ECLI:CZ:US:2016:3.US.775.15.1
sp. zn. III. ÚS 775/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hrocha, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 9 As 110/2014-26 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10 Ad 26/2013-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrh
V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Václav Hroch (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem (dále též jen "nařízení vlády o poskytnutí jednorázového příspěvku"), ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb.
II.
Dosavadní průběh řízení
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ad 26/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 110/2014, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce sloužil od 1. 12. 1951 do 21. 6. 1952 u pomocného technického praporu (PTP); s poukazem na nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku (účinné od 1. 1. 2010), požádal o poskytnutí tohoto jednorázového příspěvku, který má charakter náhrady mzdy za dovolenou, na kterou by jim vznikl nárok, pokud by byly oprávněné osoby v řádném pracovním poměru (dále též jen "příspěvek").
První žádost žalobce o poskytnutí příspěvku podaná dne 16. 9. 2010 byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru sociálního zabezpečení, ze dne 22. 9. 2010 č. j. OSZ-72984-I/V-Že-2010. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 15. 2. 2011 č. j. MV-98547-4/VS-2010 s tím, že na bývalé příslušníky PTP se nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nevztahuje. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel nenapadl správní žalobou.
Po novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nařízením vlády č. 51/2013 Sb. (účinným od 6. 3. 2013) žalobce dne 12. 4. 2013 znovu požádal o poskytnutí jednorázového příspěvku. Jeho žádost byla opětovně zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2013 č. j. OSZ-72984-5/M-Mř-2013. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013 č. j. MN-98547-9/VS-2010 s odůvodněním, že žalobce nedoložil rozhodnutí o odškodnění podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, ani podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů. Žalobce tak ani učinit nemohl z důvodu vykonání základní vojenské služby po dobu přibližně sedmi měsíců, v důsledku čehož nesplňoval podmínku pro přiznání jednorázového příspěvku nepřímo stanovenou v §1 odst. 2 nařízení vlády o poskytnutí jednorázového příspěvku, ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., tj. podmínku celkové doby pobytu v PTP alespoň 12 měsíců.
Dne 28. 2. 2014 rozsudkem č. j. 10 Ad 26/2013-23 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 10. 2013 č. j. MV-98547-9/VS-2010 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal na vývoj právní úpravy poskytování příspěvku, a k novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb. uskutečněné nařízením vlády č. 51/2013 Sb. podotkl, že jejím smyslem nebylo rozšířit okruh oprávněných osob nad rámec osob uvedených v §1 odst. 1 původního znění nařízení vlády, neboť ve svých rozhodnutích již dříve vyložil, že příslušníci bývalých PTP do okruhu oprávněných osob uvedených v §1 tohoto nařízení vlády spadají. Ze strany žalovaného však byl setrvale zastáván chybný výklad, podle něhož příslušníkům bývalých PTP nárok na jednorázový příspěvek nenáleží a žádosti podané těmito osobami proto zamítal, což ostatně dokládá i případ žalobce, který rovněž v roce 2011 takovou žádost neúspěšně podal. Podle přesvědčení správního soudu skutečným smyslem nařízení vlády tedy nemohlo být rozšíření okruhu oprávněných osob, ale poskytnutí nové šance osobám, které žádost dříve neúspěšně podaly, a byla zamítnuta v důsledku chybného výkladu ze strany Ministerstva vnitra. Tato druhá šance však byla poskytnuta pouze části osob, a to těm příslušníkům PTP, jejichž zařazení trvalo alespoň 12 měsíců.
Správní soud dále konstatoval, že "záměrem normotvůrce vskutku nebylo do okruhu osob uvedených v §1 odst. 2 nařízení vlády zahrnout osoby v postavení obdobném, jako žalobce" a uvedl, že spor je tak nyní v projednávaném případě fakticky "jen" o to, zda je nebo není diskriminační, pokud tato "druhá šance na odškodnění" byla poskytnuta pouze některým bývalým příslušníkům PTP a nikoliv všem. Soulad podzákonného právního předpisu se zákonem a potažmo Ústavou přísluší posoudit i obecnému soudu, který v takovém případě nemusí nutně řízení přerušovat a obracet se na Ústavní soud a proto tuto otázku správní soud sám posoudil. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012 č. j. 6 Ads 76/2012-63 a vyjádřil názor, že podobná situace je také v projednávané věci, v níž normotvůrce hodlal poskytnout onu druhou šanci toliko části osob, kterým nebylo odškodnění dříve přiznáno vinou vadného výkladu původního textu nařízení. Ve vztahu k žalobci dále správní soud zdůraznil fakt, že žalobce měl možnost přiznání jednorázové částky dosáhnout, pokud by se proti prvnímu zamítavému rozhodnutí žalovaného bránil žalobou podanou u správního soudu. Pokud by tak učinil, této jeho žalobě by bylo s vysokou pravděpodobností vyhověno, jak dokládají následně vedené spory s podobnými skutkovými základy. Fakt, že této možnosti žalobce nevyužil, je důsledkem jeho svobodného rozhodnutí a musí nést jeho důsledky. Také ve světle tohoto faktu je nutno přistoupit k úvahám o možnosti soudu neaplikovat text nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění, jak byl vládou schválen. Správní soud tudíž neshledal rozpor nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., se zákonem nebo ústavním pořádkem a neshledal tedy možnost toto nařízení vlády při svém rozhodování neaplikovat.
Dne 12. 2. 2015 rozsudkem č. j. 9 As 110/2014-26 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10 Ad 26/2013-23 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Kasační soud v bodě [12] konstatoval, že "[v] projednávané věci je rozhodující, zda stěžovatel byl neústavně znevýhodněn tím, že pro přiznání jednorázového příspěvku je podle §1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění od 6. 3. 2013, stanovena podmínka odškodnění podle jiných předpisů. Pro přiznání odškodnění podle těchto odkazovaných předpisů by však žadatel musel sloužit v pomocných technických praporech nejméně dvanáct měsíců. Stěžovatel tak nebyl zahrnut do okruhu osob oprávněných k přiznání příspěvku podle §1 odst. 2 nařízení ve znění od 6. 3. 2013, byť původně spadal do okruhu oprávněných osob podle §1 odst. 1 tohoto nařízení a záměrem vlády bylo rozšířit tento původní okruh." Kasační soud se (v bodě 23 odůvodnění) ztotožnil se závěrem správního soudu, že stěžovatel nebyl neústavním způsobem znevýhodněn, neboť s ním nebylo zacházeno rozdílně ve srovnatelné situaci. Nesrovnatelnost situace pak shledal v různém stupni závažnosti postižení jednáním komunistického režimu osob, které v PTP strávily nejméně 12 měsíců na jedné straně, a osob, které tuto podmínku nesplňovaly.
III.
Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel popsal vývoj právní úpravy poskytování jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem a vyslovil přesvědčení, že vláda při novelizacích nařízení vlády č. 135/2009 Sb. postupovala zmateně.
Stěžovatel byl toho názoru, že pokud příslušníkům PTP měla být novelou č. 51/2013 Sb. dána "nová šance", měla být v souladu s právem na rovnost podle čl. 1 Listiny dána všem, a ne jenom těm, kdo sloužili v PTP nejméně 12 měsíců; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 (N 221/39 SbNU 337).
IV.
Vyjádření účastníků k ústavní stížnosti a replika stěžovatele.
Správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je spor o ústavně konformní aplikaci ustanovení §1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., a to zejména ve vztahu k aplikační praxi a následným závěrům judikatury týkající se ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění účinném do 5. 3. 2013. Argumenty uplatněné v ústavní stížnosti jsou v zásadě obsahově totožné s argumenty již uplatněnými v řízení o kasační stížnosti a předtím v žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra, s nimiž se tyto soudy vyrovnaly, včetně ústavněprávní dimenze aplikace právních předpisů. Správní soud aplikované ustanovení §1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., neshledal rozporné s ústavním pořádkem, a co do argumentace odkázal na oba napadené rozsudky, na jejichž závěrech setrvává.
Kasační soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti (v bodě 4 a násl.) uvedl, že s účinností od 6. 3. 2013 bylo nově definované skupině osob v §1 odst. 2 nařízení vlády umožněno žádat o příspěvek ve lhůtě do 31. 12. 2013, přičemž úprava žádosti u osob v §1 odst. 1 zůstala stejná. Postavení osob uvedených v §1 odst. 1 nařízení vlády se novelou nařízením č. 51/2013 Sb. nezměnilo, touto novelou byla pouze dodatečně dle nově formulovaných znaků vymezena skupina osob, která mohla o příspěvek žádat do 31. 12. 2013. S ohledem na skutečnost, že v nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění účinném od 6. 3. 2013 jsou podmínky žádosti o příspěvek upraveny samostatně u osob uvedených v §1 odst. 1 a u osob uvedených v §1 odst. 2, nebylo možno hodnocení, zda ustanovení §1 odst. 2 nařízení vlády neodporuje ústavním předpisům, spojovat s výkladovými problémy u §1 odst. 1 daného nařízení. Nastavení podmínek a rozsahu, v jakém se mají finančně odškodňovat křivdy způsobené komunistickým režimem, je především věcí normotvůrce, nikoli soudů. Při tvorbě podzákonného předpisu měla vláda poměrně široký prostor pro právní úpravu, který byl omezen ústavními předpisy a zákonem, jejž svým nařízením prováděla. Překročení takto vymezených mantinelů kasační soud neshledal. Stanovení 12 měsíční podmínky z důvodů uvedených v napadeném rozsudku neshledal protiústavní, jelikož podmínění finančního odškodnění křivdou, která přesahuje určitou (přesně vymezenou) intenzitu, nepovažuje kasační soud za rozporné se zásadou rovnosti ani s principy, na nichž stojí odčinění křivd způsobených komunistickým režimem. Závěrem kasační soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně aby ji zamítl.
Stěžovatel v replice na vyjádření správního soudu a kasačního soudu uvedl, že nařízení vlády č. 135/2009 Sb. v jeho původním znění, vysvětloval správní orgán tak, že se nárok podle tohoto nařízení na příslušníky bývalých vojenských táborů nucených prací (VTNP) nevztahuje. Městský soud Praha však ve svých rozsudcích vyjádřil pravý opak Správní orgán na tyto rozsudky mohl reagovat jednoduše tím, že vydá nová rozhodnutí nejen v kauzách osob, kterých se tyto rozsudky týkají, ale i v dalších obdobných případech, zejména kvůli tomu, že vadná rozhodnutí byla vydána v důsledku nesprávného právního názoru správního orgánu. Místo toho však vydal normotvůrce na návrh správního orgánu novelu č. 51/2013 Sb., v níž specifikoval zvlášť podmínky pro příslušníky VTNP, a to tak, že u nich fakticky stanovil podmínku dvanáctiměsíční nucené služby, ačkoli původní verze nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nic takového nestanovovala. Nařízení vlády č. 51/2013 Sb. bylo veřejnosti prezentováno tak, že rozšiřuje okruh oprávněných osob i na příslušníky VTNP. Ve skutečnosti nařízení vlády č. 51/2013 Sb. okruh osob zúžilo právě stanovením dvanáctiměsíční podmínky. Správní orgán na tyto rozsudky mohl reagovat opět jednoduše tím, že vydá nová rozhodnutí nejen v kauzách osob, kterých se tyto rozsudky týkají, ale i v dalších obdobných případech. Místo toho však normotvůrce ve spolupráci se správním orgánem vydal další novelu, tentokrát pod č. 205/2014 Sb., podle níž přiznal nárok za službu v technických praporech těm, kterým byla dříve přiznána jen za období v PTP. Veřejnosti to opět bylo prezentováno jako další rozšíření okruhu oprávněných osob, resp. rozšíření období, za které nárok náleží. Tato druhá novela se stěžovatele bezprostředně netýká, ale stěžovatel se o ní zmiňuje proto, aby poskytl celkový obraz o počínání správního orgánu i normotvůrce a o tom, jak reagovali na prohrané soudní spory. Místo jednoduché nápravy vadných rozhodnutí vytvářeli oprávněným osobám další obstrukce, které následně prezentovali jako velkorysé rozšiřování okruhu oprávněných osob a doby, za kterou se náhrada poskytuje. Novela č. 51/2013 Sb. je zcela nedůvodně prezentována jako rozšíření okruhu oprávněných osob. Ve skutečnosti ale klade omezení (tj. dvanáctiměsíční podmínku), které v původním nařízení nebylo, což stěžovatel shledává protiústavním. Závěrem stěžovatel uvedl, že na ústavní stížnosti trvá.
V.
Posouzení podmínek řízení.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Posouzení Ústavním soudem
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podstatou ústavní stížnosti je - jak plyne z jejího obsahu - tvrzení o diskriminaci stěžovatele jako osoby zařazené do vojenského tábora nucených prací po dobu kratší než 12 měsíců, ve srovnání s osobami zařazenými do vojenského tábora nucených prací po dobu nejméně 12 měsíců. K diskriminaci mělo dojít tím, že posledně uvedeným osobám byla prodloužena prekluzivní lhůta k podání žádosti o poskytnutí jednorázového příspěvku (nařízením vlády č. 135/2009 Sb. původně stanovená "do 31. prosince 2011") do 31. prosince 2013, zatímco stěžovateli se tohoto beneficia nedostalo.
K tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nevymezil, z jakých relevantních důvodů k namítanému porušení těchto článků mělo dojít. Pokud se však domníval, že k takovému porušení mělo dojít nesprávným právním posouzení jeho věci v systému správního soudnictví, nutno připomenout, jak Ústavní soud standardně uvádí, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný, což v daném případě neshledal.
Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný nebo zjevně nerozumný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2848/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Články 36 odst. 1 Listiny resp. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nezaručují jakýkoliv konkrétní obsah "práv" resp. občanských "práv a závazků" plynoucích z hmotného práva. Ústavní soud též nemůže založit cestou výkladu uvedených článků jakékoliv hmotné právo, které nemá zákonný podklad; nemůže též jednat jako soud další instance ve vztahu k obecným soudům, pokud jejich zjištění nejsou svévolná či zjevně nerozumná (k čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 3. 4. 2012 ve věci Boulois proti Lucembursku, stížnost č. 37575/04, odst. 91, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávané věci je dle názoru Ústavního soudu zásadní, že stěžovatel nevyužil svého v čl. 36 odst. 2 Listiny ústavně zaručeného základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy tím, že nepodal správní žalobu proti výše již zmíněnému rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu ze dne 15. 2. 2011 č. j. MV-98547-4/VS-2010. Nemůže tudíž oprávněně tvrdit, že k ochraně svého práva na poskytnutí jednorázového příspěvku dle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., které mu dle judikatury v systému správního soudnictví zřejmě náleželo, využil všech zákonných procesních prostředků. Pokud tudíž nepostupoval "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nelze důsledky z toho plynoucí přičítat státu, resp. správnímu soudu či kasačnímu soudu.
Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle článků čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud proto shledal zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení základního práva na rovnost v právech dle čl. 1 Listiny.
Stěžovatel dále tvrdil porušení práva na rovnost podle čl. 1 Listiny tím, že nařízení vlády č. 51/2013 Sb. neumožnilo podat žádost o jednorázový příspěvek v prodloužené prekluzivní lhůtě do 31. prosince 2013 všem příslušníkům PTP, tj. i osobám zařazeným do vojenského tábora nucených prací po dobu kratší než 12 měsíců. Své tvrzení stěžovatel nedoplnil jakoukoliv podrobnější a relevantní ústavněprávní argumentací.
Správní soud byl toho názoru, že v projednávaném případě jde fakticky "jen" o to, zda je či není diskriminační, pokud "druhá šance na odškodnění" byla poskytnuta pouze některým bývalým příslušníkům PTP a nikoli všem. Tuto otázku sám posoudil a dospěl k závěru, že nešlo o výběr náhodný, neboť šlo o osoby, které byly u bývalých PTP zařazeny po nejdelší dobu a byly v této skupině postihnuty komunistickou perzekucí nejhůře. Právě na tuto skupinu osob již dříve byly vztaženy některé předpisy přijaté k odškodění osob postižených komunistickým režimem, v nichž podmínka dvanáctiměsíčního zařazení u PTP byla stanovena výslovně, např. v ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, nebo ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací. U žádného ze dvou posledně citovaných předpisů nebyla podmínka dvanáctiměsíční služby u PTP shledána jako diskriminační a správní soud neshledal důvod zaujmout při posuzování této podmínky stanovené v posuzovaném nařízení vlády opačný závěr.
Kasační soud byl toho názoru, že úmyslem vlády bylo nařízením č. 51/2013 Sb. poskytnout odškodnění pouze skupině osob splňující podmínky §1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb.; nešlo tudíž o opomenutí způsobené nekoncepční přípravou odškodňovacích předpisů. Je zřejmé, že nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku osobám definovaným v §1 odst. 1 posledně citovaného nařízení vlády, který podle §2 odst. 1 cit. nařízení zanikl ke dni 31. 12. 2011, neměl být nařízením č. 51/2013 Sb. obnoven.
Ústavní soud uznává, že účelem jednorázového příspěvku dle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. byla snaha státu alespoň částečně odčinit zlo napáchané dřívějším nedemokratickým režimem ve vztahu k osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací. Nutno však vzít v úvahu, že zákonné zmocnění obsažené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, poskytuje vládě pro nápravu některých křivd spáchaných na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi v oblasti sociální, zdravotní a finanční, široké pole uvážení, které je nutno respektovat.
Ústavní soud po celkovém posouzení tvrzeného porušení článku 1 Listiny, zaručujícího tzv. rovnost neakcesorickou, napadenými rozhodnutími správního soudu a kasačního soudu, stejně jako na věc stěžovatele aplikovanou podzákonnou právní úpravou, neshledal. Státu je nutno přiznat jistou míru uvážení při řešení otázky, jakými prostředky a v jakém rozsahu mají být v minulosti způsobené křivdy (alespoň částečně) odčiněny. Pokud stát této možnosti využije a své rozhodnutí dostatečně odůvodní, k čemuž - jak plyne z napadených rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu - došlo, nelze v jeho rozdílném přístupu ke kategoriím osob zařazených do vojenských táborů nucených prací a odlišujících se jen délkou tohoto zařazení, spatřovat porušení rovnosti v právech zaručené článkem 1 Listiny. Z uvedeného ovšem nelze dovodit, že podzákonné předpisy nemusí splňovat ústavní požadavky kladené na kvalitu zákona, který by měl být jak dostatečně přístupný, tak i předvídatelný, tj. formulovaný s dostatečnou přesností, aby umožnil jednotlivci - v případě potřeby s příslušnou pomocí - regulovat své chování.
V případě stěžovatele je zřejmé, že nejasnosti ohledně působnosti nařízení vlády č. 135/2006 Sb. ve vztahu k bývalým příslušníkům PTP byly odstraněny judikaturou správního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu