ECLI:CZ:US:2016:3.US.90.16.1
sp. zn. III. ÚS 90/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Fleka, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 13 Co 311/2015-166, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Luboše Votavy, 2) Petry Votavové, 3) Jany Votavové a 4) Martina Votavy a 5) Radka Votavy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dne 26. 5. 2008 podal u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům žalobu na vyklizení nemovitosti. Tuto žalobu vzal dne 12. 8. 2015 zpět. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 25. 8. 2015
č. j. 6 C 101/2008-141 bylo řízení zastaveno. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen vedlejším účastníkům 1) až 4) nahradit náklady řízení ve výši 17 424 Kč, a výrokem III. tak, že vedlejšímu účastníkovi 5) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
3. Vedlejší účastníci 1) až 4) napadli výrok II. usnesení okresního soudu odvoláním, jímž se domáhali jeho změny tak, že stěžovateli bude uložena povinnost nahradit jim náklady ve výši 291 271,20 Kč.
4. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne
2. 11. 2015 č. j. 13 Co 311/2015-166 byl výrok II. usnesení okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen každému z vedlejších účastníků 1) až 4) nahradit náklady řízení ve výši 6 080,25 Kč. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tento výrok krajský soud odůvodnil tím, že podle obsahu spisu stěžovateli žádné náklady nevznikly. Stěžovatel byl v usnesení rovněž poučen o možnosti napadnout jej dovoláním.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím krajského soudu došlo k zásahu do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ač petit ústavní stížnosti směřuje proti usnesení krajského soudu v celém rozsahu, je argumentace stěžovatele zaměřena pouze na jeho výrok II. Porušení základních práv mělo podle stěžovatele spočívat v tom, že krajský soud, který v odůvodnění uvedl, že stěžovateli žádné náklady nevznikly, rozhodl v rozporu s obsahem spisu, neboť mu vznikly náklady za jeden úkon právní služby v celkové výši 2 178 Kč.
7. Z tohoto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení.
9. K výroku I. napadeného usnesení Ústavní soud uvádí, že ač krajský soud stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům 1) až 4) náklady řízení v celkové výši 24 321 Kč, bylo tímto výrokem rozhodováno o celkové částce 291 271,20 Kč, kterou vyčíslili a požadovali vedlejší účastníci 1) až 4). Podle ustanovení §237 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak stěžovatel měl možnost napadnout tento výrok dovoláním; této možnosti nevyužil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je ústavní stížnost v rozsahu návrhu na zrušení výroku I. napadeného usnesení nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, stěžovatel je rovněž řádně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a usnesením krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu napadení výroku II. zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Ústavní soud dále připomíná, že již ve své dřívější judikatuře se zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
13. Ústavní soud se v minulosti rovněž opakovaně vyjadřoval k otázce možného zásahu do základních práv osoby v případě žádání bagatelních částek (tj. zejména částek do výše 10 000 Kč), a uvedl, že již sama skutečnost takto nízké finanční hodnoty zakládá zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností) dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
14. Závěry, že problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany a že skutečnost nízké finanční hodnoty zpravidla zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Podle stěžovatele mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2 178 Kč, šlo tedy o částku bagatelní. Krajský soud navíc výrok o nákladech odvolacího řízení zdůvodnil, přičemž se zabýval jak otázkou úspěchu v odvolacím řízení, tak zjišťováním účelně vynaložených nákladů na straně stěžovatele.
15. Vzhledem k tomu, že v rozsahu napadení výroku I. usnesení krajského soudu jde o podání nepřípustné, byla ústavní stížnost v této části odmítnuta podle
§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že v nyní projednávané věci nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost v této části, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu