ECLI:CZ:US:2016:3.US.528.16.1
sp. zn. III. ÚS 528/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Lieberzeita, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 33 Cdo 4289/2015-411, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 33 Cdo 4290/2015-413, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 3 Cmo 121/2013-303 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2012 č. j. 5 Cm 337/2006-267, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Josefa Číže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejšímu účastníkovi řízení (po upřesnění petitu) zaplacení částky 3 781 825 Kč bez příslušenství, a to z důvodu, že mezi ním a vedlejším účastníkem řízení nedošlo po ukončení jejich společného podnikání na základě smlouvy o sdružení k dodatečnému vypořádání, byť k němu mělo dojít. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 40 000 Kč (výrok I), avšak žalobu co do částky 3 601 825 Kč zamítl (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení (výrok III).
3. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II; ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 24. 2. 2014 č. j. 5 Cm 337/2006-329 opravil výrok II napadeného rozsudku ze dne 5. listopadu 2012 tak, že namísto částky 3 601 825 Kč správně uvedl částku 3 631 825 Kč. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2014 č. j. 5 Cm 337/2006-323 doplnil výrok II napadeného rozsudku tak, že se zamítá žaloba ještě co do 0,50 Kč; současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 266 424 Kč.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2014 č. j. 3 Cmo 197/2014-377 opravil zřejmé nesprávnosti v záhlaví doplňujícího rozsudku a opravného usnesení soudu prvního stupně, odmítl odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014 č. j. 5 Cm 337/2006-323, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 0,50 Kč, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014 č. j. 5 Cm 337/2006-323 ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na jejich náhradě 373 744,80 Kč, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014 č. j. 5 Cm 337/2006-329, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost napadeným usnesením č. j. 33 Cdo 4289/2015-411, a to z důvodu absence splnění předpokladů pro přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění mj. uvedl, že dohodou účastníků řízení o vypořádání zaniklého sdružení se zabýval již ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3457/2008 a neshledal ji neplatnou. Nejvyšší soud dále rozhodoval o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014 č. j. 3 Cmo 197/2014-377, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4290/2015-413 bylo rovněž dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími se obecné soudy dostaly do extrémního rozporu v právním hodnocení na základě zjištěných skutkových závěrů. Městský soud v Praze podle stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení §841 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), podle něhož se účastníci sdružení při jeho rozpuštění vypořádají způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Pokud bylo prokázáno, že sdružení má další majetek, o kterém v okamžiku uzavření dohody o vypořádání nebyla vedena účetní evidence, neměla být žaloba stěžovatele zamítnuta. Stěžovatel má rovněž za to, že došlo k chybné interpretaci dohody o ukončení sdružení.
7. Ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího soudu stěžovatel toliko uvádí, že ačkoli byla vydána současně, usnesení č. j. 33 Cdo 4289/2015-411 bylo jeho právnímu zástupci doručeno po řadě urgencí až 18. 12. 2015.
8. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti, jakož i v jejím doplnění, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2016, poukázal na porušení spravedlivého procesu, k němuž mělo dojít v rámci řízení o "rozsudcích z roku 1999 a 2001", jež byly dříve vydány ve sporech mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení. Z důvodů níže vyložených však není nutné argumentaci stěžovatele, vztahující se k těmto rozhodnutím, pro účely této ústavní stížnosti blíže reprodukovat.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná (viz blíže sub 14).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout.
11. Dovolání stěžovatele byla odmítnuta, neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") (ve věci č. j. 33 Cdo 4289/2015-411), resp. dovolací soud neshledal existenci takového důvodu (ve věci č. j. 33 Cdo 4290/2015-413). Ústavní stížnost, ani její doplnění, nicméně neobsahuje žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci stěžovatele na podporu jeho návrhu na zrušení těchto usnesení. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele napadenými usneseními odmítl pro absenci jakéhokoli přípustného dovolacího důvodu, jenž je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), resp. proto, že zde takový důvod neshledal (pro irelevanci stěžovatelem odkazované judikatury Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení odchýlit), tudíž nelze považovat za ústavně nesouladný.
12. Ústavní stížnost proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
13. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ve věci samé (usnesení č. j.
33 Cdo 4289/2015-411) odmítl pro nepřípustnost, protože stěžovatel vůbec nespecifikoval, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením soudů první a druhé instance. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
14. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (rozhodnutím předsedy senátu - §243c odst. 2 a contr.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů (sub 6), se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
15. Z hlediska posouzení této ústavní stížnosti jsou zcela bez významu námitky stěžovatele směřující do rozhodnutí dříve vydaných ve sporech mezi ním a vedlejším účastníkem řízení, neboť tato rozhodnutí, jež stěžovatel ani blíže nespecifikoval, nejsou předmětem tohoto řízení.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu