ECLI:CZ:US:2016:3.US.3808.15.1
sp. zn. III. ÚS 3808/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vincence Výtiska, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 30 Cdo 2143/2015-408, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2014 č. j. 11 Co 469/2014-372, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. března 2014 č. j. 16 C 313/2006-327, a proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. března 2014 č. j. 16 C 313/2006-327, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal proti vedlejší účastnici náhrady imateriální újmy za trestní stíhání ve výši 200 000 Kč, za výkon vazby ve výši 1 000 000 Kč, a za odsouzení (před následným zproštěním obžaloby) ve výši 1 800 000 Kč. První a třetí uplatněný nárok byly vyloučeny k samostatnému projednání a postoupeny věcně příslušnému soudu. Předmětem řízení tedy zůstal nárok na zaplacení peněžité částky 1 mil. Kč za výkon vazby, přičemž stěžovatel uplatňoval částku 800 000 Kč za vazbu vykonanou v roce 1998 a částku 200 000 Kč za vazbu vykonanou v roce 2001 - 2002. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 21. 3. 2014 č. j. 16 C 313/2006-327 žalobě částečně vyhověl, neboť výrokem I. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 125 100 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2005. Okresní soud dále výrokem II. žalobu ohledně částky 874 900 Kč s příslušenstvím zamítl, a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud v případě vazby vykonané od 4. 2. do 22. 6. 1998 shledal, že stěžovateli bylo způsobeno více újem, proto stěžovateli přiznal náhradu imateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Za prokázané újmy měl rozpad manželství stěžovatele a narušení vztahu stěžovatele s jeho dcerou, jakož i útrapy související s pobytem stěžovatele ve vazbě (stres, nejistota a úzkost vedoucí i k sebepoškozování, avšak bez dlouhodobých zdravotních následků); přihlédl rovněž k celkové délce omezení osobní svobody, povaze stíhaného trestného činu a k dlouhé době, která uplynula od vzniku újmy (tj. k postoji vedlejší účastnice újmu nenahradit, resp. k délce odškodňovacího řízení). Za každý den vykonané vazby přiznal stěžovateli náhradu 900 Kč. Ohledně vazby vykonané od 12. 12. 2001 do 20. 3. 2002 dospěl okresní soud k závěru, že si ji stěžovatel zavinil sám, a není tedy dána odpovědnost státu za újmu. Současně dospěl k závěru, že v této souvislosti stěžovatelem namítaná újma spočívající ve ztrátě zaměstnání není dána (není zde příčinná souvislost).
2. Stěžovatel odvoláním napadl výrok II. a III. prvostupňového rozsudku. Vedlejší účastnice podala odvolání proti výroku I. prvostupňového rozsudku, a to konkrétně proti přiznání částky 41 700 Kč s příslušenstvím, a rovněž proti přiznání příslušenství u (zbývající) částky 83 400 Kč za vymezenou dobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2014 č. j. 11 Co 469/2014-372 rozhodl výrokem I. tak, že napadené části výroku I. i napadený výrok II. prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Dále krajský soud svým výrokem II. změnil nákladové výroky III. až V. prvostupňového rozhodnutí, a svým výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
3. Stěžovatel podal dovolání s tím, že jím předestřené právní otázky nebyly dosud judikaturou dovolacího soudu řešeny. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 2143/2015-408 dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dílem poukázal na svou předchozí judikaturu a dílem neshledal předestřené právní otázky k řešení v dovolacím řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím (výrokům rozhodnutí) soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatel okresnímu soudu vytkl, že nevypořádal jeho důkazní návrhy, resp. je zamítl bez řádného odůvodnění. Uvedl, že v řízení navrhoval provedení důkazů výslechem svědků Liparského a Láníka k prokázání jeho pokusu o sebevraždu ve vazební věznici, resp. prokázání intenzity jeho útrap. Okresní soud však důkazy neprovedl pro nadbytečnost, neboť sebepoškozování stěžovatele mělo vyplývat již ze zprávy vazební věznice, avšak současně okresní soud konstatoval, že pokus o sebevraždu nebyl prokázán; krajský soud se pak k odvolací námitce stěžovatele nijak nevyjádřil. Stěžovatel před okresním soudem navrhoval i výslech svědků Ďatka, Monczky a Němce k prokázání ukončení přátelských vztahů s těmito osobami v důsledku vazby, avšak okresní soud návrh zamítl s tím, že stěžovatel nedoložil adresy svědků; stěžovatel však navrhoval zjistit adresy svědků z centrální evidence obyvatel. Krajský soud pak údajně na stěžovatelovu odvolací námitku o neprovedení těchto důkazů nereagoval.
6. Stěžovatel považuje za spekulativní závěr okresního soudu, dle kterého se sice stěžovateli rozpadlo manželství, a byl narušen jeho vztah s dcerou, avšak k tomu by zřejmě došlo i později, neboť stěžovatel nastoupil bezprostředně po vazbě výkon trestu v jiné trestní věci. Stěžovatel současně vytkl krajskému soudu, že na jeho odvolací námitku uplatněnou v této souvislosti nereagoval. Dále stěžovatel vytkl okresnímu soudu, že vzal při rozhodování o výši peněžitého odškodnění nesprávně k jeho tíži stěžovatelovu trestní minulost. V takovém případě však byl stěžovatel potrestán dvakrát, což odporuje zákazu dvojího postihu; osoba s trestní minulostí vnímá nezákonné věznění z hlediska míry křivdy stejně jako osoba dosud netrestaná. Ani k této odvolací námitce se údajně krajský soud nijak nevyjádřil.
7. Okresní soud podle stěžovatele také nijak nevysvětlil, proč navýšil základní (nejnižší) sazbu náhrady právě o 300 Kč denně za délku odškodňovacího řízení, tedy celkem o částku 41 700 Kč. Stěžovatel argumentoval stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, jež má uvádět částku 10 000 Kč za první dva roky řízení a 20 000 Kč za další roky řízení; v takovém případě by stěžovateli příslušela náhrada za délku odškodňovacího řízení ve výši 150 000 Kč. Na tuto odvolací námitku krajský soud údajně rovněž nereagoval.
8. Okresní soud měl dále podle stěžovatele nesprávně vyhodnotit příčinnou souvislost mezi vazbou a skončením pracovního poměru stěžovatele, neboť vazba vykonávaná od 12. 12. 2001 do 20. 3. 2002 se časově překrývala s jeho neomluvenou absencí v práci a je tedy zřejmé, že vazba zapříčinila skončení pracovního poměru. Závěr okresního soudu, že ke skončení pracovního poměru by došlo i bez výkonu vazby považuje stěžovatel také za spekulativní; soud nemůže předvídat, jak by se zaměstnavatel stěžovatele v takovém případě zachoval. Krajský soud podle stěžovatele na tomu odpovídající odvolací námitku nereagoval.
9. Krajský soud se údajně také nevyjádřil k odvolací námitce, podle níž si stěžovatel nemohl zavinit vazbu od 12. 12. 2001 do 20. 3. 2002 sám. Zákonným předpokladem vazby je však důvodnost trestního stíhání; pokud stíhání nebylo důvodné, což vyplývá ze zprošťujícího výroku rozsudku, je také vyloučeno, že by si stěžovatel mohl vazbu svým chováním sám zavinit. Stěžovatel uvedl, že byl v dobré víře, že byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem soudu ze dne 14. 5. 1999 (pozn. šlo o v pořadí první prvostupňový rozsudek v dané trestní věci) a nevěděl, že odvolací soud zrušil tento rozsudek, proto ani nevěděl, že by měl oznamovat orgánům činným v trestním řízení změnu svého pobytu, aby tak předešel vzetí do vazby.
10. Stěžovatel uvedl, že v dovolání znovu předestřel výše uvedené námitky, zejména o svévoli okresního a krajského soudu při rozhodování. Poté položil Nejvyššímu soudu právní otázky: i) jaký je výklad pojmu "zavinění vazby" ve světle důvodnosti trestního stíhání, ii) jaký je vliv trestní minulosti osoby na výši odškodnění za nezákonnou vazbu, a to ve srovnání s osobou dosud trestně nestíhanou, iii) jakým způsobem a podle jakých kritérií má dojít k navýšení základní částky odškodnění na nezákonnou vazbu pro nepřiměřeně dlouhé odškodňovací řízení. Nejvyšší soud však bez bližšího vysvětlení a nesprávně dospěl k závěru, že námitky neobsahují vymezení důvodu přípustnosti dovolání, ačkoliv stěžovatel jasně formuloval právní otázky dosud neřešené a jeho dovolání tak formální vady nemělo. V případě právní otázky o vymezení kritérií pro rozhodování o navýšení náhrady za délku odškodňovacího řízení pak Nejvyšší soud zjevně nereagoval vůbec, neboť poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jenž se však týká jen obecně judikaturou vymezených mantinelů pro stanovení odškodnění.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených (výroků) rozhodnutí soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
14. Soudy aplikovaly relevantní právní normy a při jejich interpretaci nevybočily z ústavních limitů ani se neodchýlily od dosavadní zastávané soudní praxe. Právním předpisem, na základě něhož lze uplatnit nárok na odčinění nemajetkové újmy, je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Před přijetím tohoto zákona bylo možno požadovat náhradu nemajetkové újmy za předchozí nezákonné omezení osobní svobody na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jakožto self-executing ustanovení aplikovatelného přednostně před zákonem (uvedený zákon před přijetím novely č. 160/2006 Sb. nárok na náhradu nemateriální újmy sám nekonstituoval). Soudy postupovaly tomu odpovídajícím způsobem a přiznaly stěžovateli peněžité zadostiučinění (odškodnění) za způsobenou imateriální újmu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Přihlédly přitom k širší, pro stěžovatele příznivější, vnitrostátní právní úpravě obsažené v §9 zákona č. 82/1998 Sb., a to za současné aplikace §12 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil k jeho dovolací námitce, podle které mu v důsledku zproštění obžaloby měla být "automaticky" poskytnuta náhrada imateriální újmy (i) za vazbu vykonanou od 12. 12. 2001 do 20. 3. 2002, nelze této námitce přisvědčit. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svůj rozsudek ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a dále již ve svém v pořadí prvním rozhodnutí ve stěžovatelově věci - rozsudku ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 4283/2011 (č. l. 277 vyžádaného spisu) - poukázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008. Z jím uvedené judikatury, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10, vyplývá, že zproštění obžaloby (nebo zastavení trestního stíhání) bez dalšího neznamená vždy nemožnost aplikace §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (pokud samotné rozhodnutí o vzetí do vazby splnilo zákonné požadavky).
15. Problematikou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval. Vyslovil, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je odpověď na otázku, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady. Posouzení relevantních hledisek je však primárně otázkou tzv. podústavního práva. K ní je povolán v první řadě příslušný správní orgán, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou nebo výší zadostiučinění spokojen. Je poté na soudech, aby vždy rozhodly s přihlédnutím ke konkrétním specifickým okolnostem té které věci.
16. V dané věci, pokud jde o vazbu vykonanou stěžovatelem od 4. 2. do 22. 6. 1998, soudy přiznaly stěžovateli peněžité zadostiučinění ve výši 125 100 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2005. Podle Ústavního soudu vychází rozhodnutí okresního a krajského soudu z provedeného dokazování, jež vyplývá z vyžádaného soudního spisu, a nelze je označit za zjevně nedostatečné (nedávající podklad pro rozhodnutí ve věci). Podle Ústavního soudu nedošlo v dané věci k pochybení spočívajícímu v opomenutí relevantních důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Soudy se dostatečně zabývaly tím, zda a jaké újmy byly stěžovateli v souvislosti s vazbou v roce 1998 způsobeny, a jaké byly závažnosti. Již okresní soud své závěry přiléhavě, logicky a srozumitelně vyložil v odůvodnění vlastního rozsudku - tyto závěry lze rozumně zastávat a nelze jim vytknout závažné vady. Krajský soud se s tímto podrobným odůvodněním okresního soudu ztotožnil. Oba soudy považovaly za prokázané již listinným důkazem (zprávou z vazební věznice) psychické problémy stěžovatele ve vazbě v roce 1998, které vedly až k sebepoškozování stěžovatele (sebepoškození nemělo trvalé zdravotní následky), a k těmto útrapám také plně přihlédly při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. Stěžovatel poukazuje na jeho údajný pokus o sebevraždu při výkonu vazby (konkrétně tvrdil řeznou ránu na noze), což měla prokázat výpověď jím navržených dvou svědků. Podstatou daného důkazního návrhu však bylo, jak i stěžovatel sám uvádí, prokázat intenzitu jeho duševních útrap; tyto útrapy a jejich projevy však soudy nijak nezpochybňovaly (vč. stěžovatelova sebepoškození řeznou ranou). Ostatně stěžovatel při hlavním líčení dne 17. 3. 2014 před okresním soudem sám uvedl, že navržení dva svědci měli dosvědčit skutečnosti vyplývající již z předmětné zprávy vazební věznice (č. l. 322 spisu). Krajský soud dále neopomněl ve svém rozhodnutí reagovat ani na odvolací námitku stěžovatele, podle které okresní soud chybně neprovedl výslechy dalších svědků ohledně ztráty přátelských vztahů stěžovatele. Stěžovatel však na tuto konkrétní argumentaci krajského soudu nijak v ústavní stížnosti nereaguje; toliko (mylně) tvrdí, že se jeho odvolací námitkou krajský soud nijak nezabýval (obdobně již Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovateli uvedl, že se krajský soud s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal).
17. Jak z věci vyplývá, oba soudy vzaly za prokázané, že vazba v roce 1998 přispěla k rozpadu manželství stěžovatele a narušení jeho vztahu s dcerou; tyto újmy stěžovatele v osobním životě soudy neopomenuly a příčinnou souvislost zde shledaly. Další úvahy soudů se týkaly intenzity a trvání těchto újem, jakož i případných dalších významných okolností majících také na újmy vliv, přičemž uvedené se promítlo do výše poskytnutého odškodnění (nemělo tedy vliv na otázku samotného vzniku újmy). Závěry soudů nebyly v tomto směru jen spekulativní a svévolné, nýbrž byly učiněny na základě provedených důkazů v řízení (výslech bývalé manželky i výslech dcery stěžovatele, listinné důkazy prokazující opakované omezení osobní svobody stěžovatele v souvislosti s jinými trestními obviněními). Nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by došlo v této souvislosti k porušení zákazu dvojího potrestání dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení, okolnost dosavadního či následného způsobu života stěžovatele i v časových souvislostech (konkrétně výkony trestů v rámci různých trestních řízení) není při úvaze o intenzitě a trvání újmy a jejích (všech) příčinách irelevantní a excesivní (Nejvyšší soud neshledal vybočení z jím nastíněných mezí v rozsudku ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010).
18. Ústavní soud je názoru, že soudy z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí) dostatečně odůvodnily jimi stanovenou výši peněžitého zadostiučinění za každý den vazby v roce 1998. Již okresní soud přehledně vyložil jím zastávanou výši denní sazby 600 Kč pro daný případ, kterou z důvodu dlouhodobého negativního přístupu vedlejší účastnice k náhradě újmy (resp. z důvodu délky kompenzačního řízení) navýšil o dalších 300 Kč. Finanční částka takto stanovená je na úvaze soudů, a Ústavní soud není oprávněn do závěrů soudů zasahovat, zvláště pokud nejsou svévolné či zjevně nespravedlivé, a nevymykají se ani soudní praxi ve věcech újmy způsobené výkonem vazby, a to jak ohledně kritérií posuzovaných (mezi tato kritéria připustil Nejvyšší soud i délku kompenzačního řízení), tak ohledně přibližného finančního rozmezí nastíněného sjednocující soudní instancí - Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Nelze dát stěžovateli za pravdu v tom, že by se tento rozsudek nevěnoval otázce zohlednění délky kompenzačního řízení ve věcech náhrady za újmu způsobenou výkonem vazby.
19. Jde-li o vazbu vykonanou od 12. 12. 2001 do 20. 3. 2002, dospěly okresní a krajský soud shodně k závěru, že není dána odpovědnost státu za imateriální újmu stěžovatele, neboť si stěžovatel vzetí do vazby přivodil sám; soudy aplikovaly §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. Podle soudů, ač stěžovatel věděl o trestním stíhání, nedostavoval se k hlavnímu líčení a nezdržoval se na adresách jím uvedených v trestním řízení, resp. orgánům činným v trestním řízení dostupných (nebylo možno mu doručit), proto na něj byl vydán zatykač a stěžovatel byl vzat do vazby (tzv. útěkové). Podle Ústavního soudu odůvodnily soudy tento svůj závěr dostatečným způsobem, vycházely přitom z dokazování provedeného v odškodňovacím řízení a není zde patrný ústavněprávní deficit. Nad rámec je možno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl argumentaci o tom, že nevěděl, že v pořadí první, a to zprošťující trestní rozsudek okresního soudu, byl zrušen krajským soudem k odvolání státního zástupce. Tuto argumentaci však stěžovatel předestřel v řízení před soudy až ve svém odvolání, přestože vedlejší účastnice již před okresním soudem opakovaně argumentovala ve směru zavinění si vazby stěžovatelem. Stěžovatel pak skutečnost, že se zdržoval na jiné (nové) adrese, nijak nevyvrací. V ústavní stížnosti stěžovatel nově namítá svou dobrou víru o tom, že byl pravomocně zproštěn viny již oním v pořadí prvním trestním rozsudkem okresního soudu, avšak neuvádí, z čeho svou údajnou dobrou víru odvozoval.
20. K výkonu vazby v roce 2001 - 2002 se vztahuje rovněž námitka týkající se ztráty stěžovatelova zaměstnání. Ústavní soud k tomu uvádí (byť jde o vypořádání nad rámec), že ani v tomto směru nevykazují rozhodnutí všech tří soudů libovůli, nedostatek odůvodnění nebo excesivní postup. Nejvyšší soud přiléhavě reagoval tak, že daná dovolací námitka nepředstavuje žádnou právní otázku, která by měla a mohla být v dovolacím řízení řešena. Nižší soudy pak ve svém závěru, že tato vazba (rozhodnutí o ní) nebyla příčinou okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele, neboť tou byla jeho dlouhodobá neomluvená absence v práci trvající již od 30. 10. 2001 (a tedy hrubé porušení pracovní kázně tímto způsobem), vycházely z provedených listinných důkazů (č. l. 97, 170, 180, 181 vyžádaného spisu). Závěry obou soudů jsou ve vztahu k takto provedenému dokazování přiléhavé, logické a přehledně odůvodněné. Nadto lze opět uvést, že námitku o tom, že by mohl stěžovatel případně u zaměstnavatele čerpat neplacené volno, namítl až ve svém odvolání a dané tvrzení ani nijak neprokázal (nedokládal).
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatele svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu