ECLI:CZ:US:2016:3.US.787.16.1
sp. zn. III. ÚS 787/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 5250/2015-497, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, resp. že na jeho základě došlo ke zkrácení jejího práva na ochranu u nestranného soudu a že tak byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky, a že jím bylo porušeno její "právo na legitimní očekávání majetkového nároku" podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 6. 2010 č. j. 26 Cm 240/2001-210 byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelka domáhala, aby soud vedlejšímu účastníkovi (dále též "družstvo") uložil povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu §4 zákona o vlastnictví bytů k budově čp. X v části obce Hrabůvka (výrok I) a uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k bytu č. 10 v uvedené budově (výrok II), a navrhovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 16 050 Kč (výrok III). Krajský soud vyšel z toho, že návrhu nelze vyhovět, neboť stěžovatelka nesplňovala podmínku podle §23 zákona o vlastnictví bytů, protože z bytového družstva byla vyloučena členskou schůzí, která se konala dne 18. 4. 2001, a pokud stěžovatelka tvrdila, že dané rozhodnutí bylo neplatné, tuto otázku lze posuzovat pouze v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze, jež bylo vedeno před krajským soudem pod sp. zn. 28 Cm 180/2002 a ve kterém byl stěžovatelčin návrh pravomocně zamítnut. Kromě toho na majetek stěžovatelky byla nařízena exekuce (řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 11486/2007), kterou měla být postižena jiná majetková práva (členská práva), a v případě, že by nebyla z družstva předtím vyloučena, zaniklo by její členství v družstvu podle §231 odst. 1 obchodního zákoníku.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 4. 2011 č. j. 5 Cmo 276/2010-374 usnesení krajského soudu ve výroku I a II potvrdil, ve výroku III je zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Jde-li o věc samu, vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že důvody vyloučení stěžovatelky z družstva ani neplatnost usnesení družstva (včetně jeho nicotnosti) v daném řízení přezkoumávat nelze, přičemž skutečnost, že stěžovatelka napadla i rozhodnutí členské schůze konané dne 30. 5. 2002 (pozn.: kterým byla potvrzena platnost vyloučení stěžovatelky, jak o něm rozhodla členská schůze dne 18. 4. 2001) návrhem, o němž (pozn.: v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cm 39/2008) krajský soud rozhodl (pozn.: tak, že mu pravomocně vyhověl), na daném závěru nemůže nic změnit, stejně tak nelze dle vrchního soudu za obnovení členství v družstvu považovat faktické chování vedlejšího účastníka. Vrchní soud se rovněž ztotožnil se závěrem krajského soudu, že kdyby tímto způsobem nebylo stěžovatelčino členství ukončeno, zaniklo by vydáním exekučního příkazu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Cm 240/2001-210, její dovolání proti usnesení vrchního soudu č. j. 5 Cmo 276/2010-374 bylo odmítnuto podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. s tím, že není přípustné (ani) podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud shledal, že závěr vrchního soudu o nemožnosti přezkoumávat platnost rozhodnutí o vyloučení člena družstva mimo řízení podle §231 odst. 5 obchodního zákoníku, jež je omezeno prekluzívními lhůtami, je v souladu s ustálenou judikaturou, a ve shodě s vrchním soudem dospěl i k závěru, že faktické chování družstva nezpůsobuje obnovení členství, neboť k tomu může dojít jen zákonem předpokládaným způsobem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na délku soudního řízení, na jeho značný význam, neboť na něm záviselo, zda bezúplatně získá bytovou jednotku v hodnotě několika set tisíc korun, a na to, jaké nejistotě byla po tuto dobu vystavena. Za zarážející považuje, že obecné soudy dospěly k závěru, že nemůže být úspěšná, neboť přestala být členkou vedlejšího účastníka již dne 18. 4. 2001, kdy o jejím vyloučení rozhodla členská schůze. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože dospěl k závěru, že proti rozhodnutí členské schůze nepodala včas žalobu na neplatnost rozhodnutí, a proto přestala být členkou k uvedenému datu. Pominul však jiná soudní rozhodnutí, která otázku jejího členství řešila a v nichž obecné soudy dospěly k opačnému závěru. Konkrétně má jít o rozhodnutí vydaná v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 28 Cm 180/2002, jimiž byla zamítnuta žaloba na neplatnost rozhodnutí členské schůze z důvodu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť samotný vedlejší účastník považoval rozhodnutí za neplatné, a jednal s ní jako s členkou. V jednom ze svých vyjádření se vedlejší účastník vyjádřil tak, že dřívější předseda družstva zemřel a nepředal všechny listiny novému předsedovi, přičemž existovaly pochybnosti o učiněných rozhodnutích, a proto v dalším období (tj. po předmětné členské schůzi) s ní vedlejší účastník jednal jako s členkou. S ohledem na to stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytkla, že otázku včasnosti žaloby na neplatnost usnesení členské schůze posuzoval "formalisticky", tedy aniž by zohlednil, že vedlejší účastník jeho neplatnost nezpochybnil. Shrnula, že na straně jedné krajský soud dané řízení přerušil, aby vyčkal rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cm 180/2002, v němž soudy dospěly k závěru, že je členkou vedlejšího účastníka a na zmíněném určení nemá naléhavý právní zájem, neboť je nesporné, že k jejímu platnému vyloučení nedošlo, na straně druhé si učinil opačný úsudek, že k platnému vyloučení došlo.
6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka argumentovala tím, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, a nikoliv formalistickým způsobem, kdy skutečnost, že vedlejší účastník s ní jednal jako s členkou, byla prokázána například i v řízení vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 28 Cm 39/2008. Současně vytkla Nejvyššímu soudu, že shledal závěry soudů nižších stupňů správnými, aniž by se zabýval tím, zda k platnému ukončení členství došlo, a - poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 676/07 (N 219/47 SbNU 891), dle něhož je družstvo povinno provést očekávaný bezúplatný převod vlastnictví k bytu na oprávněné osoby, kterým ex lege svědčí legitimní očekávání - namítla porušení práva na spravedlivý proces a na legitimní očekávání.
III.
Procesní podmínky řízení
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 28 Cm 180/2002 byl zamítnut její návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva konané dne 18. 4. 2001, na níž bylo rozhodnuto o vyloučení stěžovatelky, a to z důvodu, že s ní vedlejší účastník jednal jako se svou členkou, a proto na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Jak ovšem patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud vyšel z toho, že příslušný návrh byl v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cm 180/2002 zamítnut, neboť jej stěžovatelka podala po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty, a dále dospěl k závěru, že platnost rozhodnutí o vyloučení člena z družstva nelze přezkoumávat mimo řízení zahájené podle §231 odst. 5 obchodního zákoníku. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom dostatečně zřejmé, proč se obecné soudy otázkou neplatnosti usnesení členské schůze (resp. rozhodnutí o vyloučení stěžovatelky z družstva) již nemohly zabývat ani v daném řízení (tj. v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 240/2001), ani v případném řízení o tzv. určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř., resp. proč se touto žalobou nelze domáhat určení neplatnosti předmětného usnesení členské schůze. Z toho dále plyne, že pokud se obecné soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cm 180/2002 zabývaly otázkou existence naléhavého právního zájmu, jejich závěrům nelze přikládat žádný význam, a tudíž Nejvyšší soud zcela správně za podstatné považoval jen to, že žaloba nebyla podána včas. Jestliže stěžovatelka namítla, že zmíněné chování vedlejšího účastníka bylo důvodem zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva (o jejím vyloučení), výše uvedené právní závěry dovolacího soudu zcela pominula.
10. Jde-li o samotné "faktické chování" vedlejšího účastníka, jenž se stěžovatelkou jednal jako s členkou družstva po jejím vyloučení členskou schůzí dne 18. 4. 2001, z napadeného usnesení je patrno, že se Nejvyšší soud i touto skutečností zabýval, a dospěl k závěru, že by chování družstva mohlo být považováno za relevantní za předpokladu, že by s ním zákon spojoval obnovení členství. Pokud vytkla Nejvyššímu soudu formalismus (způsobený tím, že dostatečně nezohlednil "faktické chování" družstva), žádnou ústavně konformní variantu interpretace a aplikace v úvahu připadajících zákonných ustanovení nepředestřela. Kromě toho nelze přehlédnout, že i přes zmíněné (a zavádějící) chování vedlejšího účastníka se stěžovatelka považovala za (protiprávně) vyloučenou a domáhala se vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, nebyla však úspěšná právě z důvodu opožděného podání příslušného návrhu.
11. Dále třeba zdůraznit, že rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího spočívá také na závěru, že návrhu stěžovatelky by nebylo možné vyhovět, i kdyby z družstva vyloučena nebyla, protože došlo k zániku jejího členství podle §231 odst. 1 obchodního zákoníku. Stěžovatelka přitom ve vztahu k danému rozhodovacímu důvodu v dovolání (a posléze ani v ústavní stížnosti) nic neuvedla, ač (pouze) na jeho základě by mohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát, a dovolací soud se k této skutečnosti nijak nevyjádřil, vycházeje zřejmě z toho, že by bylo zbytečné se jakkoliv zabývat sekundárním rozhodovacím důvodem, není-li dovolání přípustné ani ve vztahu k důvodu primárnímu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukázala na průtahy, k nimž v daném řízení došlo, ovšem tato skutečnost (bez dalšího) nemůže být důvodem kasace napadeného usnesení, neboť touto cestou nápravy namítaného pochybení dosáhnout nelze.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu