ECLI:CZ:US:2016:3.US.3823.15.1
sp. zn. III. ÚS 3823/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MERES, spol. s r. o., sídlem Tovární 463/18, Rohatec, zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem, sídlem nám. Republiky 18, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 23 Cdo 1769/2015-100, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2015 č. j. 91 Co 3/2015-52 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2014 č. j. 57 C 117/2014-33, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a navrhovala jejich zrušení.
2. V úvodu ústavní stížnosti informovala, že v jiném sporu mezi stejnými účastníky bylo mezitímním rozsudkem pravomocně rozhodnuto v její prospěch o základu náhrady škody (náhrada škody zahrnovala i náhradu průměrného zisku za období od 1. 9. 2002 do 28. 2. 2004). Posléze uvedla, že když soudy nevyhověly jejím dvěma návrhům na rozšíření žaloby, podala u obvodního soudu žalobu o náhradu škody v podobě ušlého zisku za období od 29. 2. 2004 do 31. 12. 2016, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 57 C 117/2014. V tomto sporu požádala o osvobození od soudních poplatků, kterému nebylo vyhověno. V návaznosti na tuto skutečnost obvodní soud usnesením ze dne 10. 11. 2014 č. j. 57 C 117/2014-33 řízení zastavil, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek. Proti tomu stěžovatelka podala odvolání, o kterém městský soud usnesením ze dne 19. 1. 2015 č. j. 91 Co 3/2015-52 rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně stěžovatelka podala proti tomuto usnesení dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 1769/2015-100 odmítnuto. Paralelně bylo stěžovatelčino doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků posouzeno jako nová žádost a řízení o ní bylo pravomocně zastaveno.
3. Jako důvod pro podání ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí skutečnost, že usnesením, kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že obvodní soud nepostupoval způsobem, který stanoví zákon, když osvobození od soudních poplatků nepřiznal, přestože zákonné podmínky ze strany stěžovatelky byly splněny a zabránil stěžovatelce soudně se domoci svých práv. Neosvobozením stěžovatelky od povinnosti zaplatit soudní poplatek ji soud přímo odepřel právo na přístup k soudu, nakolik na jedné straně je její nárok na náhradu ušlého zisku po právu, ale na druhé straně si tuto náhradu nemůže uplatnit z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Podle stěžovatelky soud vůbec nebral v úvahu, že jde o specifický případ, kde je už přiznáno právo na náhradu škody a v tomto řízení mělo dojít jen k vyčíslení tohoto nároku. Napadená rozhodnutí je nutno považovat za interpretační exces při výkladu ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, jehož důsledkem je porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
II.
4. Z přiložených listinných podkladů (napadených usnesení a souboru podání týkajících se obou soudních sporů mezi týmiž účastníky) Ústavní soud zjistil, vázán petitem ústavní stížnosti, tyto rozhodné skutečnosti (viz bod 5. až 7.).
5. Stěžovatelka se domáhá vůči vedlejší účastnici náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že vedlejší účastnice jí neumožnila užívat sjednaný předmět podnájmu. Nárok za období od 1. 9. 2002 do 28. 2. 2004 je předmětem sporu v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 52 Cm 70/2004. V něm bylo rozhodováno o dílčích nárocích, bylo též rozhodnuto o tom, že stěžovatelčin nárok na náhradu ušlého zisku je co do základu po právu. Podáním z 31. 5. 2010 navrhla rozšíření žaloby o ušlý zisk za období od 29. 2. 2004 do 31. 12. 2016, v němž současně požádala o osvobození od soudního poplatku; městský soud změnu žaloby nepřipustil.
6. Dne 3. 4. 2014 podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu na náhradu ušlého zisku (vyčísleného v doplnění žaloby na částku 56 447 929 Kč) za období od 29. 2. 2004 do 31. 12. 2016, a požádala o osvobození od soudních poplatků (řízení vedené pod sp. zn. 57 C 117/2014). Osvobození ji obvodním soudem nebylo přiznáno, jeho usnesení bylo potvrzeno městským soudem, řízení o opakované žádosti bylo zastaveno.
7. Obvodní soud usnesením ze dne 10. 11. 2014 č. j. 57 C 117/2014-33 rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ani ve lhůtě určené soudem. Stěžovatelčino odvolání proti tomuto usnesení shledal městský soud nedůvodným a usnesením ze dne 19. 1. 2015 č. j. 91 Co 3/2015-52 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek, ačkoliv nebyla od placení osvobozena, tudíž je usnesení soudu prvního stupně správné. Následně doplnil, že tvrzená neúměrnost výše poplatku platebním možnostem žalobce není rozhodná z hlediska rozhodování o zastavení řízení v případě, že není zaplacen soudní poplatek poté, co bylo pravomocně rozhodnuto soudem o tom, že žalobce nesplňuje podmínky pro částečné či úplné osvobození od soudního poplatku. Vyhodnotil i postup obvodního soudu při posouzení opakované žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Souhrnně vyjádřil, že zákonným důsledkem nezaplacení soudního poplatku je zastavení řízení, přičemž soud již nemá žádnou jinou diskreci, než řízení zastavit s jedinou výjimkou uvedenou v ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 540/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž stěžovatelka nic k této výjimce netvrdila ani neosvědčila; není tedy přiléhavá argumentace o odepření práva na soudní ochranu. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 1769/2015-100 odmítl pro nepřípustnost. K odkazu na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl městský soud odchýlit, uvedl, že jde o rozhodnutí odůvodňující možnost osvobození od soudního poplatku právnickou osobu, napadené usnesení však na řešení této otázky není založeno; městský soud již pouze přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, nikoliv podmínky pro případné osvobození od soudního poplatku.
III.
8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka navrhuje zrušení usnesení obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, brojí však proti postupu soudů, kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, čímž mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod (bod 3.); vůči postupu obecných soudů při zastavení řízení žádnou námitku neformuluje. Závěr obecných soudů o naplnění podmínek zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku je zcela v souladu se zákonnou úpravou, nevyvolávající žádné zásahy do základních práv a svobod, proto byla ústavní stížnost požadující zrušení rozhodnutí o zastavení řízení shledána zjevně neopodstatněnou.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu