ECLI:CZ:US:2016:4.US.1124.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1124/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jaroslava Belzy, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 25 Cdo 4604/2015-401, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2015 č. j. 8 Co 2227/2014-326 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 5. 2014 č. j. 9 C 404/2010-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal náhrady škody, kterou měl žalovaný jako advokát způsobit při zastupování stěžovatele v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze o vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty. Konkurz byl prohlášen na majetek stěžovatelovy manželky a v jeho rámci došlo k vypořádání společného jmění manželů, přičemž stěžovatel se stal výlučným vlastníkem nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo k zajištění pohledávky konkurzního věřitele. Konkurzní správkyně stěžovatele vyzvala, aby do 30 dnů do konkurzní podstaty vyplatil zajištěnou pohledávku ve výši 7 764 527,22 Kč, nebo složil cenu zastavené věci, která byla stanovena částkou 850 000 Kč. To stěžovatel neučinil, a správkyně tak nemovitosti sepsala do soupisu konkurzní podstaty.
Stěžovatel, zastoupený žalovaným, následně podal vylučovací žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 57 Cm I 5/2007-48 ze dne 29. 10. 2007 zamítl. Žalovaný proti tomuto rozsudku nepodal odvolání, v důsledku čehož mělo být stěžovateli znemožněno, aby získal na základě složení částky 850 000 Kč (ke kterému mělo dojít ještě v průběhu lhůty k odvolání) nemovitý majetek zpět do své dispozice.
Okresní soud v Písku ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl. Nalézací soud vzal za prokázané, že stěžovatel dal prostřednictvím své manželky (která na základě plné moci s žalovaným komunikovala po celou dobu soudního řízení) žalovanému pokyn odvolání nepodávat, neboť se chtěl pokusit s konkurzní správkyní dohodnout, přičemž o následcích takového postupu žalovaný stěžovatele řádně poučil. Podle okresního soudu naopak nebylo prokázáno, že by se žalovaný dozvěděl o tom, že stěžovatel před koncem lhůty k odvolání zaslal na účet konkurzní podstaty částku 850 000 Kč. Z provedeného dokazování a okolností případu naopak vyplývá, že se žalovaný o této skutečnosti nedozvěděl.
Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil. Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní jednak namítá porušení zásady rovnosti zbraní, jelikož jej jakožto slabší stranu tížilo důkazní břemeno, přičemž musel prokazovat skutečnosti, které mohl prokázat jen obtížně, zvláště pak když soudy neuvěřily svědeckým výpovědím jeho příbuzných. Ve způsobu hodnocení důkazů, kdy soudy uvěřily svědeckým výpovědím ve prospěch žalovaného a naopak za nevěrohodné označily svědky vypovídající ve prospěch stěžovatele, spatřuje stěžovatel další porušení svých základních práv. Stěžovatel konečně brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vyčítá, že se námitkami vznesenými v dovolání dostatečně nezabýval.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je úkolem obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat, a pouhý jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními tak důvodem pro kasační zásah ani být nemůže. Do procesu zjišťování skutkového stavu obecnými soudy přísluší Ústavnímu soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by tento proces prima facie vykazoval zcela zásadní, "extrémní", nedostatky. Taková situace by mohla nastat typicky v případě, kdy by zjištěný skutkový stav byl v natolik zásadním a zřejmém rozporu s provedenými důkazy, že by k němu soudy nemohly při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět.
Tak tomu v projednávaném případě zjevně nebylo. Okresní soud se provedenými důkazy důkladně zabýval a velmi přesvědčivě vysvětlil, proč některým důkazům přikládal větší váhu i proč neuvěřil výpovědím příbuzných stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že úvahy nalézacího soudu stran důvěryhodnosti svědeckých výpovědí zcela odpovídají i dalším okolnostem případu, tak jak jsou v jeho rozsudku popsány.
Za relevantní Ústavní soud nepovažuje ani námitku porušení zásady rovnosti zbraní. Jakkoli se jedná o spor mezi advokátem a jeho klientem, stěžovatel nebyl nucen prokazovat skutečnosti, které by být prokázány nemohly, případně které by s ohledem na své postavení mohl prokázat pouze žalovaný.
Není přitom pravda, jak tvrdil stěžovatel v ústavní stížnosti, že by soudy provedly výklad povinností advokáta tak, že advokát má odvolání za klienta podávat jen tehdy, dostane-li k tomu pokyn. Skutkové okolnosti projednávané věci byly totiž odlišné, jelikož soudy dospěly k závěru, že stěžovatel prostřednictvím své manželky dal žalovanému naopak pokyn odvolání nepodávat. Při prokazování této skutečnosti se přitom stěžovatel vůči žalovanému v nikterak nevýhodném postavení nenacházel. To stejné je možné říci i k otázce poučení o důsledcích stěžovatelem zvoleného procesního postupu, jakož i k otázce, zda se žalovaný dozvěděl o uhrazení částky 850 000 Kč v průběhu lhůty k odvolání. Zamítnutí žaloby nebylo způsobeno ani tak důkazní nouzí stěžovatele, nýbrž tím, že byly dostatečně prokázány skutečnosti, které na svou procesní obranu tvrdil žalovaný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nespatřuje ani v postupu Nejvyššího soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu