ECLI:CZ:US:2016:3.US.540.16.1
sp. zn. III. ÚS 540/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Večeři, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 2097/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015 č. j. 32 Cdo 3037/2015-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 11 Co 420/2014-66 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. května 2014 č. j. 10 C 282/2013-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) společnosti Maghera Royal, s. r. o., sídlem Martinická 987/3, Praha 9, 2) společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 – Michle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel (na dvou místech ústavní stížnosti označen substantivem v ženském rodu) podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (správně má být „Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, dále jen „Úmluva“) a také k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. K věci uvedl, že v řízení před obvodním soudem se domáhal určení, že nevznikl právní vztah ze smlouvy o úvěru ani ze smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi ním a vedlejší účastnicí 1) a dále určení, že jeho závazek odpovídající právu vedlejší účastnice 2) požadovat úhradu částky ve výši 34 960 Kč specifikované jako platební transakce na základě vyúčtování č. 1226679061 ze dne 20. 8. 2013 zde není. Obvodní soud žalobu zamítl, o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku se bránil stěžovatel odvoláním. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl.
3. Porušení práva na spravedlivý proces, tedy porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, spatřuje stěžovatel zejména v následujícím: Dovolací soud jeho dovolání odmítl a v odůvodnění uvedl, že stěžovatel údajně nevymezil přípustnost dovolání. To však neodpovídá skutečnosti. V bodě II. dovolání výslovně uvádí: „předmětná právní otázka dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR nebyla vyřešena, resp. by měla být vyřešena jinak“. Nesprávnost právního posouzení (a přípustnost dovolání) stěžovatel dále rozvíjí a z obsahu dovolání je, podle jeho názoru, patrné, že právní otázku a přípustnost vymezil, a to velice konkrétně, jde o otázku jeho naléhavého právního zájmu na žalobě o určení neexistence právního vztahu. Má za to, že každé podání, včetně dovolání, je třeba posuzovat podle jeho obsahu. Pro vymezení otázky právního významu v případě dovolání postačí, je-li taková otázka patrná z jeho obsahu. Není tak nezbytné, aby otázka byla vymezena tázací větou zakončenou otazníkem. Opačný závěr dovolacího soudu nelze hodnotit jinak než jako přepjatý formalismus, v jehož důsledku byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a byl mu odepřen přístup ke spravedlnosti.
4. Stěžovatel trvá na tom, že jeho naléhavý právní zájem na určení je v posuzované věci po celou dobu dán, neboť bez tohoto určení se jeho právní postavení ve vztahu k oběma vedlejším účastnicím stává nejistým, když bez požadovaného určení neexistence práva (právního vztahu) je fakticky vystaven reálně hrozícímu riziku žalob na plnění ze strany vedlejší účastnice 2), ale též případně ze strany vedlejší účastnice 1). Sdělil, že o reálném rozměru této hrozby svědčí i skutečnost, že v období po vyhlášení rozsudku obvodního soudu byl vyzván k úhradě dluhu a byl mu dne 22. 12. 2014 doručen elektronický platební rozkaz Okresního soudu ve Znojmě č. j. EPR 212112/2014-5, jímž mu bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici 2) částku ve výši 32 960 Kč, z něhož vyplývá, že vedlejší účastnice zakládá nárok vůči němu na předmětném vyúčtování těchto služeb provedeném fakturou č. 1226679061. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal stěžovatel v zákonné lhůtě odpor a věc je v současné době vedena u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 11/2015. S využitím odkazů na judikáty Nejvyššího soudu stěžovatel shrnul, že soudy věc nesprávně posoudily, když uzavřely, že není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
5. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a in eventum i zrušení rozsudku obvodního soudu a městského soudu.
II.
6. Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ověřil údaje poskytnuté stěžovatelem o průběhu řízení, které bylo zahájeno jeho žalobou dne 6. 12. 2013. Podstata sporu je založena na tvrzeném podvodném jednání vedlejší účastnice 1), jako majitelky telefonního čísla provozovaného vedlejší účastnici 2), na které stěžovatel zavolal z důvodu zájmu o nebankovní půjčku. Obvodní soud nařídil ústní jednání, na které se stěžovatel nedostavil, po provedeném dokazování listinami obvodní soud žalobu zamítl, protože neshledal naléhavý právní zájem na negativní určovací žalobě. Vůči vedlejší účastnici 1) proto, že ona nezpochybňuje, že mezi nimi právní vztah nevznikl a neexistuje, vůči vedlejší účastnici 2) proto, že se nelze domáhat určení, že nelze požadovat zaplacení finanční částky ze smluvního vztahu (bylo by nutno podat nejprve reklamaci). Na základě stěžovatelova odvolání ve věci rozhodoval městský soud, který dospěl ke stejnému závěru ohledně absence stěžovatelova naléhavého právního zájmu, zejména zohlednil, že u Okresního soudu ve Znojmě probíhá spor o zaplacení částky 32 960 Kč za poskytnutí služeb podle vyúčtování č. 1226679061. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel, ač zastoupen advokátkou, neformuloval žádnou otázku způsobilou k vymezení přípustnosti dovolání.
III.
7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu tvrzených porušení základních práv stěžovatele garantovaných Listinou a Úmluvou, načež dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo konkretizované do možnosti domáhat se určovací žalobou ochrany svých subjektivních práv. Stěžovatel však musí respektovat, že základním předpokladem úspěchu takové žaloby je existence naléhavého právního zájmu. Obecné soudy v příslušných fázích vývoje sporu stěžovateli přiléhavě vysvětlily, že tento předpoklad v jeho případě absentuje [viz odůvodnění rozsudku obvodního soudu a městského soudu ve vztahu k vedlejší účastnici 1) a odůvodnění rozsudku městského soudu ve vztahu k vedlejší účastnici 2)], bylo tudíž na něm, resp. na jeho právním zástupci, aby na tato hodnocení reagoval volbou adekvátních právních prostředků a vyloučil tak zjevně nadbytečná řízení (dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti).
10. Pokud jde o tvrzení ohledně porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel k tomuto tvrzení neformuluje žádné argumenty.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu