ECLI:CZ:US:2016:3.US.424.16.1
sp. zn. III. ÚS 424/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Petra Horneka, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou, sídlem Lipová 5a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 25 Co 240/2015-387, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2014 č. j. 60 C 284/2008-321, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2016, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány procesní předpoklady jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
4. Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Jak vyplývá z §237 o. s. ř., a jak byl stěžovatel i řádně poučen v rozhodnutí soudu druhého stupně, které ústavní stížností napadá, ve věci lze podat mimořádný opravný prostředek, totiž dovolání.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolání nepodal, neboť má za to, že by mělo jen zcela minimální naději na úspěch, jelikož by se Nejvyšší soud musel odchýlit od své ustálené judikatury. Takovýto argument však nic nemění na faktu, že stěžovatel možnost podat dovolání měl, že ji nevyužil, a že dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za takovéto situace nemůže být podaná ústavní stížnost věcně projednána.
6. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj