ECLI:CZ:US:2016:3.US.492.16.1
sp. zn. III. ÚS 492/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Alžbětou Řeháčkovou, advokátkou, sídlem Praha 4, Táborská 619/46, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015 sp. zn. 61 Co 445/2015, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, sídlem Praha 9, Pod Pekárnami 245/10, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím došlo k porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky změnil usnesení vedlejšího účastníka tak, že se stěžovatelce vydává vymožené plnění v částce 6 228,45 Kč ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSUL 79 INS 21991/2015; krajský soud současně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Nákladový výrok odůvodnil krajský soud tím, že náklady odvolacího řízení nebyly stěžovatelkou (zastoupenou advokátem) vynaloženy účelně, a to proto, že stěžovatelka jako insolvenční správce je společnost, "jejímž předmětem podnikání je výkon činnosti insolvenčního správce a výkon činnosti insolvenčního správce se zvláštním povolením a lze předpokládat, že s ohledem na předmět podnikání je tato společnost tedy dostatečně materiálně i personálně vybavená k provozování své činnosti", přičemž se v dané věci "nejedná o právně složitý případ a odůvodnění odvolání spočívá v podstatě pouze v odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které celou problematiku již komplexně řeší."
4. Právní závěr krajského soudu považuje stěžovatelka - mj. i s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501) - za rozporný s ustanovením čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť toto ustanovení garantuje každému právo na právní pomoc bez jakýchkoliv omezujících podmínek. Postup odvolacího soudu proto dle názoru stěžovatelky odporuje Ústavním soudem opakovaně akcentované zásadě úspěchu ve věci [stěžovatelka odkazuje např. na nález ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397)], a navíc je ve vztahu k ní i nepřípustně diskriminační. Stěžovatelka nadto nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 řeší celou spornou materii, neboť má za to, že "konkurence" ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu a ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona vyvolává i nadále zásadní interpretační obtíže.
5. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
6. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
7. Nemá-li přitom Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k soudu druhé instance, zvláště pak za situace, kdy tuto funkci v projednávané věci (z důvodu bagatelnosti inkriminované výše nákladů řízení) nemohl - přes zjevně nesprávné poučení krajského soudu - splnit ani Nejvyšší soud, a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
8. Podstatou ústavní stížnosti je otázka interpretace "účelně vynaložených nákladů řízení" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Otázkou účelnosti se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), v jehož odůvodnění mj. konstatoval: "Základní zásadou, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je zásada úspěchu ve věci. Ta je v platném právu vyjádřena v §142 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení ukládá soudu, aby přiznal tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který úspěch neměl, ´náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva´. Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Důraz na účelnost nákladů, které se mají hradit, je zcela opodstatněný a pro procesní právo typický; viz např. §129 odst. 1 o. s. ř. z roku 1950, §41 odst. 1 civilního řádu soudního, či §91 odst. 1 německého ZPO. Pravidlo, dle nějž lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin právní názor upírající soudu oprávnění posuzovat účelnost těchto nákladů; naopak povinnost k posouzení jejich účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z §142 odst. 1 o. s. ř.. Tento závěr se opírá nejen o jazykový výklad zmíněného ustanovení; ani pomocí jiných interpretačních metod totiž nelze korektně snést přesvědčivé argumenty pro právní názor vyjímající náklady spojené se zastupováním advokátem z posouzení toho, zda byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, či nikoli." K těmto závěrům se Ústavní soud posléze přihlásil rovněž v nálezu ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 736/12 (N 171/71 SbNU 35).
9. Namítá-li stěžovatelka, že krajským soudem zvolená intepretace porušuje její základní právo na právní pomoc, jež jí garantuje ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, postačí připomenout, že právo na právní pomoc a náhrada nákladů řízení se zastupováním spojených jsou dvě různé věci; obě spolu sice souvisejí, nikoliv však neoddělitelně. Právo na náhradu nákladů řízení, včetně těch, jež jsou spojeny se zastupováním advokátem, se odvíjí od jiných předpokladů než samotná možnost nechat se v řízení zastupovat. To je koneckonců patrné i z toho, že existují soudní řízení, v nichž se dle znění zákona účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nikdy nepřiznává; nelze přitom tvrdit, že by taková ustanovení byla v rozporu s právem na právní pomoc, neboť žádnému účastníku právo nechat se v řízení zastupovat neupírají. Stejně jako není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníku, který ve věci neměl úspěch, není jeho porušením ani to, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníku, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 2284/12).
10. Právo volby advokáta, vyplývající z práva na právní pomoc ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, přitom nelze vnímat jako zcela bezbřehé, přičemž obecné soudy mají vždy povinnost zabývat se otázkou účelnosti nákladů řízení spojených právě se zastoupením účastníka řízení advokátem (srov. již výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 736/12).
11. Na tomto místě je tedy nutné konstatovat, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo.
12. Ústavní soud však současně zdůrazňuje, že potenciálně mohlo dojít k porušení - stěžovatelkou překvapivě expressis verbis nedovolávaného ustanovení čl. 37 odst. 3, resp. ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny, tedy těch ustanovení ústavního pořádku České republiky, jež zapovídají nepřípustnou formu diskriminace, tedy nedůvodné porušení principu rovnosti (účastníků řízení).
13. V tomto ohledu se Ústavní soud zabýval otázkou, zda do souzené věci dopadají závěry stěžovatelkou odkazovaných nálezů, dospěl však k závěru, že tyto odkazy nejsou z dále pojednaných důvodů v daném skutkovém a právním kontextu případné.
14. Oba stěžovatelkou dovolávané nálezy se týkaly právních věcí advokátů. V případě nálezu sp. zn. II. ÚS 187/06 šlo o specifickou správněprávní věc, tedy věc vně specializace stěžovatelky jakožto advokátky; zastoupení takové stěžovatelky advokátem proto nelze hodnotit jako neúčelný náklad řízení. Ve věci sp. zn. I. ÚS 3819/13 potom hrála podstatou roli skutečnost, že advokát, byť se i daná právní věc dotýká právní problematiky, v níž se dobře orientuje, může mít oprávněný zájem na zastoupení jiným advokátem, jenž není na věci osobně zainteresován, pročež vykazuje potřebný "nadhled" (kupř. v tom smyslu, zda je vůbec namístě danou věc řešit soudní cestou); i v případě věci sp. zn. I. ÚS 3819/13 je proto zřejmé, že zastoupení advokátem není zjevně neúčelné.
15. Naproti tomu právní věc stěžovatelky v projednávané věci se nejen týká právních otázek, na něž se stěžovatelka (resp. její společníci) profesně zaměřují, nýbrž představuje přímo předmět jejího podnikání (dalo by se dokonce říci přímo důvod její právní existence). Zastoupení stěžovatelky advokátem tak v tomto kontextu představuje jakousi formu "outsourcingu", jíž - z důvodů rozvedených v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu - není možné bez dalšího přiznat atribut účelnosti. Ústavní soud zde per analogiam odkazuje i na své právní názory uvedené v jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 1859/15, podle nichž je pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci vymáhajícímu dluh relevantní mj., zda je podnikatelem, který se zaměřuje na nákup a vymáhání pohledávek.
16. Tvrzení stěžovatelky, že i po publikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 přetrvávají interpretační obtíže při souběhu insolvenčního a exekučního řízení, přitom na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci nic nemění.
17. Závěrem tak postačí konstatovat, že oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud v právním názoru Krajského soudu v Plzni tvrzené porušení stěžovatelčiných základních práv neshledal; tento právní názor je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu