ECLI:CZ:US:2016:3.US.758.15.1
sp. zn. III. ÚS 758/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Kolpingovo dílo České republiky, z. s., sídlem Náměstí Republiky 286/22, Žďár nad Sázavou, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. května 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. února 2011 č. j. 6 C 23/2008-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, a společnosti LEVEL Hlinsko, spol. s r. o., sídlem Nádražní 132, Hlinsko v Čechách, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro údajné porušení základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. K věci stěžovatel uvedl, že se žalobce (sc. v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) žalobou domáhal po žalovaném (tj. po stěžovateli) i dalším žalovaném, který byl jeho statutárním orgánem, zaplacení částky 589 668 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 1. 2005 (ve znění dvou dodatků). O žalobě rozhodl Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 ve znění usnesení ze dne 23. 2. 2011 č. j. 6 C 23/2008-256 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici požadovanou částku, proti druhému žalovanému žalobu zamítl. Proti dvěma výrokům tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu ohledně jeho povinnosti platit úroky, jinak rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304 odmítnuto.
3. Odůvodnění porušených práv rozdělil stěžovatel do několika strukturovaných skupin.
4. Mezi procesněprávní důvody zařadil odepření spravedlnosti, přepjatý formalismus a nedostatek důvodů pro odmítnutí dovolání, dále neprovedené důkazy a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
5. Postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání, vytýká, že jeho závěr vedoucí k odmítnutí je v extrémním očividném nesouladu s obsahem samotného dovolání, tedy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Uvádí, že na druhé straně dovolání specifikoval důvody a přípustnost dovolání a na páté straně je ještě více konkretizoval a výslovně uvedl dvě otázky, které doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Z jejich textu je patrné, že pouze nerozvedl důvody, pro které nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil, ale že dostatečným způsobem vymezil důvod přípustnosti dovolání, a nebyl tak dán zákonný důvod pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem.
6. Podle stěžovatele se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že ve věci neprovedl stěžovatelem řádně navržené důkazy k prokázání nepodnikatelského charakteru vedlejšího účastníka (důkaz účetnictvím i znaleckým posudkem z oboru účetnictví), ale i k prokázání existence vad díla a hodnoty díla provedeného s vadami (důkaz znaleckým posudkem). Stěžovatel zastává názor, že soud v odůvodnění svého rozsudku měl jednoznačně uvést, proč předmětné důkazní návrhy nebyly soudem provedeny; s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud. Z těchto důvodů je rozsudek soudu prvního stupně, ale i druhého stupně v této části nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Ke hmotněprávním důvodům porušení základních práv zařadil stěžovatel jednotnost pohledávky ze smluvní pokuty, výši vzájemných pohledávek na vrácení plnění ze zaniklé smlouvy o dílo a nepodnikatelský charakter stěžovatele.
8. Stěžovatel evidoval vůči vedlejší účastnici pohledávku v podobě smluvní pokuty ze dvou vad díla vycházející z jediné smlouvy o dílo. Odvolací soud posoudil smluvní pokutu z této jediné smlouvy jako dvě různé pohledávky vedlejšího účastníka proti stěžovateli (pozn. z předchozí věty vyplývá, že pohledávky měl stěžovatel vůči vedlejší účastnici), které mají samostatný právní základ. S tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí, neboť jde o jedinou pohledávku vyplývající z vad jediného díla. Připomenul judikaturu Nejvyššího soudu o požadavcích na specifikaci započítávaných pohledávek a namítl, že on započítával proti pohledávce věřitele - vedlejší účastnice pouze jedinou svou pohledávku, a pouze eventuálně, pro případ dovození neplatného odstoupení od smlouvy o dílo soudem druhou pohledávku, tudíž nejde o případ, na který by mohla dopadat zmíněná judikatura. Podle jeho názoru se odvolací soud dopustil velmi extenzivního výkladu judikatury dovolacího soudu, pročež jím dovozené závěry hodnotí jako spočívající na nesprávném právním posouzení.
9. Stěžovatel se domnívá, že má vůči vedlejší účastnici konkrétně vyčíslenou pohledávku 1 312 627 Kč, která představuje zaplacenou cenu díla, a tuto pohledávku uplatnil k započtení. Odvolací soud však dovodil neplatnost tohoto právního úkonu z důvodu jeho neurčitosti, neboť pohledávka objednatele, který odstoupil od smlouvy o dílo, neexistuje v celé výši zaplacené ceny díla, ale existuje pouze ve výši, o kterou se objednatel obohatil dodáním vadného díla. Stěžovatel uvedl, že podle názoru odvolacího soudu se tedy ze zákona provádí jakýsi automatický zápočet pohledávky objednatele na vrácení zaplacené ceny díla na jedné straně, a pohledávky zhotovitele na zaplacení toho, oč se objednatel obohatil, na druhé straně; s tímto názorem stěžovatel nesouhlasí. Smluvní strana má podle stěžovatele právo na vrácení celé zaplacené ceny díla, naproti tomu protistrana má zase nárok na zaplacení všeho, oč se druhá smluvní strana obohatila. Tyto nároky lze kvalifikovaným způsobem započíst, avšak nelze tak činit "automaticky".
10. Posléze stěžovatel namítá, že soudy při své úvaze o hodnocení charakteru stěžovatele jako podnikatele vzaly v úvahu pouze některé části zákonné definice podnikání, nezkoumaly naplnění ziskovosti jeho činnosti. K tomu navrhly důkazy, které nebyly soudem provedeny. Nepodnikatelský charakter stěžovatele měl v daném případě ten význam, že se na něj vztahují ustanovení zákona o ochraně spotřebitele o nejdelší lhůtě 30 dnů pro odstranění spotřebitelem vytknutých vad. Protože vedlejší účastnice vady v uvedené lhůtě neodstranila, vznikl stěžovateli platně nárok na odstoupení od smlouvy o dílo.
11. K těmto námitkám stěžovatel dodává, že se jimi dovolací soud vůbec nezabýval, neboť jeho dovolání odmítl, ačkoliv k tomu nebyly dány zákonné důvody.
12. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
13. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu okresního soudu sp. zn. 6 C 23/2008 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u krajského soudu vůči stěžovateli a druhému žalovanému domáhala vrácení části půjčky ve výši 584 668 Kč s příslušenstvím, když mu půjčila částku 900 000 Kč, přičemž stěžovatel svůj dluh uznal co do důvodu i výše v celé částce a část půjčky uhradil. Po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008 č. j. Ncp 8/2008-15 byla věc postoupena okresnímu soudu. Žalovaní uplatněný nárok neuznali, tvrdili, že vůči vedlejší účastnici vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty podle smlouvy o díle ve výši 1 303 438,71 Kč a tato pohledávka byla započtena proti pohledávce ze smlouvy o půjčce. Dále uváděli, že stěžovatel od smlouvy o dílo odstoupil, takže mu vznikl nárok na vrácení sjednané a zaplacené ceny díla. Okresní soud prováděl rozsáhlé dokazování, kromě jiného výslechem svědků, listinami, znaleckým vyjádřením, ohledáním na místě samém. V průběhu ústního jednání dne 27. 4. 2010 rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou. Poté rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 589 668 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vůči druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). V odůvodnění zdůraznil, že vzal za prokázaná tvrzení vedlejší účastnice ohledně poskytnuté půjčky a jejího splácení, a dále se zabýval stěžovatelovými námitkami: Stěžovatele považoval za podnikatele, na kterého se úprava zákona o ochraně spotřebitele nevztahuje, jeho odstoupení od smlouvy vyhodnotil jako neoprávněné, tudíž nemůže požadovat vrácení kupní ceny (správně má být "ceny za dílo") a tvrzený nárok započítávat, neoprávněnou shledal smluvní pokutu, protože požadavek na její zaplacení vyhodnotil jako výkon práva rozporný se zásadami poctivého obchodního styku. Proti rozsudku soudu prvního stupně (konkrétně proti výroku I. a IV.) podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že nárok vedlejší účastnice zanikl v důsledku provedených zápočtů, připomínal, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, rozporoval závěry ohledně odstoupení od smlouvy a ohledně započtení. V této fázi řízení vydal okresní soud usnesení ze dne 23. 2. 2011 č. j. 6 C 23/2008-256, kterým opravil ve výroku rozsudku písařskou chybu v části úroků z prodlení. Po ústním jednání vynesl krajský soud rozsudek ze dne 16. 10. 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky a specifikovaných úroků, potvrdil rozhodnutí o úrocích z prodlení ve znění, které uvedl, částečně změnil rozsudek o povinnosti platit úroky a v této části žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění plyne, že se ztotožnil se závěrem, že na stěžovatele nelze než pohlížet jako na podnikatele s odkazem na §2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, a že i smlouva o dílo obsahuje ujednání o podřízení vztahu režimu obchodního zákoníku. Kompenzační úkony stěžovatele vyhodnotil jako neplatné pro neurčitost započítávaných pohledávek a stejně vyhodnotil započtení pohledávky na vrácení zaplacené ceny díla; shrnul, že obrana stěžovatele není důvodná. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které spočívá na nesprávném posouzení věci a parafrázoval ustanovení §237 občanského soudního řádu (část II.). V závěru formuloval dvě právní otázky zásadního významu, které doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny: Zda je možné smluvní pokutu sjednanou v jediné smlouvě o dílo a vypočítávanou z každé vyskytnuvší se vady posoudit jako několik nároků se samostatným právním základem. Pokud dojde k odstoupení od smlouvy o dílo, má objednatel nárok na vrácení celé ceny díla a zhotovitel na vydání toho, oč se objednatel vadným dílem obohatil, anebo se tyto dva nároky ze zákona vzájemně "automaticky" započítávají a objednatel má nárok pouze na zaplacení toho, oč jeho pohledávka přesahuje pohledávku zhotovitele, aniž by zhotovitel musel svou pohledávku na vydání obohacení započítávat vůči pohledávce objednatele na vrácení zaplacené ceny díla. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304 odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění předně zdůraznil povinnost dovolatele vymezit, které ze čtyř hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace uvedeného ustanovení, a vyhodnotil, že stěžovatel k formulovaným právním otázkám individuálně a kvalifikovaně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, pouze rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil.
III.
14. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (pozn. stěžovatel na str. 2 ústavní stížnosti kalkuluje se lhůtou k podání ústavní stížnosti podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
IV.
16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
18. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu a jeho postup přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o odepření spravedlnosti, o přepjatém formalismu a o nedostatku důvodů pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání a stručná reakce Nejvyššího soudu na část IV. bod 1 a 2 dovolání. Aniž by Ústavní soud suploval hodnocení Nejvyššího soudu tak dodává, že odpověď na první z otázek označených za otázku zásadního právního významu je evidentní notorietou, když pro samostatnost smluvní pokuty je relevantní její vazba na porušení konkrétní právní povinnosti (v tomto případě na jednotlivé vady díla), nikoliv okolnost, že byly smluvní pokuty sjednány v jediné smlouvě o dílo; k odpovědi na druhou otázku ohledně výše bezdůvodného obohacení lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1067/2010 (tímto závěrem budiž vyjádřeno, že první ze dvou hmotněprávních námitek stěžovatele - viz body 8. a 9. - nemají ústavněprávní rozměr). V tomto punktu již Ústavní soud hodnotil význam stěžovatelových námitek proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu. Vytýká-li stěžovatel soudu prvního stupně neprovedení jím navržených důkazů, pak pomíjí, že okresní soud rozhodl, že další důkazy již prováděny nebudou, nejde tedy o tzv. neopomenutelné důkazy, protože z návrhu důkazních prostředků vyplývá, že nemohly ovlivnit právní závěry (tvrzený nepodnikatelský charakter stěžovatele, existence vad díla a hodnoty díla provedeného s vadami) s ohledem na hodnocení neplatnosti kompenzačních úkonů stěžovatele. Také v této části proto Ústavní soud neshledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu