ECLI:CZ:US:2016:3.US.402.16.1
sp. zn. III. ÚS 402/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Kyselého, zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 16, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, č. j. 1 To 486/2015-68, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2015, č. j. 0 Nt 16132/2015-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo být stíhán a zbaven svobody jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující.
3. Usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ostrava ze dne 14. 10. 2015, č. j. UOOZ-1930/TČ-2014-292600, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších tří osob, a to v případě stěžovatele pro skutky kvalifikované jako účastenství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že soustavně, pravidelně a dlouhodobě vyžadoval a neoprávněně si nechal sdělovat od rovněž obviněného Mgr. Kadlece, náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Olomouc, Služby kriminální policie a vyšetřování, konkrétní informace z (v usnesení blíže specifikovaných) trestních řízení, které nebyly přístupné osobám stojícím mimo tato trestní řízení, přičemž obviněného Mgr. Kadlece instruoval, jaká opatření mají být v těchto řízeních činěna, a to tak, aby byl uskutečněn společný záměr všech obviněných využívat vedení trestních řízení a informací z nich získaných ke svému prospěchu a ke škodě jiných osob, kdy na straně jedné měly být vybrané subjekty neformálním vlivovým uskupením osob, do něhož stěžovatel patřil, chráněny před hrozbou trestního postihu, a na straně druhé vůči jiným subjektům, které naopak byly v antagonistickém postavení vůči některému ze členů vlivového uskupení, mělo být vedení trestních řízení a v rámci nich prováděné úkony zneužívány v jejich neprospěch.
4. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2015, č. j. 0 Nt 16132/2015-32, bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu, tj. pro důvodnou obavu, že by stěžovatel působil na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. K tomu soud uvedl, že v předmětném trestním řízení, které je na samém počátku, je nutno v procesním postavení svědků vyslechnout policisty zařazené na Krajském ředitelství policie Olomouckého kraje, kteří jsou služebně podřízeni obviněným Mgr. Kadlecovi a Mgr. Petrůjovi, policisty z dalších policejních útvarů, jakož i příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů a řadu dalších civilních osob, kdy obava, že na tyto budou obvinění (včetně stěžovatele) působit ve svůj prospěch na podporu své obhajoby, je dle soudu zcela reálná a vyplývá jednak ze samotného charakteru trestné činnosti, u svědků z řad Policie České republiky ve vztahu k obviněným Mgr. Kadlecovi a Mgr. Petrůjovi dále z dlouholetých pracovněprávních vazeb či vazeb v rámci jednoho resortu, u stěžovatele pak reálná obava z ovlivňování nevyslechnutých svědků vyplývá i z jeho vlivu v Olomouci a značného finančního zázemí. Navíc s ohledem na dosavadní výsledky vyšetřování lze dle názoru soudu předpokládat, že se obvinění trestné činnosti dopouštěli ve větším rozsahu a z výpovědí dalších svědků tak mohou vyplynout skutečnosti opravňující zahájení jejich trestního stíhání i pro další skutky.
5. Stížnost stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí o jeho vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2015, č. j. 1 To 486/2015-68, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
6. Stěžovatel byl dne 13. 1. 2016 po uplynutí lhůty dle §72a odst. 3 trestního řádu propuštěn na svobodu.
III.
7. Rozhodnutí vazebního i stížnostního soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že byl vzat do vazby z důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu, aniž by pro takový postup byly splněny zákonem stanovené podmínky. V této souvislosti uvedl, že stav vyšetřování na samotném počátku a možnost výpovědí dosud nevyslechnutých svědků o případné další trestné činnosti nad rámec stávajícího obvinění nemohou zakládat důvod tzv. koluzní vazby, což dle stěžovatele plyne mj. i z nálezu sp. zn. II. ÚS 599/01 ze dne 18. 2. 2003 (N 19/29 SbNU 159). Vazební soud dále dle názoru stěžovatele pochybil tím, že ve svém rozhodnutí podrobně nespecifikoval svědky, jejichž ovlivňování ze strany stěžovatele mělo podle soudu hrozit, a své rozhodnutí založil pouze na charakteru trestné činnosti, jíž se měl stěžovatel dopustit, jeho vlivu v Olomouci a značeném finančním zázemí. Takto vymezené důvody však dle názoru stěžovatele nelze považovat za dostačující. Byť bylo pochybení vazebního soudu, který podrobně nespecifikoval dosud nevyslechnuté svědky, částečně napraveno stížnostním soudem, který tyto na str. 14 a 15 svého rozhodnutí vyjmenoval, pak ani stížnostní soud se ve svém rozhodnutí dle stěžovatele nijak nezabýval tím, jaký vztah mají mít tyto osoby k jednání stěžovatele, pro které je tento trestně stíhán. Zde stěžovatel upozornil na to, že během trvání jeho vazby bylo orgány činnými v trestním řízení sice vyslechnuto 45 svědků, avšak řada z nich byla vyslýchána k věcem, které vůbec nejsou obsahem usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Stěžovatel dále namítl, že na samotné policisty, kteří zpracovávali trestní věci, které měl stěžovatel svým jednáním údajně nezákonně ovlivňovat, ani na státní zástupce, kteří v těchto věcech vykonávali dozor, v souvislosti s jejich svědeckými výpověďmi ani objektivně působit nemohl, neboť tyto osoby nezná ani jmény, natož pak kontaktními údaji. Z právě uvedených důvodů stěžovatel označil napadená rozhodnutí za nekonkrétní, nepřezkoumatelná a nezákonná.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
11. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů obou stupňů, že v nyní posuzované věci byla v době rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby dána reálná obava, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Stěžovatel pak v této souvislosti považuje důvody, které soudy k právě uvedenému závěru vedly, za nedostatečné. Ústavní soud se však k tomuto hodnocení nemohl připojit, a to z následujících důvodů.
12. Byť Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že stav vyšetřování na samotném počátku a možnost výpovědí dosud nevyslechnutých svědků o případné další trestné činnosti nad rámec stávajícího obvinění nemohou samy o sobě zakládat důvod tzv. koluzní vazby, jak vyplývá i z nálezu sp. zn. II. ÚS 599/01 ze dne 18. 2. 2003, jehož se stěžovatel dovolával, nemá Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele za to, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí na těchto důvodech spočívala, resp. že by spočívala toliko na nich. Jde-li o prvně uvedenou námitku, tj. námitku, že potřeba koluzní vazby nemůže být odůvodněna pouze tím, že trestní stíhání bylo v době rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby na samém počátku, jak ve svém rozhodnutí zdůraznil vazební soud, ztotožňuje se Ústavní soud s názorem soudu stížnostního, že právě uvedené je třeba považovat toliko za konstataci stádia řízení vazebním soudem, jemuž nelze přikládat žádný jiný význam. Pokud jde o posléze uvedené tvrzení, tedy tvrzení, že obecné soudy nemohou zakládat důvod koluzní vazby na prosté potřebě provedení výslechu konkrétních svědků k případné další trestné činnosti, pro niž však dosud nebylo vzneseno obvinění, pak se s tímto tvrzením stěžovatele dle názoru Ústavního soudu již řádně vypořádal soud stížnostní, který stěžovateli v tomto ohledu přisvědčil. I přesto však neshledal důvod pro změnu stížností napadeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nebylo soudem prvního stupně dle názoru soudu stížnostního založeno pouze na tomto závěru, ale i na dalších důvodech. Ústavní soud proto nemá, co by stížnostnímu soudu v tomto ohledu vytkl.
13. Tyto další důvody byly obecnými soudy spatřovány v charakteru trestné činnosti, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (kdy tento měl dlouhodobě vyžadovat a nechat si sdělovat informace z konkrétních trestních řízení a instruovat spoluobviněné, mezi nimiž jsou i vysoce postavení představitelé Policie České republiky, o tom, jaká opatření mají být v rámci těchto řízení činěna, a to tak, aby byl uskutečněn společný záměr obviněných využívat vedení těchto trestních řízení a informací z nich získaných ke svému prospěchu či ke škodě jiných osob), a dále ve skutečnosti, že stěžovatel je osobou v Olomouci velmi vlivnou a mající značné finanční zázemí, jak o sobě stěžovatel sám vypověděl, což dle názoru soudů reálnou možnost, že by se stěžovatel mohl pokusit ovlivňovat nevyslechnuté svědky či jinak mařit objasňování rozhodných skutečností, podporuje. Ústavní soud přitom nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že by takto vymezené důvody byly pro jeho vzetí do vazby nedostatečné.
14. Jak již dříve judikoval Ústavní soud [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315)], ustanovení §67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck 1995, str. 47).
15. Jak je patrné z právě uvedeného, již dříve bylo judikaturou Ústavního soudu dovozeno, že pro posouzení, zda je v konkrétním případě naplněn důvod pro koluzní vazbu ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu, je rozhodné to, zda obviněný svým jednáním sám zavdal příčinu k obavě, že by mohl ovlivňovat svědky či spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo zda existuje taková objektivní konstelace, jež vzetí obviněného do vazby opodstatňuje. V nyní souzené věci je přitom zřejmé, že soudy existenci takové "objektivní konstelace" vzhledem k povaze trestné činnosti, z níž byl stěžovatel obviněn, i jeho osobním a majetkovým poměrům shledaly a své závěry v tomto ohledu též srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud pak s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu - i přes argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti - nemohl učinit závěr, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla protiústavní, neboť na rozdíl od stěžovatele nemá Ústavní soud za to, že by obava, že by se stěžovatel v případě jeho ponechání na svobodě mohl pokusit ovlivnit nevyslechnuté svědky, byla neopodstatněná.
16. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu není ani skutečnost, že řada ze svědků, kteří byli po dobu trvání vazby stěžovatele v jeho věci vyslechnuti, byla vyslýchána k věcem, jež vůbec nejsou obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jak stěžovatel namítal. Přestože Ústavní soud nemůže vyloučit, že někteří z 45 vyslechnutých svědků skutečně vypovídali (též) k jiným skutečnostem, než které jsou součástí usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, z ústavní stížnosti a jejích příloh je zřejmé, že tomu tak nebylo v případě všech svědků (mj. např. svědků JUDr. Majora či MUDr. Mgr. Langera a dalších), což připouští i stěžovatel. Důvod pro zásah Ústavního soudu tak nemůže být dán.
17. Ústavní soud neshledal důvodnou konečně ani námitku, že důvod pro vazební stíhání stěžovatele nemohl být dán i proto, že stěžovatel policisty a státní zástupce, kteří měli být v souvislosti s jeho trestní věcí jako svědci vyslechnuti a jejichž ovlivňování dle názoru soudů ze strany stěžovatele důvodně hrozilo, neznal, a tedy objektivně na ně nemohl ani působit. To proto, že jako svědci neměli být vyslechnuti pouze policisté a státní zástupci, o nichž stěžovatel tvrdí, že je nezná a nemá je ani jak kontaktovat, ale též celá řada dalších osob, u nichž je patrné, že tyto se se stěžovatelem znají, ba dokonce jsou s ním v blízkém přátelském, pracovním či jiném kontaktu (např. svědek JUDr. Major, o němž stěžovatel při vazebním zasedání sám uvedl, že tento je jeho kamarád).
V.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu