ECLI:CZ:US:2016:3.US.583.16.1
sp. zn. III. ÚS 583/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Rucké, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, sídlem Maltézské náměstí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 25 Cdo 3923/2013-960, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012 č. j. 15 Co 372/2012-873 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. července 2011 č. j. 11 C 168/94-790, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a statutárního města Frýdek-Místek, sídlem Radniční 1148, Frýdek-Místek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, kterými byla dle jejího tvrzení porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 C 168/94 vyplývá, že stěžovatelka se v daném řízení původně domáhala náhrady škody ve výši 2 764 860 Kč, která jí měla vzniknout postupem vedlejšího účastníka, jenž jí neumožnil využít právo nájmu ke konkrétním nemovitostem, v nichž chtěla stěžovatelka provozovat kavárnu, a které získala dražbou podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 427/1990 Sb."). Stěžovatelce byla dle jejího tvrzení kavárna předána, ovšem se závadami, které bylo potřeba odstranit. Rekonstrukce přes veškeré sliby vedlejšího účastníka nebyla dokončena ani do dne 30. 5. 1994 a nebytové prostory stále nebylo možno užívat. Stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 1. 7. 1994 smlouvu o vzdání se práva na uzavření nájemní smlouvy. Samostatně bylo soudy rozhodnuto o nároku na náhradu skutečné škody. Stěžovatelka se dále domáhala náhrady za ušlý zisk. Okresní soud na základě provedeného dokazování uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce 186 840 Kč, ve zbytku žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka i stěžovatelky změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve stěžovatelce vyhovující části její žalobu zamítl a v zamítavém výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle krajského soudu se nepodařilo v řízení prokázat, že by vedlejší účastník, jako vlastník nemovitosti, porušil jakoukoliv právní povinnost. Dle soudu je vlastník oprávněn s nemovitostmi nakládat, tedy i provádět údržbu a opravy, a to i tehdy, je-li povinen uzavřít nájemní smlouvu ve smyslu §15 zákona č. 427/1990 Sb., přičemž opačný výklad by odporoval právním předpisům upravujícím povinnosti pronajímatelů. Údržba byla navíc přinejmenším zčásti prováděna kvůli závěrům památkového úřadu. Dále nebyla dle krajského soudu prokázána ani příčinná souvislost mezi vznikem stěžovatelčiny újmy a jakýmkoliv jednáním vedlejšího účastníka. V tomto směru soud poukázal zejména na to, že stěžovatelčin úmysl podnikat není dostatečně podložen důkazy, neboť stěžovatelka se opakovaně pokoušela práva získaná v dražbě převést na jiný subjekt, v čemž však z různých důvodů neuspěla. Stěžovatelce pak jednání vedlejšího účastníka nebránilo podnikat či pracovat jinde. Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky byl promlčen.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud v části proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu zamítl a ve zbývající části odmítl. Přitom shledal, že právní závěr odvolacího soudu o promlčení stěžovatelčina nároku je nesprávný. Nicméně dle dovolacího soudu plně obstojí závěry stran neprokázané příčinné souvislosti mezi vznikem újmy a jednáním vedlejšího účastníka, pročež Nejvyšší soud nemůže rozsudek krajského soudu zrušit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil všechny důležité skutečnosti. Stěžovatelka uvádí, že nájemní smlouvu s vedlejším účastníkem sice neuzavřela, nicméně provedením samotné dražby vznikl mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem na základě §15 zákona č. 427/1990 Sb. určitý obligační vztah, na jehož základě měla právo uzavřít nájemní smlouvu nejen formálně, ale za takových podmínek, aby mohl být uskutečněn její podnikatelský záměr, se kterým se dražby účastnila. Nemůže jít tedy stěžovatelce k tíži, že odmítla uzavřít čistě formální smlouvu, když před dražbou nebyla řádně informována o plánu provádět v objektu rozsáhlou rekonstrukci, bránící ve využití objektu k zamýšlenému účelu. Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejší účastník zjevně zneužil své vlastnické právo na její újmu a porušil svým jednáním legitimní očekávání zisku z podnikání. Vedlejší účastník stěžovatelku opakovaně obelhával v otázkách času dokončení rekonstrukce. V dalších návrzích smlouvy stanovoval nepřiměřeně vysoké nájemné. Vznik stěžovatelčiny újmy je tak v příčinné souvislosti s postupem vedlejšího účastníka (zejména opakovaným uváděním stěžovatelky v omyl). Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
6. Ústavní soud postupem podle §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dal příležitost účastníkům řízení vyjádřit se k návrhu.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že jím vydaný rozsudek je založen na závěru, že dovoláním zpochybněná otázka příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a stěžovatelce vzniklou majetkovou újmou je především otázkou skutkovou, kterou dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, a k jejím právním aspektům stěžovatelka relevantní dovolací argumentaci neuplatnila. Dle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelka v podstatě neuplatnila žádný ústavněprávní argument účinně zpochybňující korektnost tohoto závěru. Ze stěžovatelkou citovaných závěrů judikatury Ústavního soudu není zřejmé, jak byly tyto napadenými rozhodnutími porušeny. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl nebo odmítl.
8. Okresní soud a krajský soud odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž okresní soud označil návrh za nedůvodný, krajský soud pak navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
9. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
10. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky. V ní vyjadřuje svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu stran přípustnosti a opodstatněnosti její ústavní stížnosti. Dle stěžovatelky došlo v jejím případě k situaci, kdy její argumentaci ohledně otázky promlčení Nejvyšší soud sice slovně přisvědčil, avšak přesto dovolání nevyhověl a protiprávní stav potvrdil. Stěžovatelka tak setrvala na svém původním návrhu.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Po seznámení se se spisovým materiálem Ústavní soud konstatuje, že těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů, zejména hodnocení provedeným odvolacím soudem. Ústavní soud však do procesu provádění a hodnocení důkazů zasahuje jen v případech tzv. kvalifikovaných vad (sub 12), mezi něž patří zejména tzv. opomenuté důkazy, dále důkazy opatřené a prováděné v rozporu s právními předpisy a konečně hodnocení důkazů, které odporuje obecným logickým nebo právním zásadám takového hodnocení (např. přepjatě formalistické hodnocení skutkového stavu nebo v trestním právu porušení zásady in dubio pro reo). Posuzovaná ústavní stížnost však představuje pouze pokračující polemiku se závěry soudů, když stěžovatelka především předkládá pouze vlastní hodnocení provedených důkazů (např. v otázce uvádění v omyl nebo možnostech vedlejšího účastníka). Přehodnocování běžných rozporů mezi provedenými důkazy však nepatří k úkolům Ústavního soudu. Z hlediska stěžovatelčiných ústavních práv je podstatné, že soudy každý svůj skutkový závěr opřely o nějaký provedený důkaz a každý právní závěr podepřely aplikací ustanovení nějakého obecně platného předpisu. V tomto směru tedy obstojí zejména závěry odvolacího soudu stran neporušení povinnosti ze strany vedlejšího účastníka z důvodu jednak možného pochybení státu, a dále především z důvodu stanoviska zejména památkového úřadu nutícího vlastníka nemovitosti provádět její rekonstrukci (srov. str. 13 napadeného rozsudku). To platí i ohledně závěrů o neprokázané příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním vedlejšího účastníka, z důvodu nejasného stěžovatelčina úmyslu podnikat v předmětné nemovitosti, jakož i její možnosti podnikat či pracovat ve sporné době jinde (srov. str. 17 až 19 napadeného rozsudku). Na podrobnou a stěžovatelce známou argumentaci odvolacího soudu lze pro stručnost toliko odkázat. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu, a ani z podané ústavní stížnosti nevyplývá žádná okolnost, která by svědčila o tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů je výrazem svévole či libovůle odvolacího soudu nebo je v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že nemožnost stěžovatelčina podnikání vyplývala z kombinace objektivních skutečností (některých spojitelných s běžným podnikatelským rizikem), pochybení na straně státu, zejména v oblasti legislativy, a nejasností stran stěžovatelčiných úmyslů, odpovídá toto hodnocení obsahu provedených důkazů.
14. Závěry odvolacího soudu berou zřetel dle Ústavního soudu i na ústavní zakotvení povinnosti odpovědného výkonu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny, když je zdůrazněna nemožnost, či spíše omezená možnost pronájmu nemovitosti neodpovídající svým stavem jak představám stěžovatelky, tak zároveň ustanovením veřejnoprávních předpisů v oblasti ochrany zdraví, staveb či ochrany kulturního dědictví. Hodnocení provedených důkazů v tom směru, že za stěžovatelčinu újmu neodpovídá vedlejší účastník, nevybočuje z mezí daných odvolacímu soudu ústavním pořádkem.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu