ECLI:CZ:US:2016:3.US.759.16.1
sp. zn. III. ÚS 759/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky RUCHSTAV HOLDING a. s., sídlem tř. Práce 1710/15, Bruntál, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 257/2015-104 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2014 č. j. 57 Co 286/2014-81, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti K + B Expert, s. r. o., sídlem U Expertu 91, Klíčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem uvedených soudů došlo k významnému (resp. neoprávněnému) zásahu do jejího vlastnického práva, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 2. 2014 č. j. 17 C 112/2013-57 bylo ke stěžovatelčině žalobě určeno, že zástavní právo ke konkrétním nemovitostem v katastrálním území Andělská Hora ve Slezsku, zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 3. 11. 1998, neexistuje, a vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení. Okresní soud svůj závěr odůvodnil tím, že zástavní smlouva je neplatná, protože v ní není dostatečně vymezena zajišťovaná pohledávka.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil uhradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. Dospěl totiž k závěru, že zajištěná pohledávka byla v předmětné smlouvě vymezena dostatečně.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, přičemž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že z ustanovení §151b odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, plyne, že je-li zajišťována již existující pohledávka, nezbytnou náležitostí zástavní smlouvy je její individuální a jednoznačná identifikace. Tento požadavek lze dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat za splněný, je-li pohledávka v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zabezpečení, a aby ji především nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem (usnesení ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011, rozsudek ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003). Dle stěžovatelky tento požadavek jednoznačné identifikace pohledávky splněn nebyl, neboť není zřejmé, jaké pohledávky jsou kryty zajištěním, a které nikoliv. A i kdyby účastníci měli v úmyslu zajistit si (také) pohledávky, které vzniknou teprve v budoucnu, nebylo by jejich vymezení nepochybné, neboť v takovém případě si smluvní strany musí dohodnout jejich výši a určit dobu, dokdy budou vznikat, což v zástavní smlouvě obsaženo není.
6. V návaznosti na to stěžovatelka uvedla, že určité vyjádření zajišťovaných pohledávek (tj. bez jakýchkoliv pochybností) je nezbytné, neboť zatížení nemovitých věcí zástavním právem je výrazným zásahem do vlastnického práva, protože vlastníka omezuje v dispozici s nimi a také způsobuje snížení hodnoty daného majetku. Za současné situace je její postavení nejisté, neboť nelze spolehlivě určit, pro neplnění jakého dluhu může vedlejší účastnice přistoupit ke zpeněžení zástavy. Za tohoto stavu je dané omezení nepřípustným zásahem do vlastnického práva. Z tohoto důvodu se obrátila na obecné soudy s předmětnou žalobou, avšak krajský a Nejvyšší soud jí (a to na rozdíl od okresního soudu) žádnou ochranu neposkytly, přičemž se odchýlily od ustálené judikatury a také se dostaly do rozporu se zmíněným zákonným ustanovením.
III.
Procesní podmínky řízení
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou (ne)zaměnitelnosti zajištěné pohledávky v ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, že pokud zástavní věřitel nemá vůči dlužníku v době uzavření zástavní smlouvy jinou pohledávku s předmětem stejného druhu jako zabezpečované pohledávky (tedy jinou, s ní zaměnitelnou pohledávku), je zabezpečovaná pohledávka ve smlouvě o zřízení zástavního práva dostatečně určitě označena i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění, neboť za těchto okolností je z uvedených údajů zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zabezpečení, resp. je vyloučeno, že by ji bylo možné zaměnit s nějakou jinou pohledávkou. Vyšel ze zjištění, že tyto podmínky byly splněny, neboť v projednávané věci byla zabezpečovaná pohledávka ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 3. 11. 1998 označena jako pohledávka odpovídající závazkům společnosti RUCHSTAV s. r. o. vůči společnosti K + B Expert POPE spol. s r. o. "z titulu obchodních vztahů" dosahujícím v době uzavření této smlouvy výše 9 098 042 Kč. Pohledávka byla tedy charakterizována osobou dlužníka, svým druhem (souhrn pohledávek z obchodních vztahů mezi vedlejším účastníkem jako zástavním věřitelem a dlužníkem v době uzavření zástavní smlouvy) a předmětem plnění (výše uvedená peněžitá částka). Protože v řízení před obecnými soudy nebylo zjištěno, že by zástavní věřitel měl v době uzavření zástavní smlouvy vůči stěžovateli jinou peněžitou pohledávku způsobilou záměny s peněžitou pohledávkou z obchodních vztahů mezi nimi ve výši 9 098 042 Kč, byla zabezpečovaná pohledávka označena v předmětné smlouvě dostatečně určitě a námitkám stěžovatele stran neústavního postupu Nejvyššího soudu proto nebylo možno přisvědčit.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své tvrzení o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nikoliv dostatečného (tj. záměnu vylučujícího) vymezení zajišťované pohledávky, aniž by jakkoliv reagovala na právě uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu. Takto postavenou ústavní stížnost, kdy je na jejím základě po Ústavním soudu požadováno, aby jako v podstatě další soudní instance sám (míněno v duchu revizního principu) přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska správnosti v nich obsaženého právního posouzení, nelze považovat za opodstatněnou.
12. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu