ECLI:CZ:US:2016:3.US.3781.15.1
sp. zn. III. ÚS 3781/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 30 Cdo 1985/2015-59, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015 č. j. 30 Co 471/2014-44 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 2014 č. j. 10 C 8/2013-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), protože jimi mělo dojít k porušení jejího práva na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci (podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci (podle čl. 36 odst. 3 Listiny), na spravedlivý proces, na přístup k soudu a na rovné zacházení, když rozhodly v rozporu s kogentní zákonnou normou a s ní spojenou právní doktrínou, a svévolným postupem v rozporu s §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s §237 a následujícími zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, navzdory tomu, že tato práva stěžovatelky jsou ústavně zaručena jako základní práva v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Toto porušení stěžovatelka charakterizuje jako odepření spravedlnosti, a to velmi hrubě protiústavní jak ve smyslu citovaného ustanovení Listiny a Úmluvy, tak i čl. 90 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ze strany obecných soudů rovněž mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces z důvodu nerespektování judikatury Ústavního soudu v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Současně tak došlo k porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení a všeobecného zákazu diskriminace. Porušení občanského soudního řádu soudy se tak stěžovatelce jeví i jako porušení ústavní zásady stanoveného postupu (per analogiam odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 80/96, N 62/5 SbNU 475). V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přiznal jí náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu jsou nepřezkoumatelná, že soudy svévolně ignorovaly její skutková tvrzení, důkazní návrh a právní argumentaci, že nezdůvodnily neprovedení důkazních návrhů, a že došlo ke svévoli a libovůli obecných soudů při výkladu pojmu nesprávný úřední postup.
3. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 10 C 8/2013 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - východ pod sp. zn. KZN 173/2011 (posouzením jejího trestního oznámení na dva policisty), protože dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Na základě jejího odvolání rozhodoval ve věci městský soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil shledav, že při vyřizování jejího podání nedošlo k žádnému porušení procesních předpisů; zdůraznil, že soud prvního stupně správě dovodil, že její podání bylo namístě posoudit nikoli jako trestní oznámení, nýbrž jako podnět k přezkoumání postupu příslušníků Policie České republiky z hlediska dodržování jejich povinností a posouzení jejich případné kázeňské odpovědnosti. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, když reagoval na její dvě otázky, jimiž odůvodnila přípustnost dovolání.
II.
4. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, napadená rozhodnutí, jakož i spis obvodního soudu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčina polemika s interpretací a aplikací zákona č. 82/1998 Sb. na její případ. Stěžovatelka jak po formální, tak i obsahové stránce jen opakuje námitky a argumenty, které zařadila do svého dovolání (v ústavní stížnosti toliko nahradila podstatné jméno "žalobkyně" substantivem "stěžovatelka", spojila některé odstavce a námitky rozšířila i proti usnesení Nejvyššího soudu). K námitkám vůči postupu a rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu se dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud. Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
10. K námitce vůči postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti stěžovatelčina dovolání (str. 9 ústavní stížnosti), které založila na otázce označené jako "otázka zásadního právního významu", jejímž obsahem je vymezení nesprávného úředního postupu, neuvedla žádnou judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud se ztotožňuje s jejím posouzením Nejvyšším soudem jako otázky, na které napadené rozhodnutí nezávisí.
11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelce nebyla upřena možnost domáhat se svého práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u obecných soudů, je však třeba, aby respektovala, že úspěch její žaloby je přímo úměrně odvislý od existence hmotněprávního nároku. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Protože nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
13. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval stěžovatelčiným návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Ze stejného důvodu nepovažoval za účelné vyzývat ji k odstranění vady návrhu vycházející z jejího nesprávného tvrzení, že ústavní stížnost byla zaslána elektronicky (jak stěžovatelka tvrdí na její první straně), ale poštovní zásilkou, tudíž není naplněn požadavek plynoucí z §34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu