ECLI:CZ:US:2016:4.US.1051.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1051/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Hofové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 17 C 59/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2016 sp. zn. 1 Nc 1102/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zrušení výživného pro rozvedenou manželku.
Ze spisového materiálu vyplývá, že shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla zrušena jeho povinnost platit výživné na rozvedenou manželku-stěžovatelku, naposledy stanovená rozsudkem soudu ve městě Groningen Rechtbank Groningen ze dne 4. 9. 2007 č. j. 90424/FA RK 06-2040 (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že rozsudkem nizozemského soudu, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2008, bylo stanoveno, že žalobce je povinen s platností za jeden rok po nabytí právní moci přispívat na výživné stěžovatelky částkou 175,- Eur měsíčně; současně bylo rozhodnuto o rozvodu manželství. Obvodní soud dospěl k závěru, že v rozsudku nizozemského soudu je míněna doba jednoho roku po právní moci rozsudku, nikoli doba neurčitá ode dne jednoho roku od právní moci, a tudíž povinnost žalobce platit stěžovatelce výživné zanikla ke dni 11. 1. 2009 a od 12. 1. 2009 nemá žalobce stanovenu povinnost platit stěžovatelce výživné.
Návrh stěžovatelky, aby soud provedl opravu odůvodnění uvedeného rozsudku obvodního soudu tak, že "povinnost platit výživné žalobci nezanikla a nadále trvá, neboť nedošlo k podstatné změně poměrů účastníků řízení" zamítl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením (výrok I.). Ve výroku II. městský soud vyhověl návrhu stěžovatelky na odstranění chyby v psaní v odůvodnění uvedeného rozsudku obvodního soudu a opravil jej tak, že namísto nesprávně uvedeného "žalovaná je povinna" správně zní "žalobce je povinen".
Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2016 sp. zn. 1 Nc 1102/2016, z návětí ústavní stížnosti i z jejího odůvodnění vyplývá, že napadá i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 17 C 59/2013.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem Městského soudu v Praze, který neshledal zákonem stanovené důvody, pro které lze opravu odůvodnění provést. Je přesvědčena, že pokud vyplývá ze spisového materiálu, že povinnost platit výživné byla stanovena rozsudkem nizozemského soudu, jehož výrok stanovil jednomu z účastníků řízení povinnost "s platností ode dne za jeden rok po nabytí právní moci přispívat na výživné stěžovatelky včetně daňové výhody částkou 175,- EUR měsíčně", nelze dospět k závěru, že tomuto povinnému účastníkovi vznikla povinnost platit výživné "po dobu jednoho roku od nabytí právní moci rozhodnutí." Skutková zjištění obvodního i městského soudu jsou tak podle stěžovatelky v rozporu se spisovým materiálem. Výsledek řízení, které skončilo zamítnutím žaloby pro neexistenci stávající povinnosti platit výživné, stěžovatelka považuje za překvapivý zvlášť proto, že se neopírá o žalobní argumentaci žalobce. Podle stěžovatelky se městský soud jejími tvrzeními v návrhu na opravu odůvodnění rozsudku obvodního soudu dostatečně nezabýval a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Městský soud pouze konstatuje, že nejsou dány zákonné důvody pro opravu odůvodnění rozhodnutí, i když podle stěžovatelky naplněny jsou.
Stěžovatelka uvádí, že v jejím případě nepřicházelo do úvahy využití jiného opravného prostředku než návrhu na opravu odůvodnění rozhodnutí podle §165 o. s. ř., neboť výrok rozsudku soudu prvního stupně zní v její prospěch, když žaloba byla zamítnuta a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Stav, kdy neexistuje orgán, který by přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, považuje stěžovatelka za zásah do jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pokud jde o napadené usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že závěr městského soudu o tom, že návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění rozsudku obvodního soudu neodpovídá zákonem stanoveným důvodům, kdy lze takovou opravu provést, nelze považovat za zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ověřil, že městský soud srozumitelně objasnil, že důvodem pro opravu odůvodnění může být jen evidentní nesoulad obsahu odůvodnění s obsahem spisu, tj. stav, kdy obsah spisu neumožňuje provést skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění. Účelem rozhodování o návrhu na opravu odůvodnění ve smyslu §165 o. s. ř. není přehodnocování důkazů, pouze posouzení, zda obsah spisu umožňuje, resp. nevylučuje skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění rozsudku. V dané věci však návrh stěžovatelky směřoval k tomu, aby městský soud znovu a jinak zhodnotil rozsudek nizozemského soudu za situace, kdy závěry obvodního soudu nejsou s obsahem nizozemského rozsudku v rozporu. Návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění tak neodpovídal zákonem stanoveným důvodům, za kterých lze takovou opravu provést.
Za daného stavu Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, výhrady.
Ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze tak Ústavní soud ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, Ústavní soud konstatuje, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, odvolání ve smyslu §201 a násl. o. s. ř. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka podala namísto odvolání návrh na opravu rozsudku rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť má za to, že nebyla oprávněna podat odvolání z toho důvodu, že "dle výroku o nákladech řízení měla ve věci plný úspěch, pročež jí nepříslušelo podat odvolání". Podmínky přípustnosti odvolání jsou upraveny ve výše uvedených ustanoveních o. s. ř. V dané věci je rozhodující, zda mohla být napadeným výrokem rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelce způsobena újma či nikoli. Tento výklad odpovídá i judikatuře civilních soudů, z níž vyplývá, že odvolání do (vyhovujícího) výroku rozsudku soudu prvního stupně je vyloučeno z toho důvodu, že tímto výrokem nebyla účastníku řízení způsobena újma (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1117/2002).
V dané věci stěžovatelka napadá výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 proto, že jím byla dotčena na svých právech, neboť Obvodní soud sice zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal, aby byla zrušena jeho povinnost platit stěžovatelce výživné, avšak z toho důvodu, že dospěl k závěru, že tato povinnost zanikla již v roce 2009. Pokud je tedy výrok rozsudku soudu prvního stupně materiálně způsobilý zasáhnout do práv stěžovatelky, ačkoli formálně zní v její prospěch, byla oprávněna podat proti němu odvolání. Tento výklad vyplývá i z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3085/15, v němž Ústavní soud konstatoval, "že vyhovující výrok soudu nelze považovat za úspěch stěžovatele ve věci, neboť soud v podstatě vyhověl stěžovateli jen formálně". O takový případ se jedná i v dané věci, kdy lze zamítavý výrok považovat pouze za formální úspěch stěžovatelky, materiálně však může zasáhnout do jejích práv.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu