ECLI:CZ:US:2016:4.US.1130.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1130/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 3376/2014-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, č. j. 20 Co 25/2014-142, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2013, č. j. 48 C 115/2010-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 8. 4. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy měly chybně aplikovat §3 odst. 4, §4 odst. 2 a §8 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon o obecních restitucích"), čímž v rozporu se zákonem nepřiznaly stěžovateli vlastnické právo k žalovaným pozemkům. Dále měl dovolací soud porušit právo na spravedlivý proces podle čl. 36, 37 a 38 Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, přestože v něm uvedené důvody byly způsobilé přípustnost založit, a ve věci měl namísto rozhodujícího senátu rozhodovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia.
Česká republika (dále jen "stát") se proti stěžovateli (dále také jen "město") žalobou domáhala určení, že je spoluvlastníkem pozemku specifikovaného v napadených rozhodnutích, na které si město činilo nárok také. Spor o vlastnictví je v podstatě sporem o výklad §3 odst. 4 ve spojení s §4 odst. 2 zákona o obecních restitucích, resp. o posouzení, zda i restituční nárok vznesený oprávněnou osobou v mezidobí ode dne 24. 5. 1991 (účinnost zákona o obecních restitucích) do 1. 1. 1993 (účinnost novely rozšiřující okruh dotčeného majetku, jímž je i žalovaný pozemek) vylučuje přechod vlastnictví dotčeného majetku ze státu na obec. Den 24. 5. 1991 je datem nabytí účinnosti zákona o obecních restitucích, den 1. 1. 1993 datem nabytí účinnosti jeho novely, kterou byl rozšířen okruh věcí, na něž se obecní restituce vztahují, a do kterých spadá i žalovaný pozemek. Město zastává právní názor, že restituční nárok oprávněné osoby uplatněný až v mezidobí od účinnosti zákona samého do účinnosti jeho novely přechod vlastnictví na obce nevylučuje a že vlastnické právo k žalovanému pozemku na město přešlo; svůj názor opírá převážně o judikaturu z 90. let. Stát je opačného názoru, který potvrdily v projednávaném případě i obecné soudy opírající se m. j. o aktuální judikaturu dovolacího soudu.
Stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:
Ústavní soud předně uvádí, že se totožnou právní otázkou již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 3804/13 (usnesení v této věci dostupné z http://nalus.usoud.cz), ve kterém vystupovaly totožné subjekty jako v právě projednávaném případě. Je s podivem, že přes zjevnou analogii s tímto sporem město opět podalo ústavní stížnost, aniž by se v ní jakkoliv vypořádalo s výsledky uvedeného řízení, navíc zastoupeno touž právní zástupkyní, která si shodných skutkových okolností i existence uvedeného rozhodnutí musela být vědoma. Přestože nyní uplatňuje stěžovatel i některé nové argumenty, Ústavní soud žádný z nich nepovažuje za natolik silný, aby překonal argumenty svědčící pro správnost napadených rozhodnutí a přiměl Ústavní soud změnit na řešenou právní otázku názor.
Jak již bylo řečeno i v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ve věci III. ÚS 3804/13, žádnému ústavně zaručenému právu či ústavnímu principu neodporuje, pokud obecné soudy dospějí k závěru, že výluku v §4 odst. 2 zákona o obecních restitucích z přechodu vlastnictví pozemků specifikovaných v §3 odst. 4 tohoto zákona ze státu na obce zakládají restituční nároky vznesené oprávněnou osobou do dne 1. 1. 1993. Ústavní soud v něm rovněž vyložil, že postup dovolacího soudu - odmítnutí dovolání pro nepřípustnost - byl správný, a že nebylo třeba, aby byla věc předložena k rozhodnutí velkému senátu podle §20 zákona o soudech a soudcích, neboť ke změně judikaturního přístupu došlo již před řadou let meritorními rozhodnutími, nikoli právě aktuálně napadeným nemeritorním usnesením, kterým bylo dovolání odmítnuto.
Ani v nyní projednávaném případě nelze považovat za naplněné kritérium přípustnosti, přestože se oproti tehdejší právní úpravě kritéria přípustnosti změnila. Lze se totiž ztotožnit se závěrem dovolacího soudu, že otázka, zda i restituční nároky uplatněné mezi 24. 5. 1991 a 1. 1. 1993 zamezují přechodu vlastnického práva na obce, není řešena dovolacím soudem rozdílně; za rozdílné rozhodování totiž nelze považovat situaci, kdy dovolací soud již téměř sedm let rozhoduje konstantně a rozdílnost v rozhodování lze dovodit maximálně ve vztahu k judikatuře historické a překonané. Nutno navíc dodat, že většina ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí, jimiž argumentuje, sice explicitně uvádí den 24. 5. 1991 jako datum, do kdy bylo k nastoupení účinků vylučujících obecní restituci nutné, aby oprávněná osoba vznesla restituční nárok, avšak nešlo o situaci, při níž bylo ve hře datum jiné. Proto je přiléhavost této judikatury jen zdánlivá a stěžovatelem citované právní závěry neaplikovatelné na projednávaný případ.
Podle §43 odst. 3 musí být usnesení Ústavního soudu toliko stručně odůvodněno; Ústavní soud proto nepovažuje za nutné argumentaci více rozebírat a v podrobnostech odkazuje na již zmiňované usnesení sp. zn. III. ÚS 3804/13, které se týkalo týchž účastníků, a které jim proto musí být známo.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu