ECLI:CZ:US:2016:4.US.104.16.1
sp. zn. IV. ÚS 104/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Václava Svobody, zastoupeného JUDr. Terezou Podlipskou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Smetanova 834, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015, č. j. 25 Co 213/2015-366, a Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. dubna 2015, č. j. 10 C 27/2011-326, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 25 Co 241/2014-262, rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. dubna 2014, č. j. 10 C 27/2011-196, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2013, č. j. 20 Co 457/2013-168, Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. dubna 2013, č. j. 10 C 27/2011-145, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 25 Co 472/2012-129, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. června 2012, č. j. 10 C 27/2011-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující některé náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, v čl. 4 odst. 4, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. června 2012 byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu zletilých dcer 2 000 Kč pro každou (výroky I. a III.), doplatit dlužné výživné každé ve výši 77 097 Kč (výroky II. a IV.) a zaplatit na náhradě nákladů řízení 67 838 Kč (výrok V.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. listopadu 2012 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 24. dubna 2013 Okresní soud v Jičíně vydal předběžné opatření, jímž uložil stěžovateli povinnost platit výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně každé dceři. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2013 bylo napadené usnesení Okresního soudu v Jičíně změněno tak, že byla stěžovateli uložena povinnost platit každé dceři na výživném 1 000 Kč měsíčně.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. dubna 2014 byla stěžovateli uložena povinnost platit zletilým dcerám na výživu 2 000 Kč měsíčně každé (výroky I. a III.), doplatit dlužné výživné ve výši 97 597 Kč každé (výroky II. a IV) a nahradit náklady řízení 86 829 Kč (výrok V.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. listopadu 2014 napadený rozsudek opět zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. dubna 2015 byla stěžovateli uložena povinnost přispívat první dceři na výživu 2 000 Kč měsíčně s účinností od 15. března 2009 do 31. srpna 2013 (výrok I.) a doplatit jí dlužné výživné ve výši 87 597 Kč (výrok II.); na výživu druhé dceři 2 000 Kč měsíčně s účinností od 15. března 2009 do 31. srpna 2014 (výrok III.), doplatit jí dlužné výživné ve výši 115 597 Kč (výrok IV.) a zaplatit na náhradě nákladů řízení 193 562 Kč (výrok V.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. září 2015 změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že uložil stěžovateli povinnost platit každé žalobkyni výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně od 15. března 2009 do 30. června 2013 [body a) a b) výroku I.] a zaplatit dlužné výživné každé žalobkyni 83 532 Kč [body c) a d) výroku I.]; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že od počátku navrhoval některé důkazy, které však nebyly provedeny; jejich neprovedení nebylo řádně odůvodněno. Navrhoval výslech ředitelky soukromé střední školy, kterou jeho dcery podle něj ani nestudovaly, jakož i jejich spolužáků. Tím mělo být prokázáno, že studium dcer nebylo soustavnou a cílevědomou přípravou na budoucí povolání, ale jen "prodlužováním mládí", k čemuž odkázal na judikát Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13, podle kterého se jedná o důležitou okolnost trvání vyživovací povinnosti. Navrhoval rovněž výslech svých dcer, které se však žádného jednání ani neúčastnily; i proto je stěžovatel přesvědčen, že žaloba je pomstou jeho bývalé manželky.
Za další pochybení a porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje fakt, že okresní soud nepořizoval zvukový záznam a tak byly protokolovány pouze fragmenty z jednání. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna rozhodnutí, která soudy v řízení o výživném vydaly.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších příloh stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po zákonné lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především přezkoumal splnění procesních náležitostí ústavní stížnosti ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím. Usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. dubna 2013, č. j. 10 C 27/2011-145, i Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2013, č. j. 20 Co 457/2013-168, předběžně upravila povinnost stěžovatele platit výživné do rozhodnutí ve věci samé. Tato rozhodnutí samostatně založila povinnost a bylo věcí stěžovatele, aby, pokud je chtěl napadnout ústavní stížností, učinil tak samostatným podáním - k tomu mu začala plynout dvouměsíční lhůta od doručení usnesení odvolacího soudu. S ohledem na další procesní kroky ve věci je zjevné, že k doručení došlo více než dva a půl roku před podáním ústavní stížnosti, a proto je třeba v této části ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou.
Ke zbývajícím napadeným rozhodnutím pak Ústavní soud uvádí následující:
V řadu let trvajícím řízení stěžovatel opakovaně projevuje nespokojenost s uloženou povinností přispívat na výživu dcer, které podle něj prodlužovaly svá středoškolská studia opakováním ročníků, aniž by to vedlo k řádnému ukončení školy. Stěžovatel navrhoval výslech ředitelky - s odkazem na její vyjádření, které mělo prokazovat studijní neochotu žalobkyň. Nalézací soud však vycházel z vysvědčení ze školy, veřejné listiny, které nepravidelnou docházku a neomluvenou vysokou absenci nepotvrdily. Soudy dovodily, že studijní výsledky sice nebyly dobré, o studiu dané školy však rozhodli oba rodiče, byť se následně ukázalo, že studium je nad možnosti žalobkyň. Ty, jakožto silně introvertní disortografičky, se i s ohledem na svůj psychický hendikep jednání soudu neúčastnily. Za dané situace soudy dospěly k závěru, že žalobkyně po dobu studia nenabyly schopnost samostatné obživy (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13). Proto soudy následně posuzovaly předpoklady pro určení výživného a jeho výše; prověřily majetkové poměry stěžovatele v době studia žalobkyň a stanovily tomu adekvátní výši výživného. Z napadených rozhodnutí je patrné, jak se soudy s provedenými důkazy vypořádaly, proč případně další již neprovedly. Jak je navíc zřejmé z protokolu z posledního jednání Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. března 2015, poučení účastníci neměli již návrhy na doplnění dokazování.
Ve vztahu k tvrzenému zkrácení v právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) nepořizováním záznamu odkazuje Ústavní soud na opakované závěry krajského soudu k §40 odst. 3 o. s. ř., k nimž netřeba nic dodávat. Právo na rovnost (čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny) nebylo rovněž v projednávaném řízení dotčeno. Stěžovatel byl účasten, a měl možnost činit návrhy v řízení. Pokud přesto soud dospěl k jinému závěru, než jaký stěžovatel očekával, nejedná se o tvrzený zásah do jeho zaručených práv. Přítomnost žalobkyň u jednání je realizací jejich dispozičního práva; nejsou-li dány významné okolnosti, není přítomnost obligatorní a je možno rozhodnout i bez účastníků. Nebylo tedy ani zasaženo do práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy aplikovaly hmotněprávní ustanovení způsobem, který odpovídá jejich smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny). Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k zásahům do jeho základních práv. Soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, a proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu