ECLI:CZ:US:2016:3.US.786.16.1
sp. zn. III. ÚS 786/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janem Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2015 č. j. 13 Co 79/2015-330, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a R. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o určení bydliště nezletilé dcery stěžovatele a vedlejší účastnice, změně péče a úpravě styku.
2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 11. 2014 č. j. P 178/2011-285 bylo rozhodnuto tak, že bydlištěm nezletilé dcery je R., a že se nahrazuje souhlas stěžovatele k jejímu vycestování s vedlejší účastnicí. Rovněž došlo ke změně dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2012 č. j. P 178/2011-113 ve výroku VIII. upravujícím styk stěžovatele s dcerou tak, že si ji převezme a předá matce zpět v prostoru hraničního přechodu mezi Českou republikou a Rakouskem Mikulov - Drasenhofen. Okresní soud současně zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o dceru. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 13 Co 79/2015-330.
3. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho základní práva, zejména právo na zákonnou ochranu rodiny a rodičovství zaručené čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené
čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. K porušení práva na zákonnou ochranu rodiny a rodičovství stěžovatel uvádí, že obecné soudy svým postupem vytrhly dceru z jí známého prostředí a umístily ji do prostředí, které je jí absolutně neznámé, kde kromě matky není žádná jiná osoba, k níž by měla citově blízko, uvrhly ji do prostředí jazykově neznámého a zcela zpřetrhaly úzké vazby dcery ke svému staršímu bratrovi, s nímž ještě před odjezdem do Rakouska žila u stěžovatele. Napadeným rozhodnutím mělo rovněž dojít k položení základů zásadních rozdílů mezi životy obou sourozenců, které se podle stěžovatele budou nepochybně prohlubovat. Z odůvodnění má podle stěžovatele dále vyplývat, že obecné soudy upřednostnily pouze teoretickou možnost dcery naučit se světovému jazyku a možnost širšího uplatnění při volbě budoucího povolání před ústavním pořádkem deklarovanou ochranou rodiny. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením soudu, že původ narušení vztahů mezi sourozenci je v chování rodičů. Ústavní stížnost se dále soustředí na význam čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy při svém rozhodování upřednostnily zájem vedlejší účastnice před zájmy dcery. To podle něj odporuje základnímu principu, že předním hlediskem musí být zájem dítěte.
5. Další část ústavní stížnosti se koncentruje na porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že krajský soud pochybil nevyslechnutím dcery, a to i přes to, že před okresním soudem vyslechnuta byla. K tomu však dodal, že okresní soud jejímu názoru nevěnoval žádnou pozornost. Tato zásadní vada měla být napravena krajským soudem. Na tomto místě stěžovatel uvádí, že dcera je schopna názory vyjádřit a vzhledem k jejímu věku je zcela vyloučeno, aby spekulovala o tom, u koho jí bude lépe, nebo aby byla ovlivněna tím rodičem, u kterého se právě nachází. Další pochybení podle stěžovatele spočívá v neprovedení důkazu znaleckým posudkem. Domnívá se, že v tak závažné věci, jakou je odstěhování se s dítětem do cizího státu, kdy navíc dojde k výraznému omezení otce při výkonu jeho rodičovských práv a ke zpřetrhání širších rodinných vazeb, kamarádství a sourozeneckých vztahů, měl být posudek zpracován, a to specialistou v oboru dětské psychologie a psychiatrie. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by znalecký posudek byl zpracován již v řízení před okresním soudem, obsahoval by jednoznačný závěr, že dcera upřednostňuje život s otcem a starším bratrem. Soudy se podle stěžovatele naopak spokojily se sdělením matky a psychologa, který sám uváděl, že jeho závěry a doporučení nemají charakter znaleckého posudku. Výtka rovněž směřuje k neprovedení výslechu staršího bratra. Právo na spravedlivý proces mělo být konečně porušeno tím, že obecné soudy nezohlednily výsledky dokazování ohledně podmínek, které má dcera u otce a u matky.
6. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
II.
7. Z předloženého rozhodnutí krajského soudu a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
8. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 13. 11. 2014
č. j. P 178/2011-285 bylo určeno, že bydlištěm nezletilé dcery stěžovatele a vedlejší účastnice je R. a že se nahrazuje souhlas stěžovatele s jejím vycestováním. Výrokem II. byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2012 č. j. P 178/2011-113 ve výroku VIII. upravujícím styk stěžovatele s dcerou tak, že si ji převezme a předá matce zpět v prostoru hraničního přechodu mezi Českou republikou a Rakouskem Mikulov - Drasenhofen, přičemž každý z rodičů ponese náklady na dopravu. Výrokem III. byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o dceru. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Okresní soud výrokem V. rovněž vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku.
9. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V prvé řadě poukázal na nesprávné hodnocení provedených důkazů. Rovněž projevil nesouhlas se závěry okresního soudu založené na nabídce vzdělávání dcery na česko-německé škole a nedoloženém tvrzení vedlejší účastnice, že má v Rakousku zajištěnou práci. Podle stěžovatele okresní soud nevycházel ze stávající situace, nýbrž z budoucích očekávání. Stěžovatel v odvolání dále srovnával podmínky zajištění životních jistot dcery ze své strany a strany vedlejší účastnice. Upozornil rovněž na skutečnost, že svěřením dcery do péče vedlejší účastnice došlo ke zpřetrhání vazeb mezi sourozenci. Okresnímu soudu dále vytkl, že věc posoudil povrchně, rozhodl na základě nedostatečného zjištění celé situace a pouze konstatoval, že rodiče nedostatečně a nevhodně komunikují. Závěrem zdůraznil, že napadené rozhodnutí sleduje pouze zájem vedlejší účastnice a nikoliv zájmy dcery a jejího staršího bratra.
10. Rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 13 Co 79/2015-330 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování čtením výchovné zprávy opatrovníka dcery, sdělení z psychologických konzultací, potvrzení o školní docházce dcery, zprávy Úřadu pro děti a rodinu Magistrátu města Vídeň, zprávy třídní učitelky dcery, potvrzení školního lékaře a zprávy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Na základě těchto důkazů dospěl k závěrům, že tvrzení stěžovatele o nespokojenosti dcery v péči vedlejší účastnice nejsou potvrzena. Podle krajského soudu je dcera ve Vídni dobře zadaptovaná, nemá výraznější problémy v domácím prostředí ani s matkou, ani s jejím novým partnerem. Dobře zadaptovaná je i v širším prostředí. K tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí je založeno pouze na budoucích a ničím nepodložených očekáváních vedlejší účastnice uvedl, že v době vyhlášení rozsudku vedlejší účastnice žije v podmínkách vhodných i k bydlení dcery, dobře komunikuje v němčině a má stabilní příjem ze zaměstnání. Krajský soud se rovněž soustředil na tvrzení stěžovatele, že určením bydliště dcery ve Vídni dojde ke zpřetrhání vazeb se starším bratrem. Podle krajského soudu je třeba hledat původ narušení těchto vztahů nikoliv ve změně bydliště dcery, ale v předchozím chování rodičů.
III.
11. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. K takovému zásahu v nyní projednávané věci nedošlo.
15. Argumentace stěžovatele podporující tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces je zaměřena na neprovedení důkazů, konkrétně výslechem dcery, výslechem jejího staršího bratra a znaleckým posudkem, a na nezohlednění výsledků dokazování zejména ve vazbě na zjištění podmínek, které má dcera u stěžovatele a u vedlejší účastnice. S těmito argumenty stěžovatele však nelze souhlasit. V soudním řízení ve věcech péče o nezletilé se uplatní jednak pravidlo, že soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. §21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů), jednak pravidlo, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Je tedy zřejmé, že je na uvážení obecného soudu, zda důkaz provede, či nikoliv, avšak za současného respektování požadavku na řádné a úplné zjištění skutkového stavu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se soustředil jak na možnost výslechu nezletilé dcery, tak i na další okolnosti. Krajský soud konkrétně uvedl, že dcera ve svém věku je schopna vyjádřit názory, nicméně není schopna posoudit jejich důsledky. Co se týče nevyslechnutí staršího bratra a neprovedení důkazu znaleckým posudkem, je nutno i zde konstatovat, že se krajský soud nedopustil žádného pochybení. Naopak lze vyslovit, že provedl dostatečné dokazování za účelem řádného a úplného zjištění skutkového stavu, o čemž svědčí to, že dokazování doplnil čtením výchovné zprávy opatrovníka dcery, sdělení z psychologických konzultací, potvrzení o školní docházce dcery, zprávy Úřadu pro děti a rodinu Magistrátu města Vídeň, zprávy třídní učitelky dcery, potvrzení školního lékaře a zprávy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Pokud na základě takto řádně provedeného dokazování dospěl k závěrům odlišným od stěžovatelova přesvědčení, jde o výkon rozhodovací pravomoci nezávislého orgánu, do níž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat. Argument stěžovatele, že pokud by byl proveden důkaz znaleckým posudkem, obsahoval by jednoznačný závěr, že dcera upřednostňuje život s otcem a starším bratrem, je pouze spekulativní.
16. Vyhovět není možné ani tvrzením stěžovatele o zásahu do jeho práva na zákonnou ochranu rodiny a rodičovství. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy svým postupem vytrhly dceru z jí známého prostředí a umístily ji do prostředí, které je jí absolutně neznámé, kde kromě matky není žádná jiná osoba, k níž by měla citově blízko, uvrhly ji do prostředí jazykově neznámého a zcela zpřetrhaly úzké vazby dcery ke svému staršímu bratrovi, s nímž ještě před odjezdem do Rakouska žila u stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé zjištění podpořené řádným dokazováním, že v době jeho vyhlášení byla dcera ve Vídni dobře zadaptovaná a navštěvuje dvojjazyčnou školu. Soud se rovněž vypořádal s tvrzeným zpřetrháním vazeb se starším bratrem, kdy dospěl k závěru, že stávající úprava poměrů umožňuje dostatečně široký kontakt. Tvrzení, že rozhodnutím krajského soudu dojde k položení základů zásadních rozdílů mezi životy obou sourozenců, které se podle stěžovatele budou nepochybně prohlubovat, je podle Ústavního soudu pouze spekulativní a ničím nepodložené.
17. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu má podle stěžovatele dále vyplývat, že upřednostnil pouze teoretickou možnost dcery naučit se světovému jazyku a možnost širšího uplatnění při volbě budoucího povolání před ústavním pořádkem deklarovanou ochranou rodiny. Ani tomuto argumentu nelze přisvědčit. Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že krajský soud se zabýval celou řadou okolností, které výrok o změně bydliště podmínily. Dvojjazyčná výuka dcery byla pouze jednou z těchto okolností, kterou navíc krajský soud zmínil pouze okrajově na závěr svého rozhodnutí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením soudu, že původ narušení vztahů mezi sourozenci spočívá v chování rodičů. Na tomto místě je však nutné konstatovat, že krajský soud toto tvrzení založil na skutečnosti, že se stěžovatel a vedlejší účastnice negativně vyjadřovali jeden o druhém, a děti zapojovali do svých konfliktů.
18. K poslednímu argumentu stěžovatele, že obecné soudy při svém rozhodování upřednostnily zájem vedlejší účastnice před zájmy dcery, tedy k tvrzenému popření principu, že předním hlediskem musí být zájem dítěte, Ústavní soud konstatuje, že ani této námitce nelze na základě spisového materiálu přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se velmi podrobně soustředil pouze na zájem dcery, konkrétně na její citové vazby k vedlejší účastnici, stěžovateli a staršímu bratrovi, materiální podmínky výkonu péče ze strany vedlejší účastnice i na širší souvislosti, jako prospěch ve škole, rozvoj v německém jazyce, vazby na kamarády apod. Pokud se krajský soud zaměřil na zájmy vedlejší účastnice, činil tak pouze ve vazbě na výkon jejího zaměstnání, kdy dospěl k závěru, že jí poskytuje finanční zázemí i časový prostor pro výkon péče o dceru.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu