ECLI:CZ:US:2016:3.US.588.16.1
sp. zn. III. ÚS 588/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miloně Círa, zastoupeného Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, sídlem Mikulášská 455/9, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 29 Co 230/2015-148, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky – Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, a Radka Círa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 9. dubna 2015 č. j. 31 C 182/2011-116 tak, že se žaloba, aby Česká republika – Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“) zaplatilo stěžovateli a jeho bratrovi (Radek Cír) částku 32 660,80 Kč s příslušenstvím zamítá. V části, ve které obvodní soud žalobě vyhověl a zavázal ministerstvo zaplatit stěžovateli a jeho bratrovi částku 3 120 Kč s příslušenstvím, městský soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil; současně potvrdil i ty výroky rozsudku nalézacího soudu, jimiž byla žaloba stěžovatele co do částky 68 554,20 Kč s příslušenstvím a žaloba jeho bratra co do částky 64 425 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
3. Stěžovatel a jeho bratr žalovali ministerstvo o celkovou částku 168 760 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; škoda přitom měla stěžovateli a jeho bratrovi vzniknout v důsledku nezákonného zahájení opakované daňové kontroly.
4. Odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že nárok žalobců není možné posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, nýbrž pouze jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pro náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení přitom platí speciální ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kteréžto ustanovení umožňuje odškodnit pouze takové náklady řízení poškozeného, jež účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí; v daném případě tak dle odvolacího soudu představoval účelně vynaložené náklady řízení pouze sepis odvolání proti dodatečným platebním výměrům.
5. Stěžovatel s tímto právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Takovou interpretaci rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. totiž považuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625) za nepřípustně restriktivní. S poukazem na závěry nálezu ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 (N 215/47 SbNU 829) a nálezu ze dne 5. května 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 se přitom stěžovatel domnívá, že za účelně vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nelze považovat pouze ty náklady, které přímo souvisely se zrušením vadného rozhodnutí, nýbrž je za účelně vynaložené třeba považovat veškeré náklady, které byl stěžovatel nucen vynaložit pro hájení svých práv a právem chráněných zájmů, a to v rozsahu, který je pro dané řízení typický. V kontextu souzené věci tak dle názoru stěžovatele je namístě označit za účelné veškeré náklady vynaložené od nezákonného zahájení opakované daňové kontroly, nikoliv pouze náklady přímo spojené s odstraněním dodatečných platebních výměrů.
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výjimkou citace tří nálezů Ústavního soudu a odkazu na dovolávaná ustanovení Listiny nepředkládá žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci. Pokud se navíc dovolává porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, je třeba zdůraznit, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, čím přesně měl odvolací soud toto ustanovení Listiny porušit.
9. V projednávané věci je tak zřejmé, že mohlo dojít toliko k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nepřípustným výkladem zákona č. 82/1998 Sb., čímž by došlo rovněž k porušení ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny.
10. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl.
11. Porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny dovozuje stěžovatel (primárně a toliko) z toho, že napadené rozhodnutí odporuje odkazovaným nálezům Ústavního soudu; v tom však není možné stěžovateli přisvědčit, a to proto, že závěry odkazovaných nálezů z dále uvedených důvodů do posuzované věci bez dalšího nedopadají.
12. Podstatou věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 1628/07 byla otázka interpretace ustanovení §372 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném do 30. června 1969, tedy otázka značně specifická a s projednávanou věcí zjevně nesouvisející.
13. Ústavněprávní otázkou nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 529/09 potom byla otázka odpovědnosti státu za škodu, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem notáře při sepisování kupní smlouvy a při vydání kupní ceny z úschovy osobě, která předložila falsifikát plné moci, tedy právní otázka, jež se v souzené věci rovněž nikterak neobjevuje.
14. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 se konečně Ústavní soud zabýval situací, kdy obecné soudy vyloučily odpovědnost státu, aniž by se zabývaly veškerými relevantními okolnostmi daného případu – v dané věci skutečností, že uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku stěžovatel nezavinil; i tento judikát je tedy specifický, pročež jeho právní závěry není možné v projednávané věci využít.
15. Jinými slovy řečeno, a stěžovateli případně na vysvětlenou: v případě odkazovaných nálezů přestavovalo klíčovou otázku, posouvající věc do ústavněprávní dimenze, zda dané pochybení státu zakládá jeho odpovědnost za vzniklou škodu, či nikoliv. Tato otázka se však v projednávané věci nezjevuje, neboť soudy obou instancí odpovědnost státu (za nezákonné rozhodnutí) dovodily, předmětem sporu se stala již pouze otázka výše této škody, resp. výše, do níž stát za tuto škodu odpovídá, tedy otázka, které stěžovatelem vynaložené náklady je (ještě) možné považovat za účelně vynaložené k odstranění závadného právního stavu. Uvedená otázka však již sama o sobě ústavněprávní roviny nedosahuje a ani stěžovatel v tomto ohledu žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Stejně tak stěžovatel nepřekládá žádnou ústavněprávně relevantní kritiku vůči judikaturně ukotvenému závěru, že indikace nezákonného rozhodnutí zpravidla vylučuje odpovědnost státu za (předcházející) nesprávný úřední postup (odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 30 Cdo 335/2013, jehož závěry byly posléze – byť při řešení jiné právní otázky – nepřímo petrifikovány i zamítavým nálezem Ústavního soudu ze dne 22. října 2015 sp. zn. III. ÚS 3057/13).
16. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že důvody, jež vedly odvolací soud k závěru, že pouze sepis dvou odvolání (daňovým poradcem) proti dodatečným platebním výměrům je možné považovat za účelně vynaložené náklady (a tedy odškodnitelnou újmu v režimu zákona č. 82/1998 Sb.), jsou řádně a přezkoumatelně zaznamenány na str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku.
17. Zjevné prvky svévole, jež by odůvodňovaly kasačního zásah, přitom Ústavní soud v napadeném rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění neshledal. Právní názory vyjádřené městským soudem v ústavní stížností napadeném rozsudku jsou výsledkem aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a jenž je z ústavního hlediska plně akceptovatelný.
18. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že se stěžovateli porušení základních práv doložit nepodařilo; okolnost, že se neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
19. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu