toto stanovisko se zabývá rovněž stěžovatelem otevřenou otázkou vzniku a výše škody na cizím majetku, kdy se uvádí, že ke vzniku škody dochází již uskutečněním takové hry, přičemž při stanovení její výše je třeba vycházet z finanční částky potřebné ke hře, kterou pachatel bez zaplacení uskutečnil, zvýšené o případnou výhru z takové hry. Škoda je představována újmou majetkové povahy (tj. vyčíslitelnou v penězích). Jde přitom nejen o zmenšení cizího majetku v důsledku činu pachatele, nýbrž za škodu lze pokládat i to, oč by, nebýt protiprávního jednání pachatele, byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena.
28. Závěrem stojí za připomenutí, že stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul pouze usnesení Nejvyššího soudu, čímž možnosti ústavního přezkumu omezil. Relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby podaného z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým výhradám vyjádřil.
29. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Stěžovateli se zásah do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu