ECLI:CZ:US:2016:3.US.812.16.1
sp. zn. III. ÚS 812/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného JUDr. Yvonou Esterkovou, advokátkou se sídlem Znojmo, Dolní Česká 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2015, č. j. 14 Co 366/2015-350, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 9. 2015, č. j. 7 C 74/2009-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Okresní soud v Klatovech svým rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 7 C 74/2009-331, zamítl žalobu stěžovatele, jejímž prostřednictvím se tento domáhal, aby soud uložil žalovanému Petru Palečkovi (zde vedlejší účastník) povinnost zaplatit mu částku ve výši 20.000,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I.), a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 53.800,- Kč (výrok II.). V odůvodnění soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník v rozhodné době, tj. od 1. 4. 2007 do 31. 1. 2009, pozemek ve vlastnictví stěžovatele prakticky neužíval, když za užívání pozemku, za které by stěžovateli náleželo právo na vydání bezdůvodného obohacení, nelze považovat skutečnost, že vedlejší účastník neodstranil na předmětném pozemku zbudovaný plot a vzrostlé okrasné dřeviny, které vedlejší účastník na tomto pozemku vysadil v době, kdy jednal v omluvitelném omylu, že předmětný pozemek od stěžovatele získal koupí. Pokud stěžovatel předmětný pozemek v rozhodné době sám neužíval, nebylo tomu dle názoru soudu prvního stupně proto, že by mu v tom bránil vedlejší účastník, ale proto, že prodal sousední pozemky s výjimkou předmětného pozemku, čímž se sám vyloučil z jeho užívání, neboť tímto svým jednáním ztratil k tomuto pozemku přístup.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2015, č. j. 14 Co 366/2015-350, potvrzeno (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 5.380,- Kč (výrok II.).
III.
5. Rozhodnutí soudů obou stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že soudy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, neprovedly všechny rozhodné důkazy a nevypořádaly se řádně s jím uplatněnými námitkami. Uvedl, že neúplně zjištěný stav věci, založený zamítnutím jeho odůvodněných důkazních návrhů, vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení provedených důkazů. Poukázal také na to, že předmětné soudní řízení trvalo téměř sedm let, a tedy jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, jak ukládá čl. 38 odst. 2 Listiny.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
8. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry, k nimž soudy při posuzování důvodnosti žaloby stěžovatele dospěly. Stěžovatel se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkumu z hlediska jejich věcné správnosti. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily, když jasně a srozumitelně uvedly, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a jaké právní závěry z těchto zjištění vyvodily. Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
10. Pokud stěžovatel ve vztahu k soudy zjištěnému skutkovému stavu namítal, že tento nebyl zjištěn dostatečně úplně, neboť soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, neshledal Ústavní soud tuto námitku důvodnou. To proto, že podle §120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci patrně nejedná, neboť stěžovatel soudům ve své ústavní stížnosti nevytýká, že by tyto o jeho důkazních návrzích nerozhodly, příp. rozhodly, avšak učinily tak bez věcně adekvátního odůvodnění. Stěžovatel ve své ústavní stížností brojí pouze proti tomu, že soudy jeho důkazním návrhům odmítly vyhovět. Jak však již bylo výše uvedeno, závěr o potřebnosti provedení navrženého důkazu jsou oprávněny činit pouze obecné soudy, přičemž Ústavní soud není ze své pozice oprávněn tyto jejich závěry z hlediska jejich "správnosti" přezkoumávat.
11. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu nemůže být ani námitka, že předmětné soudní řízení trvalo téměř sedm let. To proto, že jak již Ústavní soud v minulosti v rámci svých rozhodnutí opakovaně vyložil, samotná námitka spočívající v kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného soudního řízení, nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných v takovém řízení, neboť ani případné zjištění průtahů není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze totiž napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a. S přihlédnutím k právě uvedenému není Ústavní soud oprávněn se k případným, stěžovatelem namítaným průtahům, resp. nepřiměřené celkové délce předmětného řízení, v již skončeném řízení vyjádřit, neboť by tím mohl závazně prejudikovat výsledek eventuálního sporu o přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu