ECLI:CZ:US:2016:4.US.1008.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1008/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Františka Fabera, zastoupeného Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem Hrušovská 2678//20, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 4623/2014-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014 č. j. 35 Co 256/2014-26 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2014 č. j. 23 C 164/2013-20, dále proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 35 Co 100/2014-18 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 23 C 164/2013-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění´
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. 4. 2014 č. j. 23 C 164/2013-20 ve věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaná") v řízení o náhradu škody a zadostiučinění nemajetkové povahy (zřejmě ve výši 260 000 000 Kč) odmítl žalobu stěžovatele z důvodů neodstranění vad žaloby podle pokynů soudu obsažených v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2013 č. j. 23 C 164/2013-5 v tam určené lhůtě, když podáními stěžovatele ze dne 7. 10. 2013 a 20. 1. 2014 k odstranění vytčených vad žaloby nedošlo. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2014 č. j. 35 Co 256/2014-26 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2013 č. j. 23 C 164/2013-5 v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř. podrobně vyzván k odstranění v usnesení specifikovaných vad s instruktivním poučením jak postupovat. Stěžovatel žalobu přes podání ze dne 7. 10. 2013 řádně a srozumitelně nedoplnil a ta i nadále trpěla vytýkanými nedostatky, pro které nešlo v řízení pokračovat. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 4623/2014-37 dovolací řízení zastavil. Dovolací soud poukázal na to, že stěžovatel, ač byl jemu řádně doručeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2014 č. j. 23 C 164/2013-32 vyzván a instruktivně poučen o nutnosti povinného zastoupení v řízení před dovolacím soudem včetně toho, že dovolací soud v případě neodstranění vytknuté vady dovolací řízení zastaví, tak neučinil.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16. 12. 2013 č. j. 23 C 164/2013-10 žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl. Soud poukázal na to, že předmětná výše připomínaná žaloba neobsahovala základní náležitosti návrhu na zahájení řízení podle §79 odst. 1 o. s. ř. Obvodní soud dovodil, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 30 Cdo 1502/2009), že v souzené věci takové minimální náležitosti návrhu nejsou v žalobě uvedeny (a nebyly ani přes výzvu soudu odstraněny), nejsou (již proto) splněny procesní podmínky pro vyhovění návrhu na ustanovení zástupce. Soud při této příležitosti připomněl judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2873/11, podle něhož v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva nemohly by být splněny ani podmínky pro ustanovení advokáta podle §30 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2014 č. j. 35 Co 100/2014-18 citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když poukázal na deficit alespoň minimálních náležitostí v předmětné (výše připomínané) žalobě stěžovatele.
Ústavní soud musí následně podotknout, že podrobnější obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy; obdobné ostatně platí o obsahu ústavní stížnosti podané ve věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě podrobně připomněl dosavadní procesní stránku souzené věci a uvedl, že postup soudů je přepjatě formální. Poukázal na to, že obsah jeho podání k civilním soudům je právně a skutkově komplikovaný a za situace, kdy není osobou vzdělanou v oblasti práva, nebylo v jeho silách výzvě soudu dostát.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Ústavní soud ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 4623/2014-37 musí připomenout, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí vyčerpat efektivně mimořádný opravný prostředek (dovolání). Pokud tak neučiní, je ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná; jím zakotvený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" však není splněn již tím, že podá dovolání, které nesplňuje podmínky §241 o. s. ř. Ústavní soud nemůže akceptovat ani stěžovatelovu argumentaci založenou na tom, že Nejvyšší soud zastavil řízení o jím podaném dovolaní pro nedostatek povinného zastoupení, jehož příčinou prý bylo neustanovení advokáta civilními soudy v předcházejících fázích řízení. Jak plyne z jemu řádně doručeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2014 č. j. 23 C 164/2013-32, byl stěžovatel tímto soudem vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta; že tak stěžovatel neučinil, nelze spojovat s předcházejícími rozhodnutími civilních soudů. Stěžovatel tyto dispozice nevyužil a, i když dovolání podal, učinil tak procesně neregulérně, v důsledku čehož řízení muselo být zastaveno. Takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Stěžovatel tedy nesplnil podmínku - řádně - vyčerpat všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv nabízel.
Ústavní soud dále, a to ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 35 Co 100/2014-18 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 23 C 164/2013-10 musí připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že mimořádný opravný prostředek, jímž je občanskoprávní dovolání, musí být vyčerpán vždy, resp. i tehdy, může-li být odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (přitom i nadále platí, že v takovém případě je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti též proti rozhodnutí odvolacího soudu). V souzené věci však dovolání podáno nebylo a nedošlo tak k vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
Za tohoto stavu v případě napadených usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 4623/2014-37, Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 35 Co 100/2014-18 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2013 č. j. 23 C 164/2013-10 - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj