ECLI:CZ:US:2016:4.US.1087.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1087/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele KAMENA výrobní družstvo Brno, se sídlem Bohunická 595/85, Brno - Horní Heršpice, IČ 00030449, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Musorgského 1, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 5 C 1281/98-298 ze dne 31. 10. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 84/2012-344 ze dne 13. 2. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3881/2014-421 ze dne 3. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to především právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu se podává, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem č. j. 5 C 1281/98-298 ze dne 31. 10. 2011 (dále též "okresní soud") uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci Ing. Františkovi Novotnému (dále jen "vedlejší účastník") částku 559 572 Kč (výrok I.); co do částky 64 566 Kč a úroků z prodlení okresní soud žalobu zamítl (výrok II. a III.). Ve výrocích IV. až VII. okresní soud pak rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení, které měl stěžovatel získat v období od 6. 1. 1998 do 30. 5. 2007 bezesmluvním užíváním pozemků, nacházejících se v k. ú. Blučina. S ohledem na námitky stěžovatele okresní soud jako předběžnou otázku zkoumal, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí; vyšel přitom ze závěrů řízení, které vedl pod sp. zn. 8 C 632/99 a v němž byla otázka vlastnického práva vyřešena ve prospěch vedlejšího účastníka.
K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 13 Co 84/2012-344 ze dne 13. 2. 2014 rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I. jako věcně správné potvrdil, naopak ve výrocích III. až VII. jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3881/2014-421 ze dne 3. 2. 2015 odmítnuto pro nepřípustnost s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi, od níž se Nejvyšší soud současně neshledal důvod odchýlit.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že otázku vlastnického práva k dotčeným nemovitostem vyřešily v rozporu se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, dle nějž není možné cestou občanskoprávní žaloby obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Stěžovatel připustil, že názor uvedený v citovaném stanovisku nelze aplikovat mechanicky a že v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu bylo deklarováno, že stanovisko se nevztahuje na případy, kdy dotčené osobě v rozhodné době, s ohledem na faktický stav i na stav zapsaný v katastru nemovitostí, nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu a tato tedy neměla důvod domáhat se jeho ochrany prostřednictvím restitučních předpisů. Dle stěžovatele však není tato judikatura na nyní projednávaný případ aplikovatelná, neboť vedlejší účastník prostřednictvím svého zástupce vyslovil již v roce 1955 souhlas, aby předmětné nemovitosti byly využity pro potřeby výstavby cihelny, a tyto poté byly, ještě v padesátých letech, zastavěny betonárkou ve vlastnictví Okresního průmyslového podniku se sídlem v Židlochovicích. Stěžovatel se domníval, že za těchto okolností nemohl být vedlejší účastník, ač stále zapsán v katastru nemovitostí, v dobré víře, že zůstal vlastníkem těchto nemovitostí. Vzhledem k dalšímu vývoji, kdy byly do roku 1965 pozemky okupovány Cihelnami Gustava Klimenta a posléze byly bezplatně odevzdány do trvalého užívání stěžovatele (tehdy Lidového družstva cementářů a kamenosochařů Brno), bylo dle stěžovatele nutno situaci hodnotit tak, že stát nabyl pozemky bez právního důvodu, což představovalo způsobilý restituční titul. Pokud vedlejší účastník neuplatnil svůj nárok v souladu s restitučními předpisy, nemohla být tato jeho pasivita zhojena cestou zřeknutí se práva, resp. dobrovolným prohlášením státu, že vlastnické právo k pozemkům nikdy nenabyl. Usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/06 ze dne 5. 11. 2007, v němž Ústavní soud v rámci řízení o určovací žalobě stěžovatele dovodil, že takový postup státu byl možný, je nutno považovat za exces z ustálené rozhodovací praxe, na němž se podepsala skutečnost, že předseda rozhodujícího senátu Ústavního soudu se závěry obsaženými ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 nesouhlasil a uplatnil k němu odlišné stanovisko.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Její jádro tvoří nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci provedeným obecnými soudy v části týkající se řešení otázky vlastnického práva k stěžovatelem užívaným nemovitostem.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatele, o níž opíral svou procesní obranu, řádně zabývaly a výsledné závěry, vedoucí k vyhovění žalobě vedlejšího účastníka, logicky a srozumitelně zdůvodnily.
Při posouzení předběžné otázky obecné soudy vycházely z výsledků řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 632/99, v němž byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatele na určení, že jeho právo trvalého užívání předmětných pozemků, změněné na výpůjčku na dobu určitou do 1. 1. 2004, stále trvá. Obecné soudy v uvedeném řízení na základě provedeného dokazování shledaly, že žalovaná Česká republika - Okresní úřad Brno-venkov nebyla pasivně legitimována, neboť nebyla ani vlastníkem, ani nájemcem dotčených pozemků a neměla k nim ani jiný právní vztah. Stěžovatel podal proti rozhodnutím obecných soudů ve věci určovací žaloby ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 742/06 ze dne 5. 11. 2007, jímž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v usnesení konstatoval obsah soudního spisu, z něhož plynulo, že Okresní úřad Brno-venkov uznal, že stát s pozemky po celou dobu nakládal bez řádného nabytí vlastnického práva, neboť nebyla dohledána žádná nabývací listina, kupní smlouva či vyvlastňovací rozhodnutí, ze kterého by bylo patrno omezení vlastnického práva vedlejšího účastníka. Po zjištění, že se stát nestal řádným vlastníkem, Okresní úřad Brno-venkov nejprve v řízení před Katastrálním úřadem Brno-venkov, řešícím otázku duplicitního zápisu vlastnictví (vedlejšího účastníka a státu) k týmž nemovitostem, vyjádřil vůli ukončit celou záležitost ve prospěch vedlejšího účastníka a následně stěžovateli odňal právo pozemky trvale užívat s odůvodněním, že tyto se nachází ve vlastnictví jiné osoby. Ústavní soud považoval v těchto souvislostech za rozhodné, že stát vlastnictví k předmětným nemovitostem netvrdil a případné ochrany svého vlastnického práva se nedomáhal. "Spor" mezi Českou republikou - Okresním úřadem Brno-venkov a vedlejším účastníkem o vlastnictví k týmž nemovitostem tedy nevznikl, neboť stát dobrovolně uznal, že nemohl nakládat s majetkem, který do svého vlastnictví platně nenabyl a svým projevem vůle dal průchod stavu de lege lata, neboť vlastnictví vedlejšího účastníka k témuž majetku nikterak nezpochybnil. Ústavní soud dále poznamenal, že konání státu stěžovatel nebyl ve svém postavení nájemce dotčených nemovitostí schopen jakkoliv zvrátit.
Shora řečené svědčí o tom, že otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem byla vyřešena již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 742/06 ze dne 5. 11. 2007, a to v tom smyslu, že stát není jejich vlastníkem. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neměl důvod se od právního názoru vyjádřeného v citovaném rozhodnutí odchýlit.
V této spojitosti Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty. Ten mimo jiné vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví--li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Stěžovatel ovšem ve své ústavní stížnosti žádné způsobilé důvody pro změnu již vysloveného názoru neuvedl. Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, o nějž stěžovatel opírá své námitky, bylo známo již v době projednávání předchozí ústavní stížnosti a z odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/06 ze dne 5. 11. 2007 je zřejmé, že jej Ústavní soud vzal v potaz, nicméně, na rozdíl od stěžovatele, dovodil, že se na tento konkrétní případ nevztahuje. Argumentace stěžovatele obsažená v nyní předložené ústavní stížnosti má tedy výlučně charakter polemiky s předchozím posouzením otázky vlastnického práva; pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů, potažmo soudu Ústavního, však porušení jeho ústavně zaručených práv založit nemůže.
Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu