ECLI:CZ:US:2016:3.US.3835.15.1
sp. zn. III. ÚS 3835/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015 č. j. 10 Co 687/2015-154 a proti výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. května 2015 č. j. 127 EXE 2289/2014-132, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a D. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatel účastnil jako povinný.
2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále také "soud prvního stupně") ze dne 31. 5. 2012
sp. zn. 124 Nc 54/2012, 124 P a Nc 204/2012 byla vedlejší účastnice jako dcera stěžovatele svěřena do výlučné péče matky A. G., a stěžovateli byla stanovena povinnost platit výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně.
3. Stěžovatel dne 31. 3. 2014 u soudu prvního stupně podal návrh na snížení výživného, a to s ohledem na pokles jeho příjmů a rovněž s ohledem na plnění další vyživovací povinnosti. Před podáním tohoto návrhu podle svých tvrzení kontaktoval matku vedlejší účastnice, s níž se ústně dohodl, že od dubna 2014 bude platit částku 10 000 Kč měsíčně a podle výsledku soudního řízení případnou dlužnou částku doplatí.
4. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. 100 P 307/2012 bylo rozhodnuto o úpravě styku s vedlejší účastnicí. V údajné návaznosti na tento rozsudek podala matka jménem vedlejší účastnice exekuční návrh s tvrzením, že stěžovatel od měsíce dubna 2014 plní vyživovací povinnost v menším rozsahu, než vyplývá z exekučního titulu.
5. Stěžovatel dne 21. 5. 2014 od pověřeného soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha obdržel vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti ve výši 50 890 Kč, zahrnující dlužné výživné za měsíce duben a květen 2014, běžné výživné za měsíc červen 2014 a náklady exekuce ve výši 10 890 Kč. Stěžovatel podle svých tvrzení téhož dne u soudního exekutora složil jistotu ve výši 50 890 Kč a podal návrh na zastavení exekuce. Soudnímu exekutorovi rovněž skládal jistotu na běžné výživné ve výši 20 000 Kč, a to vždy před splatností, o čemž jej písemně informoval.
6. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. 100 P 307/2012, 121 P a Nc 443/2014 bylo výživné pro vedlejší účastnici sníženo na částku 15 000 Kč, a to zpětně ke dni 1. 1. 2013, a dále na částku 12 000 Kč, a to ke dni 1. 8. 2014.
7. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 5. 2015 č. j. 127 EXE 2289/2014-132 byla exekuce zastavena a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce vedlejší účastnici (ve výši 3 025 Kč) a soudnímu exekutorovi (ve výši 18 755 Kč). Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 30. 9. 2015
č. j. 10 Co 687/2015-154 byl výrok o povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady exekuce potvrzen. Výrok o povinnosti nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi byl změněn tak, že stěžovatel je povinen mu zaplatit částku 15 536, 40 Kč.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že exekuční návrh podaný matkou jménem vedlejší účastnice byl šikanózní. Matka podle stěžovatele věděla, že se u něj změnily poměry rozhodné pro výši výživného, přičemž se s ním rovněž dohodla na nižší částce a případném doplacení rozdílu podle výsledku soudního řízení. Exekuční návrh pak stěžovatel chápe jako mstu za to, že proti vůli matky dosáhl úpravy styku s vedlejší účastnicí. Stěžovatel dále uvádí, že obratem soudnímu exekutorovi složil jistotu ve výši, která po něm výzvou k dobrovolnému splnění povinnosti byla požadována, přičemž se okamžitě domáhal také odkladu a zastavení exekuce. K tomu dodává, že nijak nemohl ovlivnit celkovou délku exekučního řízení. Stěžejní námitka stěžovatele se vztahuje k jeho tvrzení, že ke dni podání exekučního návrhu na výživném nic nedlužil, protože od ledna 2013 do května 2014 zaplatil na výživném celkem 15 x 20 000 Kč (za měsíce leden 2013 až březen 2014) a 2 x 10 000 Kč (za měsíce duben a květen 2014), v celkovém součtu tedy 320 000 Kč. Podle rozsudku soudu prvního stupně o zpětném snížení výživného činil součet jednotlivých částek 255 000 Kč. Soud prvního stupně ke dni rozhodování o zastavení exekuce musel podle stěžovatele vycházet z rozsudku o zpětném snížení výživného, protože rozhodným je stav ke dni rozhodování. Soud proto dle stěžovatele měl dospět k závěru, že ke dni podání exekučního návrhu neměl na výživném nedoplatek, nýbrž přeplatek ve výši 65 000 Kč. Exekuční návrh byl podle stěžovatele podán nedůvodně a náklady exekuce musí nést vedlejší účastnice.
9. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2015 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/14, podle nějž je v extrémním rozporu s principy spravedlivého procesu, aby v základu pro výpočet odměny soudního exekutora byla promítnuta výše exekuovaného plnění relevantní pouze v době nařízení exekuce a zcela stranou a bez vlivu by zůstala následná změna exekučního titulu v podobě snížení výživného. V opačném případě by zpětné snížení výživného bylo bez jakéhokoliv významu. V této souvislosti stěžovatel rovněž připomíná význam §923 odst. 2 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle nějž se spotřebované výživné nevrací. Stěžovatel v neposlední řadě poukázal na skutečnost, že veškeré částky skládal jako jistotu na běžné výživné dokonce před jeho splatností. Na složenou jistotu proto nelze nahlížet jako na vymožené plnění.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
II.
12. Z předložených rozhodnutí obecných soudů, vyžádaného spisu a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
13. Exekučním titulem v nyní projednávané věci byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2012 č. j. 124 Nc 54/012-21, 124 P a Nc 204/2012. Exekuce byla nařízena pro vymožení pohledávky dlužného výživného za dobu od 1. 4. 2014 do 31. 5. 2014 ve výši 20 000 Kč, a dále pro běžné výživné od 1. 6. 2014 do budoucna ve výši 20 000 Kč měsíčně.
14. Výrokem I. usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 5. 2015 č. j. 127 EXE 2289/2014-132, byla exekuce nařízená proti stěžovateli zcela zastavena, výrokem II. mu byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 025 Kč a výrokem III. povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 18 755 Kč.
15. Výrok o zastavení exekuce byl zdůvodněn zjištěním, že dlužné i běžné výživné je do měsíce května 2015 zaplaceno tak, jak stanoví exekuční tituly, a lze předpokládat, že stěžovatel bude výživné plnit dobrovolně mimo exekuci. Výrok o povinnosti nahradit náklady řízení vedlejší účastnici byl zdůvodněn tím, že návrh byl z její strany podán důvodně, resp. že zavinění na zastavení exekuce soud prvního stupně spatřuje na straně stěžovatele. Stejným způsobem bylo zdůvodněno i uložení povinnosti nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi.
16. Proti výroku II. a III. usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že soud prvního stupně zcela chybně posoudil okolnosti zahájení exekučního řízení a zavinění zastavení exekuce. V době vydání napadeného usnesení byl dle stěžovatele právní stav takový, že na výživném nic nedlužil, ke dni rozhodování měl naopak na výživném přeplatek 65 000 Kč. Dle jeho názoru zastavení exekuce zavinila vedlejší účastnice, neboť podala nedůvodný exekuční návrh, a proto by v plném rozsahu měla nést náklady exekuce. Pokud šlo o náklady soudního exekutora, stěžovatel uvedl, že nelze připustit, aby tyto náklady závisely na délce řízení a odvíjely se od běžného výživného, na němž žádný dluh po splatnosti nevzniká.
17. Usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 Co 687/2015-154 byl výrok II. usnesení soudu prvního stupně potvrzen, výrok III. byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů řízení částku 15 536, 40 Kč.
18. Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že zavinění na zastavení exekuce je nutno spatřovat na straně stěžovatele, a proto mu podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), vznikla povinnost nahradit náklady exekuce. Stěžovatel dobrovolně neplnil určenou vyživovací povinnost, resp. ze spisu podle odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel se sám rozhodl plnit vyživovací povinnost v nižším rozsahu s očekáváním úspěšnosti návrhu na snížení výživného. Tímto svévolným jednáním zavinil zahájení exekučního řízení, a to se všemi pro něj negativními důsledky, které mu jako osobě znalé práva měly být dostatečně známy. Odvolací soud dále odmítl argumentaci stěžovatele opírající se o novou úpravu výživného za období, za nějž mělo být plněno podle původní soudní úpravy. Na celkovém závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel na základě výzvy soudního exekutora složil částku 50 890 Kč a další částky. Odvolací soud rovněž podrobně zdůvodnil snížení nákladů exekuce soudního exekutora.
III.
19. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel působí jako advokát, proto v řízení před Ústavním soudem není povinen být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
20. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
22. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.
23. K nákladovým výrokům napadených usnesení Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se shodně opírají o ustanovení §89 exekučního řádu, podle nějž platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V nyní projednávané věci je zřejmé, že procesní zavinění jak na zahájení exekuce, tak i na jejím zastavení, nese v plném rozsahu sám stěžovatel, který, ač z exekučního titulu jednoznačně vyplývalo, že má platit výživné ve výši 20 000 Kč, se rozhodl k plnění vyživovací povinnosti v menším rozsahu. Údajná ústní dohoda s matkou vedlejší účastnice nebo pozdější snížení výživného soudem prvního stupně na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť vedlejší účastnice využila svého ústavně garantovaného práva obrátit se na nezávislého soudního exekutora a své uspokojované právo, resp. vymáhanou povinnost stěžovatele opřela o vykonatelný exekuční titul, který ze strany stěžovatele nebyl dobrovolně plněn. Ústavní soud rovněž nemůže uznat argument, že podání exekučního návrhu byla pouhá msta za novou soudní úpravu styku s vedlejší účastnicí, resp. že bylo nedůvodné. Toto tvrzení je jednak velmi spekulativní, jednak v době podání exekučního návrhu nemohlo být žádnému z účastníků exekučního řízení zřejmé, jak bude otázka nové úpravy vyživovací povinnosti soudem vyřešena.
24. K výpočtu celkových nákladů soudního exekutora Ústavní soud uvádí, že ani v tomto bodě nelze uznat argumenty stěžovatele. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že za vymožené plnění je nutno považovat částku 211 100 Kč, což představuje částku uhrazenou na základě výzvy k dobrovolnému plnění a částku odpovídající plnění běžného výživného. Ač stěžovatel uvádí, že vždy před splatností skládal jistotu na běžné výživné ve výši 20 000 Kč, je nutno vyslovit souhlas se závěry obecných soudů, že i tyto částky je nutno započítat do celkového součtu vymoženého plnění, neboť s jejich plněním stěžovatel začal až po výzvě k dobrovolnému plnění povinnosti. Z odůvodnění rovněž vyplývá, že exekuce se vztahovala k vymožení běžného výživného za celkem deset měsíců. Pokud po řádném plnění exekučním titulem stanovené povinnosti dospěly soudy k závěru, že stěžovatel bude do budoucna vyživovací povinnost plnit řádně, nelze konstatovat, že by z jejich strany, či strany soudního exekutora šlo o neúměrné prodlužování exekuce.
25. K argumentaci stěžovatele, který odkazoval na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/14, Ústavní soud uvádí, že se nijak nevztahuje k nyní projednávané věci. Zatímco se uvedený nález vztahuje k aplikaci §5 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb.,
o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, aplikovaly soudy v nyní projednávané věci ustanovení §6 odst. 1 této vyhlášky.
26. S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že jak postupem soudu prvního stupně, tak ani postupem soudu odvolacího nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu