ECLI:CZ:US:2016:3.US.582.16.1
sp. zn. III. ÚS 582/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti společnosti Metrostav a. s., se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci níže specifikovanému, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 18. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin podplácením ve smyslu §332 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro zločin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži ve smyslu §257 tr. zákoníku, pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě ve smyslu §256 tr. zákoníku. Ve věci stěžovatelky byl přitom nashromážděn obsáhlý spisový materiál čítající přes 20 000 listů a mnoho souborů v elektronické podobě. Ke studiu tohoto spisového materiálu byla stěžovatelce podle jejího mínění poskytnuta nepřiměřeně krátká doba, nadto mnoho ze souborů v elektronickém formátu nelze podle stěžovatelky za pomoci běžného softwaru číst. Za této situace stěžovatelka požádala Policii České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") o prodloužení časové dotace ke studiu spisového materiálu a zpřístupnění elektronických souborů. Policejní orgán - jak vyplývá z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti samotnou stěžovatelkou - přistoupil k poskytnutí delší časové dotace ke studiu spisu. K omezením daným některými speciálními elektronickými formáty policejní orgán poznamenal, že data poskytnutá stěžovatelce obsahují obrazy z datových uložišť počítačů zkoumaných v rámci trestního řízení, proto skutečně nelze vyloučit, že na některé datové sekvence nelze pomocí běžných softwarových prostředků nahlížet.
2. S takovouto reakcí policejního orgánu však stěžovatelka nebyla ztotožněna, proto podala ve smyslu §157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Vrchní státní zastupitelství v Praze však na tuto žádost ani po čtyřech měsících nereagovalo, ač takovou žádost má podle citovaného ustanovení vyřídit neprodleně. Za této situace stěžovatelka - domnívajíc se, že vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu k ochraně jejího práva poskytuje - podala právě projednávanou ústavní stížnost s tím, že postupem policejního orgánu, jakož i postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo porušeno její právo na obhajobu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 40 odst. 3 a ve smyslu čl. 36 násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud by podle stěžovatelky měl Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze přikázat, aby bezodkladně vyřídilo její podnět ve smyslu §157a trestního řádu, a dále by měl Ústavní soud Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, jakož policejnímu orgánu, přikázat, aby umožnily stěžovatelce řádně se seznámit se spisovým materiálem a dosavadními výsledky vyšetřování. Vzhledem k okolnostem případu pak stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud její stížnost projednal přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Znamená to, že k projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky (efektivně) vyčerpal. V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že tomu tak v právě projednávaném případě není.
4. Ústavní soud totiž již ve svém usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) mimo jiné uvedl, že pokud osoba podávající podnět státnímu zastupitelství v rámci výkonu dozoru není s vyřešením svého podnětu spokojená, může dále vyzvat bezprostředně vyšší státní zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádat, aby vykonávalo dohled podle §12c násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství. I z toho Ústavní soud odmítl tehdy projednávanou ústavní stížnost jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, když dodal, že odmítnutím ústavní stížnosti neodebírá stěžovateli možnost chránit jeho základní práva a svobody, nýbrž pouze ctí zásadu, podle které Ústavní soud jako instituce představuje ultima ratio, čili institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech institucí ostatních. Je totiž primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv všech dotčených osob.
5. Na tuto koncepci pak Ústavní soud navázal nálezem ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, když s ohledem na okolnosti tam projednávaného případu stanovil, že státní zastupitelství musí mít možnost napravit případné nedostatky postupu v rámci dohledové činnosti vyšších státních zastupitelství. To, že žádost o dohled je účinný opravný prostředek Ústavní soud v citovaném nálezu odůvodnil tím, že vyšší státní zastupitelství může ve věci zjednat nápravu, neboť podle §12d odst. 2 zákona o státním zastupitelství je nejblíže nižší státní zastupitelství povinno řídit se písemným pokynem státního zastupitelství nadřízeného. Toto nadřízené státní zastupitelství je pak podle Ústavního soudu oprávněno posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v plné šíři. Navíc podle §16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství je státní zastupitelství povinno o způsobu vyřízení dohledu vyrozumět toho, kdo k němu dal podnět. Kromě dodržení výše zmíněného principu subsidiarity tímto nálezem Ústavní soud vyjádřil také respekt k pravomoci státního zastupitelství. Pokud totiž zákon umožňuje vyšším státním zastupitelstvím napravovat pochybení nižších státní zastupitelství, je třeba, aby k tomu dostala prostor dříve, než do věci zasáhne Ústavní soud (srov. k tomu i ŠIMÁČKOVÁ, K. - KRATOCHVÍL, J. Státní zastupitelství, institut dohledu a právo na účinné vyšetřování. Státní zastupitelství, Praha: Orac, 2015, roč. 13, č. 6, s. 7 - 13. ISSN 1214-3758).
6. Nad rámec právě uvedeného - a vzhledem k argumentaci stěžovatelky - pak Ústavní soud ještě odkazuje přiměřeně na své usnesení ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1537/07 (U 7/50 SbNU 435), podle něhož časovou dotaci pro studium spisového materiálu nelze odvozovat mechanicky toliko podle jeho rozsahu; navíc nelze přehlížet, že se stěžovatelka samozřejmě bude moci seznamovat se spisovým materiálem i v řízení před soudem (srov. výslovně §65 odst. 1 trestního řádu).
7. S ohledem na tato východiska, jakož i s ohledem na vázanost vlastní judikaturou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. k tomu například s ohledem na právě projednávanou problematikou i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 3200/15, přímo navazující na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14), se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatelky, že dohled podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství není opravným prostředkem podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Je samozřejmě pravdou, že "případnou žádostí o provedení dohledu není žádné další (odlišné, paralelní) právní řízení zahajováno [a p]rovedení dohledu ze strany o stupeň vyššího státního zastupitelství je pouze specifickým druhem výkonu vnitřního kontrolního mechanismu uvnitř soustavy státního zastupitelství" (po úpravě citováno podle str. 11 ústavní stížnosti), nicméně - jak bylo vysvětleno shora - to samo o sobě smysluplnost tohoto nástroje jako opravného prostředku podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevyprazdňuje a vyprazdňovat nesmí. Je naopak zcela věcí státních zástupců, aby institut dohledu uplatňovali způsobem, jenž bude postihovat legitimitu rozhodnutí soustavy státních zastupitelství (srov. k tomu výslovně ŠIMÁČKOVÁ, K. - KRATOCHVÍL, J., cit. dílo, str. 12). Ostatně opakovaně citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 jistě nelze interpretovat tak, že právo na účinné vyšetřování se omezuje jen na samotné prověřování trestních oznámení a na jejich hodnocení.
8. Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. O žádosti stěžovatelky ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj