ECLI:CZ:US:2016:3.US.929.16.1
sp. zn. III. ÚS 929/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Antonína Koláře, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015 č. j. 22 Cdo 56/2014-189, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 29 Co 521/2012-148 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. října 2011 č. j. 12 C 221/2009-107, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Vratislava Koláře a Městské části Praha 10, sídlem Praha 10, Vršovická 1429/68, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 shora identifikovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a jeho bratra Vratislava Koláře, jíž se žalobci na žalované (Městská část Praha 10) domáhali určení, že je každý z nich vlastníkem ideální poloviny v žalobě specifikovaného pozemku v katastrálním území Záběhlice, obec Praha (současně stěžovatelům uložil povinnost daný pozemek do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit). K odvolání žalobců Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil; následné dovolání žalobců Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel a jeho bratr se v projednávané věci domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku z titulu jeho vydržení; soudy však dospěly k závěru, že v daném případě žalobcům nemůže svědčit dobrá víra, neboť v roce 1977 před notářem (v rámci dědického řízení) prohlásili, že jejich otec žádné nemovitosti - a tedy ani předmětný pozemek - nevlastnil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (N 42/68 SbNU 425) namítá, že se soudy nezabývaly individuálními okolnostmi případu. Dle názoru stěžovatele tak soudy řádně nezohlednily skutečnost, že inkriminované prohlášení v roce 1977 učinil stěžovatel a jeho bratr za situace, kdy nebyli zastoupeni advokátem, neměli potřebné právní povědomí a vůbec si neuvědomovali možný dopad svého prohlášení na vlastnické právo k předmětnému pozemku, a dokonce nepřikládali zvláštní význam ani samotnému dědickému řízení. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že se spolu s bratrem po celou dobu starali o daný pozemek jako vlastníci (poněvadž jim otec v minulosti kupní smlouvu k tomuto pozemku ukázal), přičemž během této doby nebyli nikým kontaktováni, aby pozemek vyklidili, ani aby zaplatili za jeho užívání. Závěrem ústavní stížnosti proto stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že v daném kontextu není možné mechanicky vycházet toliko ze skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl součástí dědictví; v opačném případě by totiž instituty držby a vydržení postrádaly reálný smysl.
5. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
8. Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž přichází do úvahy mj. tehdy, pokud - tak jako v projednávané věci - je (již) z obsahu ústavní stížnosti (a jejích příloh) zřejmé, že stěžovatel vznáší pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou kontextuálně relevantní (proti)argumentaci nepřekládá a pouze pokračuje v polemice se závěry soudů, jež však ústavněprávní roviny zjevně nedosahuje.
9. Podstatou projednávané věci je via facti jen a pouze otázka, zda stěžovatel a jeho bratr mohli být po prohlášení učiněném v rámci dědického řízení týkajícího se majetku jejich otce v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku.
10. Jakkoli Ústavní soud neztrácí ze zřetele poněkud marginalizovaný společenský (právně-politický) význam vlastnického práva v době smrti stěžovatelova otce, ani další akcentované skutečnosti (faktická realizace vlastnického práva ze strany stěžovatele a jeho bratra, dlouhotrvající pasivita skutečného vlastníka), musí současně zdůraznit, že na závěrech obecných soudů žádné - tím méně pak ústavněprávní - deficity neshledává.
11. Pro stručnost přitom postačí plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ze kterého jasně vyplývá, proč stěžovatel a jeho bratr "při zachování obvyklé opatrnosti" museli vědět, že jim předmětný pozemek nepatří, respektive proč jejich omyl není možné považovat za natolik omluvitelný, aby zakládal alespoň domnělý právní důvod jimi tvrzeného vlastnického práva (viz str. 3 - 5 usnesení dovolacího soudu).
12. Závěrem je tak namístě zdůraznit, že se stěžovateli porušení jím dovolávaného ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny nepodařilo prokázat (a to právě proto, že mu v souvislosti s inkriminovaným pozemkem žádné takového právo nikdy nesvědčilo); okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu