ECLI:CZ:US:2016:3.US.486.16.1
sp. zn. III. ÚS 486/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou, sídlem Na Hradbách 1440/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 2444/2015-76, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2014 č. j. 56 Co 249/2014-45 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2014 č. j. 103 C 4/2013-33, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vlastimila Trombika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byly zamítnuty stěžovatelčiny návrhy na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce pro řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení okresního soudu ze dne 21. 6. 2004 č. j. 51 E 989/2001-27 a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 6. 2013 č. j. 10 Co 395/2013-242. Okresní soud uvedené návrhy zamítl, neboť stěžovatelčino podání žaloby pro zmatečnost představuje dle něj postup naplňující znaky svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva podle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Podstatou předmětné žaloby pro zmatečnost byla námitka podjatosti ve věci rozhodující soudkyně, kterou však stěžovatelka uplatnila až s odstupem několika let, a podjatost navíc dovozovala pouze z postupu dané soudkyně v předchozím řízení. Z těchto důvodů shledal okresní soud stěžovatelčina tvrzení jako účelová a v řízení o žalobě pro zmatečnost svévolná nebo zřejmě bezúspěšná. Usnesení okresního soudu následně potvrdil Krajský soud v Ostravě, přičemž se v podstatě ztotožnil se závěry uvedenými v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se napadeným usnesením nijak neodchýlil od rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje závěr obecných soudů o svévolnosti nebo zřejmé bezúspěšnosti její žaloby pro zmatečnost. Tato žaloba představuje dle stěžovatelky její jedinou právní obranu proti nesprávnému a nezákonnému rozhodnutí z původního řízení. Důvody této nezákonnosti leží v řadě pochybení obecných soudů a bez osvobození od soudních poplatků nemůže stěžovatelka proti nezákonnému rozhodnutí brojit. Navíc by jako právní laik měla být zastoupena odborníkem, chránícím její subjektivní práva. Dále stěžovatelka obsáhle vypočítává pochybení soudů z původního řízení a uvádí judikaturu Nejvyššího soudu, s níž jsou rozhodnutí napadená žalobou pro zmatečnost v rozporu. Poukázala rovněž na skutečnost, že v původním řízení byla osvobozena od soudních poplatků. Ústavní stížnost uzavírá tvrzením, že obecné soudy posoudily její žádosti velmi formálním způsobem, aniž by se zabývaly nezákonnými postupy z předchozího řízení, které by měly být projednány v řízení o žalobě pro zmatečnost. Pro úplnost doplnila, že v dané věci podala návrh na obnovu řízení, jímž se však soudy nezabývají a tak dochází k nepřiměřeným průtahům. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatelka fakticky brojí proti závěru obecných soudů, jimiž byla konstatována svévolnost nebo zjevná neúspěšnost bránění stěžovatelčiných práv prostřednictvím podané žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Závěry soudů jsou však v tomto směru jak právně, tak skutkově podložené a odpovídají ustálené praxi rozhodování o osvobození osob od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Stěžovatelka argumentaci soudů v podstatě přehlíží a od Ústavního soudu zřejmě očekává, že její původní návrhy sám přezkoumá. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka i v ústavní stížnosti fakticky potvrzuje správnost závěrů obecných soudů, neboť její argumentace se zabývá průběhem původního řízení a vůbec se netýká podstaty podané žaloby pro zmatečnost, a to podjatosti (tedy vztahu ke stěžovatelce nebo předmětu řízení) rozhodující soudkyně a s ní souvisejícími závěry obecných soudů. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu