ECLI:CZ:US:2016:3.US.472.16.1
sp. zn. III. ÚS 472/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. T. zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. října 2015 č. j. 70 Co 363/2015-659, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27. března 2015 č. j. P 46/2014-530, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 11. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2013 byla nezletilá N. T. svěřena do péče vedlejšího účastníka (otce nezletilé), a byl upraven styk stěžovatelky (matky nezletilé) s nezletilou.
2. Stěžovatelka podala dne 30. 6. 2014 návrh na svěření nezletilé do její péče, případně stanovení střídavé výchovy nezletilé. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2015 č. j. P 46/2014-530 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatelky na změnu péče u nezletilé, výrokem II. vyloučil k samostatnému projednání řízení o úpravu styku stěžovatelky s nezletilou (toto řízení zahájil sám dne 27. 3. 2015 s ohledem na dosud provedené dokazování v řízení o návrhu stěžovatelky), výrokem III. vyloučil k samostatnému projednání řízení o úpravu výživného na nezletilou, a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2015 č. j. 70 Co 363/2015-659 tak, že prvostupňový rozsudek ve výrocích I., IV. a V. potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že aktuálně nejsou naplněny zákonné předpoklady pro změnu výchovného prostředí nezletilé, neboť nebylo prokázáno, že by cokoliv převážilo nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezletilé. Uvedly, že nezletilá má k oběma rodičům vřelý citový vztah a soudy nezpochybňují výchovné schopnosti stěžovatelky, oproti prvnímu rozhodování ve věci péče o nezletilou pak bylo podle soudů i prokázáno, že stěžovatelka (již) netrpí žádnou poruchou osobnosti a nepřiměřená separace nezletilé stěžovatelkou byla v mezidobí kompenzována větší socializací nezletilé v rámci její účasti na předškolním vzdělávání. Současně však soudy konstatovaly, že nezletilá trpí vadou řeči a celkovou nízkou socializací, přičemž s ohledem na nástup do základní školy (dne 1. 9. 2015) je vhodnější, aby zejména v tomto pro ni náročném období prvních ročníků povinné školní docházky byl zachován jednotný výchovný model nezletilé a nebyla nepřiměřeně zatěžována střídavou péčí. Poukázaly rovněž na poměrně široký styk stěžovatelky s nezletilou a na skutečnost, že mezi rodiči probíhá konfliktní komunikace, a to i při předávání nezletilé (okresní soud poukázal na potřebu rodičů podstoupit rodinnou terapii a mediaci; ve fázi odvolacího řízení bylo poté nově zjištěno, že po dvou schůzkách byla tato mediace ukončena). Soudy dále uvedly, že podle nich rodiče (fakticky) nejsou schopni ani ochotni stejnou měrou pečovat o nezletilou; střídavá péče by nyní neplnila svůj účel. Péči vedlejšího účastníka považovaly soudy nadále aktuálně za vhodnější, neboť se jim vedlejší účastník jeví odpovědnější a méně emočně zatížený celou rodinnou situací, proto podle nich nyní zajistí nezletilé nejpříznivější prostředí pro její vývoj, nezatížené nadměrnými obavami a úzkostí. Podle soudů nebylo nijak prokázáno tvrzení stěžovatelky o nedostatcích v péči vedlejšího účastníka o nezletilou.
3. Ústavní soud dále z listin vyžádaných od okresního soudu zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 12. 2015 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 5. 2016 došlo k rozšíření úpravy styku nezletilé se stěžovatelkou (tj. oproti úpravě z rozsudků uvedených zde v bodu 1.). Zkráceně vyjádřeno, oproti předchozí úpravě styku v rozsahu zhruba 3 dnů v rámci každých 14 dnů byl nově styk upraven v rozsahu 5 dnů v uvedené periodě (současně byl speciálně upraven styk pro období prázdnin a svátků).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností ze dne 8. 2. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů, a to z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále z důvodu zásahu do jejího soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, rovněž pro porušení jejího práva na rodinný život a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, a pro porušení principu nejlepšího zájmu dítěte a jeho práva vyjádřit svůj názor podle čl. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
5. Uvedla, že oproti prvnímu rozhodování soudů prokázala, že její osobnost je v normálu, není ani agresivní, a má předpoklady celodenně pečovat o nezletilou; odpadl tedy důvod, pro který nebyla soudy při prvním rozhodování ve věci péče o nezletilou shledána jako vhodný vychovatel nezletilé. Dále bylo podle stěžovatelky nově prokázáno, že nezletilá aktuálně trpí odloučením od stěžovatelky, což vede k deprivaci nezletilé; rovněž znalkyně doporučila střídavou péči, neboť nezletilá preferuje stěžovatelku před vedlejším účastníkem. Stěžovatelka také uvedla, že v řízení tvrdila a prokazovala řadu pochybení v péči vedlejšího účastníka o nezletilou (zejména zanedbání lékařské péče o nezletilou z jeho strany), avšak soudy se těmito problémy nezabývaly a stěžovatelkou navržené důkazy (ani žádné jiné potřebné důkazy v souladu se zásadou vyšetřovací) neprovedly.
6. Na základě těchto okolností stěžovatelka údajně legitimně očekávala změnu výchovného prostředí nezletilé, avšak soudy vydaly překvapivé rozhodnutí o zamítnutí jejího návrhu. Podle stěžovatelky jde přitom o skutečnosti ve věci podstatné, které měly převážit nad stabilitou výchovného prostředí nezletilé u vedlejšího účastníka. Soudy měly zejména přihlédnout k přání nezletilé a vypořádat se s ním v odůvodnění svých rozsudků, resp. uvést, proč přání nezletilé nepřevážilo nad požadavkem stability výchovného prostředí. To však soudy neučinily, přestože bylo prokázáno, že dlouhodobě neuspokojená tužba nezletilé po stěžovatelce má vliv na její zdravotní stav a vede k deprivaci nezletilé (poukázala na nálezy Ústavního soudu). Z výše uvedeného podle stěžovatelky dále vyplývá, že skutkový závěr soudů, podle kterého nezletilé prospívá aktuální model péče u vedlejšího účastníka, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť naopak bylo prokázáno, že současná úprava péče negativně ovlivňuje psychiku i zdraví nezletilé.
7. Za neprokázaný považuje stěžovatelka závěr krajského soudu, dle kterého je stěžovatelka úzkostná a zatěžovala by nezletilou nadměrnými ochranitelskými reakcemi. Podle stěžovatelky není zřejmé, z čeho krajský soud vycházel, naopak ze znaleckého posudku vyplývá, že stěžovatelka je duševně zdravá, a není z něj zřejmé, že by péče stěžovatelky o nezletilou byla pro ni škodlivá.
8. Podle stěžovatelky dále z rozsudků soudů nevyplývá, co se má na její straně ještě změnit, aby jí bylo umožněno plnohodnotně vychovávat nezletilou. Podotkla, že obecná kritéria pro střídavou péči dle nálezů Ústavního soudu byla v jejím případě naplněna.
9. K problematice nevhodné komunikace mezi rodiči uvedla, že ani tato by neměla bránit střídavé péči. Navíc závěr, že špatná komunikace rodičů brání střídavé péči nemá podle ní oporu v dokazování a průběhu řízení, neboť rodiče podstoupili rodinnou terapii i mediaci, zprávu o ní žádala stěžovatelka v odvolacím řízení provést jako důkaz, což však krajský soud neučinil a tento postup nijak neodůvodnil; stěžovatelka přitom v odvolání vytýkala okresnímu soudu, že nedostatečnou komunikaci rodičů přičetl pouze k její tíži. Stěžovatelka uvedla, že mediaci po dvou schůzkách ukončil vedlejší účastník.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že soud prvního stupně je nalézacím soudem v pravém slova smyslu, má ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikuje výrazně se svědky i znalci, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud první instance (a poté i soud odvolací) své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy tzv. podústavního práva (a případně i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
13. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky krajského a okresního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Vychází z relevantních ustanovení zákona; skutkové i právní závěry jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní.
14. Soudům nelze vytknout, že by aplikovaly "nesprávné" tzv. podústavní právo nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; závěry soudů zdůrazňující především zájem nezletilé lze přitom rozumně zastávat a jsou obhajitelné. Nutno podotknout, že soudy zkoumaly, zda došlo k takové změně poměrů, jež by byla způsobilá ovlivnit původní rozhodnutí o péči o nezletilou; shledaly přitom aktuální významné okolnosti podporující závěr o potřebě dosavadního stabilního výchovného prostředí. Nelze proto věc posouvat do roviny, v jaké soudy při svém prvním rozhodování ve věci péče o nezletilou posuzovaly podmínky pro její výchovu u každého z rodičů. Je zřejmé, že soudy nezpochybnily výchovné schopnosti stěžovatelky a byly si rovněž vědomy změny v posouzení ze strany znalců. Měly také v patrnosti skutečnost, že nezletilá má pozitivní vztah k oběma rodičům a projevila přání většího kontaktu se stěžovatelkou; zohlednily i doporučení znalců k širšímu kontaktu nezletilé se stěžovatelkou. Soudy proto při zachování stávajícího výchovného prostředí rozhodly o rozšíření styku nezletilé se stěžovatelkou. Ačkoliv tedy nepřistoupily ke změně způsobu péče o nezletilou, s ohledem na provedené dokazování v řízení o návrhu stěžovatelky na změnu způsobu péče o nezletilou (tj. včetně důkazů, na které poukazuje právě stěžovatelka a které vypovídají o názoru nezletilé a o určitém strádání nezletilé z důvodu nedostatečného styku se stěžovatelkou) zahájily řízení o změně úpravy styku stěžovatelky s nezletilou tak, aby celková úprava poměrů rodičů k nezletilé byla v souladu s jejím nejlepším zájmem a přispívala k jejímu pozitivnímu vývoji. Soudy přání nezletilé, resp. její psychický a zdravotní stav neopomenuly.
15. Z napadených rozhodnutí je rovněž patrno, že soudy stanovená péče o nezletilou není neměnná a časem může dojít (a lze to i očekávat) k posunu poměrů odůvodňujících i změnu typu péče o nezletilou. Soudy dostatečně konkrétně a přezkoumatelně uvedly důvody jejich závěru o potřebě nynějšího zachování stávajícího výchovného prostředí nezletilé. Soudy přitom neopomenuly referenční kritéria pro rozhodování o způsobu péče o nezletilou ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]; shledaly však aktuální podstatné okolnosti odůvodňující jejich závěr o nevyhovění stěžovatelčině návrhu.
16. Rozhodnutí soudů neodporuje ani stěžovatelkou poukazovaným nálezům Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14, a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529). V nálezu sp. zn. II. ÚS 4160/12 byl posuzován velmi odlišný případ, v rámci kterého odvolací soud odmítl zcela upravit styk nezletilého s navrhovatelem, který byl biologickým otcem nezletilého (navrhovatele považoval toliko za tzv. třetí osobu), přičemž pominul rodinné vazby i předchozí péči navrhovatele o nezletilého, jakož i skutečnost možného jednání nezletilého pod vlivem jeho aktuálního rodinného prostředí založeného jeho matkou a matrikovým otcem zapsaným do matriky bez vědomí uvedeného biologického otce (nadto ve věci nebyly řešeny otázky nástupu dítěte do základní školy ani případné zdravotní komplikace dítěte). Naproti tomu v projednávané věci není stěžovatelce, jako matce nezletilé dcery, styk s nezletilou odepřen a stěžovatelka se podílí na její výchově; dle aktuálně provedených důkazů v řízení soudy navíc styk rozšířily a do budoucna není znemožněna ani změna způsobu péče o nezletilou. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2943/14 poukázal Ústavní soud na potřebu zjištění názoru dítěte k otázce péče rodičů a výchovného prostředí dítěte s tím, že zjištěný názor dítěte by měl být zásadním vodítkem, nikoliv však jediným hlediskem rozhodování o způsobu péče či rozsahu styku dítěte s rodičem; dítětem vyslovený názor je třeba totiž hodnotit s ohledem na věk a vyspělost dítěte a pečlivě přihlížet i k dalším v řízení zjištěným relevantním okolnostem a vážit nejlepší zájem dítěte s ohledem na všechna ostatní kritéria rozhodování o úpravě výchovných poměrů k dítěti s ohledem na jeho "nejlepší zájem". Právě v souladu s tímto nálezem postupovaly i soudy ve stěžovatelčině věci. Nezletilá zjevně vyjevila přání být v péči stěžovatelky i vedlejšího účastníka, přičemž soudy hodnotily i další podstatné konkrétní okolnosti zjištěné k aktuální situaci nezletilé a vážily její "nejlepší zájem" komplexně. Pokud jde o věc řešenou v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13, tato se od věci stěžovatelky liší právě v individuálních okolnostech, na které je třeba vždy v každém jednotlivém případě brát zřetel a institut střídavé výchovy neaplikovat "automaticky" na všechny případy, kdy jsou shledány u obou rodičů obdobné výchovné schopnosti (srov. např. bod 14. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3735/15). Z poukazovaného nálezu vyplývá, že soudy v tehdy řešené věci nepřistoupily ke střídavé výchově pouze z důvodu zhoršené komunikace rodičů (dle obsahu spisu zapříčiněné navíc spíše právě jen matkou, které bylo dítě svěřeno do výlučné péče) a z důvodu nezjištění žádné závažné okolnosti, jež by měla odůvodnit změnu výchovného prostředí. Naproti tomu ve věci stěžovatelky se podává, že špatná komunikace mezi rodiči není zapříčiněna (výlučně) postojem vedlejšího účastníka (stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti nepředestřela žádnou podrobnější argumentaci, ze které by vyplývalo, že vina na špatné komunikaci je právě na straně vedlejšího účastníka), a současně soudy označily konkrétní okolnosti věci, jež je prozatím vedly k ponechání nezletilé v péči vedlejšího účastníka.
17. K námitce stěžovatelky o špatné komunikaci mezi rodiči lze uvést, že již okresní soud se potřebě nápravy komunikace mezi rodiči věnoval a poté se i krajský soud pokusil zjistit přímo z výpovědí obou rodičů průběh a výsledky nařízené mediace. Stěžovatelka však nic bližšího neuvedla a proti tvrzení vedlejšího účastníka o neefektivitě mediace z důvodu neplnění tam uzavřené dohody stěžovatelkou (dané tvrzení je uvedeno i v napadeném rozsudku krajského soudu) ani v ústavní stížnosti nic nenamítla. Stěžovatelka neuvádí v ústavní stížnosti nic konkrétního k tomu, co dalšího relevantního (by) mělo být přesně zjištěno ze zprávy o mediaci; v odvolacím řízení tento důkaz žádala (pouze) z důvodu prokázání, že se dobrovolně zúčastnila mediace. Ústavní soud je tedy názoru, že se soudy otázce komunikace rodičů věnovaly a z ničeho není zřejmé, že by příčinou špatné komunikace byl (výlučně) postoj vedlejšího účastníka. Ústavní soud pak ve shodě s oběma soudy zdůrazňuje zásadní potřebu vstřícného přístupu obou rodičů ke vzájemné komunikaci i kooperaci, a to s ohledem na nejlepší zájem nezletilé, která má k oběma rodičům pozitivní vztah. Jakkoliv mohou být orgány veřejné moci vedeny při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách vytvořit dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Rodiče by se měly snažit dosáhnout dohody o dalších podmínkách péče o jejich nezletilou dceru (ať již v otázkách výchovy, nebo v otázkách zdravotní péče o ni) přirozenou cestou bez zásahů státu.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod, byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu