ECLI:CZ:US:2016:4.US.1036.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1036/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů A) V. K. a B) A. K., oba zastoupeni Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 13, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2015 č. j. 5 Tdo 1300/2015-30, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2015 č. j. 2 To 50/2015-1103 a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 1. 2015 č. j. 3 T 232/2014-1075, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 29. 3. 2016 manželé V. K. a A. K.(dále též jen "obvinění" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v jejich trestní věci byla porušena základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 1. 2015 rozsudkem č. j. 3 T 232/2014-1075 Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") obviněné uznal vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsoudil podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil, a zkušební dobu stanovil v trvání dvou roků.
Trestný čin spáchali obvinění tím, že občanskoprávní smlouvou ze dne 1. 10. 2010 zúžili společné jmění manželů tak, že jejich nemovitý majetek přešel do výlučného vlastnictví obviněné V. K.; následně pak obviněná dne 7. 3. 2011 uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem pro pohledávku ve výši 3 000 000,- Kč ve prospěch rodinného příbuzného M. D. Tímto nekalým postupem měli obvinění zmařit uspokojení věřitele Miroslava Keprta, jemuž byl obviněný A. K. povinen, podle pravomocného rozsudku vydaného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 35/2004, zaplatit částku 1700 000,- Kč.
Dne 19. 3. 2015 usnesením č. j. 2 To 50/2015-1103 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněných proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 3 T 232/2014-1075 zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že výroky o vině i trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu byly zákonné a odůvodněné, použitá právní kvalifikace byla přiléhavá, a své závěry podrobně odůvodnil.
Dne 9. 12. 2015 usnesením č. j. 5 Tdo 1300/2015-30 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněných proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2015 č. j. 2 To 50/2015-1103 jako zjevně neopodstatněná odmítl.
III.
V částech I a II ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulovali dosavadní průběh a výsledky trestního řízení, polemizovali se způsobem dokazování v průběhu řízení a se způsobem, jakým byly odvolacím soudem a dovolacím soudem posouzeny jejich odvolací a dovolací námitky.
V části III ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že postupem obecných soudů všech stupňů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, právo na osobní svobodu a právo na shledání viny jen ze zákonných důvodů, zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 39 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a čl. 90 Ústavy České republiky, zejména "užitím svévole, ignorováním podstatných okolností a faktů vyplývajících ze shromážděných důkazů, presumováním úmyslné formy zavinění, zejm. u stěžovatelky č. 1, užitím trestněprávní normy v případě skutkově vymezeném tak, že na něj tato norma nedopadá, tedy porušením zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, zásady in dubio pro reo, zásady rovnosti zbraní, zásady přiměřenosti užití prostředků trestní represe."
Obecným soudů stěžovatelé vytkli, že se nezabývaly hmotněprávní existencí údajné pohledávky Miroslava Keprta, a vyšly toliko z rozhodnutí civilních soudů, čímž pominuly deklaratorní charakter civilních rozhodnutí, a zavinění v zákonem vyžadované formě u stěžovatelky pouze předpokládaly, aniž by k tomu byl v řízení proveden jediný důkaz.
Obecné soudy rovněž měly porušit zásadu přiměřenosti trestní represe v situaci, kdy Miroslav Keprt má dostatek civilních prostředků ke své ochraně. Způsobení škody věřiteli je obligatorním účinkem nezbytným k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Takový účinek podle názoru stěžovatelů však nenastal a odsouzení stěžovatelů pro dokonaný trestný čin je tak zjevným porušením práva na spravedlivý proces a trest jen na základě zákona.
Stěžovatelé dále polemizovali se způsobem, jakým dovolací soud vyložil pojem dobytnost pohledávky v ustanovení §222 tr. zákoníku, a tento výklad označili za odporující smyslu zákonného ustanovení.
Stěžovatelé shrnuli, že v jejich případě nedošlo k naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu ve smyslu §222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť ke způsobení škody na majetku údajného věřitele M. Keprta nedošlo; teprve v případě, že by k jeho škodě neúspěšným vymáháním své pohledávky v exekučním či jiném vymáhacím řízení došlo, lze prý o trestní odpovědnosti hovořit. Stěžovatelé se domnívají, že ustanovení §222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nepřipouští jiný výklad, než že postihuje toliko situace, kdy věc, ať již hmotná či nehmotná, která je předmětem závazku mezi věřitelem a dlužníkem, je zatížena, tedy je snížena její hodnota nebo ekonomická účelnost pro druhou smluvní stranu, tj. věřitele. Stěžovatelé nezastavili věc, která by byla předmětem závazku mezi věřitelem a dlužníkem (stěžovatelem).
Úmyslné zavinění stěžovatelky nebylo prý nijak prokázáno, rovněž nebyla postavena najisto skutečnost, že poškozený je skutečně věřitelem stěžovatele.
Poskytnutí originálu soudního spisu kontradiktorně postavenému účastníku řízení, tj. Nejvyššímu státnímu zastupitelství před předložením věci k rozhodnutí Nejvyššímu soudu České republiky o podaném dovolání stěžovatelů, je podle názoru stěžovatelů porušením procesní zásady rovnosti zbraní.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy nesprávně právně posoudily zjištěné skutkové okolnosti, pokud došly k závěru, že naplňovaly skutkovou podstatu přečinu, pro který byli pravomocně uznáni vinnými a odsouzeni.
Ústavní soud konstatuje, že argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou z převážné části jen opakováním argumentů již dříve uplatněných v trestním řízení, s nimiž se soudy všech tří stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně a ústavně relevantním způsobem vyrovnaly. Dále připomíná, že nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být v ústavní stížnosti oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
Odvolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného usnesení, námitkám stěžovatelů směřujících do výroku o vině nepřisvědčil a konstatoval, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem odpovídají výsledkům provedeného dokazování, provedené důkazy tvoří ucelený a logický řetězec důkazů svědčících zcela bez pochybností o vině obou obviněných, a neshledal porušení zásady volného hodnocení důkazů vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Ve vztahu k obviněnému odvolací soud konstatoval, že v rámci odvolacích námitek v podstatě jen zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před nalézacím soudem, kterou se nalézací soud náležitým způsobem zabýval. Odvolací soud zopakoval časovou posloupnost jednotlivých rozhodnutí v rámci probíhajícího občanskoprávního sporu mezi obviněným a poškozeným Keprtem v souvislosti s kroky, které činili obvinění, a konstatoval, že především z této časové posloupnosti porovnáním vývoje jednotlivých rozhodnutí občanskoprávního sporu s právními úkony obou obviněných lze dovodit jednoznačně jejich vědomost o příp. hrozící exekuci k uspokojení nároků poškozeného Keprta, tudíž dle odvolacího soudu byl prokázán přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Odvolací soud neakceptoval ani námitku obviněného, že se nalézací soud v podstatě vůbec nezabýval vlastní existencí údajného dluhu ve výši 1 700 000 Kč a vycházel pouze z rozhodnutí civilních soudů, a uvedl, že nalézací soud občanskoprávním rozhodnutím sice nebyl vázán, avšak nemohl je pominout, a jako důkaz je zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu.
Odvolací soud se vyjádřil i k námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe a konstatoval, že poškozený byl v civilním sporu úspěšný, nicméně jednáním obou obviněných mu bylo znemožněno fakticky se domoci svého nároku, vrácení dlužné částky, byť formou exekuce. Jeho oprávněný nárok byl jednáním obou obviněných zmařen v důsledku zřízení zástavního práva, jehož vkladem do katastru nemovitostí se stal prakticky nedobytným. Proto v daném případě nelze zásadu subsidiarity trestní represe plynoucí z §12 odst. 2 tr. zákona užít, neboť obvinění svým jednáním již překročili hranici trestní odpovědnosti. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce obviněných o nesprávné právní kvalifikaci nalézacím soudem, neodpovídající skutkovému popisu jejich jednání, zejména jejich námitce, že nemohla být zatížena věc, která je předmětem závazku.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani odvolací námitku obviněné, že v řízení před nalézacím soudem nebyla prokázána bez pochybností subjektivní stránka, tedy její úmyslné zavinění; poukázal na její aktivní roli vedoucí ke znemožnění uspokojení pohledávky poškozeného za situace, kdy byla zcela jednoznačně srozuměna s obsahem občanskoprávního sporu, což vede k jednoznačnému závěru o jejím zavinění v úmyslu přímém vyplývajícím z §15 tr. zákoníku.
Podle dovolacího soudu obvinění v dovolání pouze zopakovali argumenty, které již uplatnili v rámci své dosavadní obhajoby, a které tvořily součást jejich odvolání, jimiž se soudy obou stupňů důsledně zabývaly. V dovolání pak obvinění nepředložili žádná nová tvrzení či jiné verze obhajoby, než jaké již byly předmětem řízení o jejich řádném opravném prostředku a s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal.
Dovolací soud se dále v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a nad rámec dovolacího přezkumu vyjádřil ke dvěma hlavním výhradám, o něž obvinění opřeli svá dovolání, tj. otázkou, která majetková dispozice s předmětnou nemovitostí byla skutečně způsobilá zmařit, byť jen částečně, uspokojení pohledávky věřitele Keprta, a dále otázkou, pod které konkrétní zákonné ustanovení je možno jednání obviněných podřadit. Dovolací soud též konstatoval, že odvolací soud se dostatečným a naprosto přesvědčivým způsobem vypořádal s další opakovanou námitkou obviněných, týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, se subjektivní stránkou skutkové podstaty daného trestného činu, a to u obou obviněných.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se všemi námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti se dostatečně již vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení obou stěžovatelů lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění jim zaručených práv.
Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Ústavní soud se ztotožnil i se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou stěžovatelů týkající se uplatnění požadavku subsidiarity trestní represe, plynoucího z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.
Rozhodnutí obecných soudů jsou velmi pečlivě a zevrubně odůvodněna jak po stránce skutkové (důkazní), tak po stránce právní. Ústavní soud nemá, co by těmto rozhodnutím z ústavněprávního hlediska vytknul, a na jejich argumentaci plně odkazuje.
Ústavní soud neakceptoval ani podrobněji nezdůvodněné tvrzení stěžovatelů o porušení požadavků spravedlivého procesu tím, že nejvyšší státní zástupce dostal možnost v odvolacím řízení nahlédnout do trestního spisu. V takovém postupu nelze spatřovat porušení principu rovnosti zbraní.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu