ECLI:CZ:US:2016:4.US.1120.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1120/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Z. N., t. č. ve Věznici Valdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem Kolín, Kutnohorská 43, proti usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 10. 2. 2016 č. j. 15 Nt 1213/2015-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Nymburku, kterým bylo podle §320 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o určení společného způsobu výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody tak, že se stěžovatel zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že mu byly postupně uloženy dva tresty odnětí svobody s rozdílným režimem výkonu trestu, přičemž delší trest (v trvání 554 dnů) měl být vykonán ve věznici s dozorem, zatímco kratší trest (v trvání jednoho roku) měl být vykonán ve věznici s ostrahou. Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Nymburku napadeným rozhodnutím, kterým určil společný výkon trestů ve věznici s ostrahou, fakticky zpřísnil pravomocně uložený trest. Poukazuje přitom na to, že z celkové doby obou trestů připadají téměř dvě třetiny na trest odnětí svobody, jenž měl být vykonáván ve věznici s dozorem, a pouze jedna třetina z celkové doby trestu připadala na odnětí svobody, jež mělo být vykonáváno ve věznici s ostrahou. Stěžovatel namítá, že trestní soud napadené rozhodnutí nijak neodůvodnil, což mělo za důsledek zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu trestních soudů (čl. 91 Ústavy), není další, "superrevizní" instancí v systému trestního soudnictví a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se již ve své judikatuře ústavním přezkumem rozhodnutí vydaného podle §320 odst. 3 trestního řádu zabýval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 619/2000, I. ÚS 830/06 nebo II. ÚS 1692/09) a mj. konstatoval, že se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k výroku jeho rozhodnutí. Přezkum soudcovského uvážení o splnění příslušných podmínek pro zařazení odsouzeného do některého z typů věznic - pokud se úsudek směřující k podřazení pod příslušný normativní rámec pohybuje v limitech vymezených zákonným předpisem a je opřen o racionální logickou argumentaci - Ústavnímu soudu zjevně nepřísluší. Zvolení typu věznice tedy zásadně spočívá na úvaze příslušného trestního soudu, který je oprávněn a povinen zařadit odsouzeného s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci do takového typu věznice, aby byla nejlépe vyjádřena a dodržena zásada individualizace trestu.
Při rozhodování o určení společného způsobu výkonu postupně uložených trestů podle §320 odst. 3 trestního řádu přitom soud postupuje podle hledisek uvedených v §56 trestního zákoníku (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 1113/08). Je tedy zřejmé, že určení, v jakém typu věznice mají být vykonány postupně uložené tresty, není nijak závislé na poměru délek jednotlivých uložených trestů odnětí svobody, jak tvrdí stěžovatel.
Pokud stěžovatel namítá, že Okresní soud v Nymburku napadené usnesení neodůvodnil, je třeba připomenout, že tento soud postupoval v souladu s ustanovením §136 odst. 3 trestního řádu, což také v napadeném usnesení uvedl. Citované ustanovení trestního řádu výslovně umožňuje vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění, mj. v tom případě, kdy jde o usnesení soudu prvního stupně vyhotovené ve vykonávacím řízení, není-li proti němu přípustná stížnost. O takový případ se jednalo i v posuzované věci, takže postupu Okresního soudu v Nymburku nelze v tomto směru nic vytýkat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu