ECLI:CZ:US:2016:4.US.1172.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1172/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební stroje - servis a opravy, s. r. o., se sídlem Ke Koupališti 590, Tlučná, IČ: 25210424, zastoupené JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2015 č. j. 3 Afs 116/2014-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 3, čl. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 3. 2014 č. j. 30 Af 29/2012-100 zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni (dále jen "žalovaný") ze dne 10. 5. 2012 č. j. 1271/12-1300-401781, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Plzeň-sever (správce daně) ze dne 14. 12. 2001 č. j. 69806/01/145910, jímž správce daně stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 1998 ve výši 70 559 Kč. Žalovaný dále rozhodnutím ze dne 10. 5. 2012 č. j. 1272/12-1300-401787 změnil rozhodnutí správce daně ze dne 14. 12. 2001 č. j. 69808/01/145910, které se vztahovalo ke zdaňovacímu období 3. čtvrtletí roku 1998, za něž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 185 256 Kč tak, a tuto daň zvýšil na částku 243 190 Kč. Důvodem dodatečného vyměření DPH byla v obou případech skutečnost, že stěžovatelka neprokázala přijetí zdanitelných plnění (náhradních dílů) od dodavatelky H.G.H. ROYAL, spol. s. r. o. (dále jen "dodavatelka") a jejich použití pro podnikání z hlediska nároku na odpočet daně podle §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH").
Krajský soud v prvé řadě (a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu - rozsudky č. j. 8 Afs 19/2006-72, 5 Afs 3/2008-81 a 7 Afs 36/2008-134) dovodil, že výzva doručená stěžovatelce dne 15. 9. 2010 a svědecké výpovědi Pavla Skořeného ze dne 14. 10. 2010 jsou úkony prolamující prekluzivní lhůtu plynoucí z §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jej "zákon o správě daní"). Soud současně uvedl, že za situace, kdy na souzenou věc nelze aplikovat §148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), nebylo právo vyměřit DPH prekludováno. Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelkou tvrzenému zásahu do principu dvojinstančnosti daňového řízení, když konstatoval, že žalovaný odvolací orgán je povolán k tomu, aby pomocí vlastního dokazování doplnil proces započatý u správce daně. Krajský soud dále poznamenal, že výpověď svědka Skořeného (jednatele dodavatelky) obsahuje celou řadu neurčitých tvrzení, která faktické dodání náhradních dílů neprokazují. Opětovně vyhodnotil i další relevantní důkazy a uzavřel s tím, že stěžovatelka neprokázala, že by daná zdanitelná plnění byla použita pro její podnikatelskou činnost. Nárok na odpočet DPH proto nebyl uplatněn v souladu s §19 odst. 1 zákona o DPH.
Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky pro její nedůvodnost zamítl. Kasační soud nejprve připomněl, že posuzuje v pořadí již třetí kasační stížnost vztahující se k předmětným daním a v této souvislosti uvedl, že v předcházejícím rozsudku č. j. 5 Afs 38/2009-120 již řešil otázku možné prekluze práva, a to od 31. 12. 2000 do 16. 4. 2008, když prekluzivní lhůta běžela celkem 2 roky a 175 dní, neboť ve zbytku probíhala soudní řízení. V nyní souzené věci dovodil, že napadená rozhodnutí žalovaného, která nabyla právní moci dne 12. 5. 2012, byla vydána v rámci tříleté prekluzivní lhůty. Kasační soud dále pro úplnost uvedl, že nelze uvažovat ani o uplynutí desetiletých prekluzivních lhůt podle §47 odst. 2 věty druhé zákona o správě daní, když připomněl nezbytnost aplikace pravidla o stavění lhůty po dobu řízení před soudem podle §41 s. ř. s. (odkázal na usnesení vlastního rozšířeného senátu č. j. 7 Afs 20/2007-73) a konstatoval, že celková délka všech soudních řízení od okamžiku pravomocného vyměření daní byla 6 let a 335 dnů, což znamená, že neuplynula ani desetiletá objektivní prekluzivní lhůta. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem krajského soudu, že výzvou žalovaného a výslechem uvedeného svědka byly prolomeny tříleté prekluzivní lhůty k vyměření předmětných daní a nová prekluzivní lhůta by uplynula až 31. 12. 2013; tedy právo vyměřit předmětné daně nezaniklo. Akceptoval též závěry krajského soudu v otázce dvojinstančnosti daňového řízení, když zdůraznil, že v odvolacím daňovém řízení není vyloučeno, aby žalovaný, který provedl výslech svědka Skořeného, rozhodoval na základě odlišného skutkového stavu než správce daně.
Judikatura kasačního soudu doplnění řízení či dokazování provedené v rámci odvolacího řízení za nepřípustné nepovažuje, a to ani s ohledem na zásadu dvojinstančnosti řízení (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správní soudu č. j. 8 Afs 15/2007-75). Kasační soud připomněl, že daňový řád (na rozdíl od správního řádu) nezná možnost zrušení rozhodnutí a vrácení věci prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení (srov. §116 odst. 1 daňového řádu). Skutkový stav, z něhož odvolací orgán vychází, je stav zjištěný v průběhu celého daňového řízení; logickým důsledkem doplnění dokazování v odvolacím řízení pak může být jak odlišné posouzení věci, tak jeho potvrzení.
Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani se stěžovatelčiným hodnocením svědecké výpovědi svědka Skořeného, neboť ani on nepřehlédl, že je značně neurčitá, a celá problematika dodání náhradních dílů se tak pohybuje jen v rovině tvrzení. Konstatoval, že za situace, kdy sporné daňové doklady nemají důkazní hodnotu, jež by faktickou dodávku náhradních dílů potvrdila, kdy z kontextu výpovědí dalších svědků a dalších okolností a také z toho, že stěžovatelka k odstranění uvedených zásadních pochybností nenavrhla žádný další důkaz, stěžovatelka důkazní břemeno neunesla a závěr správních orgánů i krajského soudu nebyl nijak zpochybněn.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, zdůraznila argumentaci uvedenou v kasační stížnosti, jakož i výpovědi svědků. Stěžovatelka má za to, že všechny důkazy byly vyhodnoceny v rozporu s jejich obsahem v její neprospěch, a tedy, že skutkové i právní závěry učiněné orgány veřejné moci jsou nesprávné, neobjektivní a nespravedlivé.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Konstatuje, že správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci kasačního soudu nejen v napadeném rozhodnutí, ale také v rozhodnutích předcházejících, v níž soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle právní úpravy institutu daně z přidané hodnoty, počítání lhůt a jejich případnému prolomení, jakož i jejich konkrétní aplikaci v souzené věci.
Ústavní soud poukazuje na to, že v odůvodnění napadeného rozsudku kasační soud zřetelně uvedl, specifikoval a průkazně vysvětlil důvody pro zamítavý výrok. Z pohledu kasačním soudem uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany krajského soudu i Nejvyššího správního soudu (v určitém smyslu) ignoruje. O tom koneckonců vypovídá právě její obsáhlá a opakující se argumentace, která se míjí s důvody rozhodnutí obou správních soudů i s relevantním právním posouzením věci, jež vedlo Nejvyšší správní soud k napadenému rozhodnutí.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že oba správní orgány vyšly po řádném dokazování a po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a po právním posouzení věci k závěru napadeném správní žalobou. Ústavní soud nemůže v této souvislosti přisvědčit stěžovatelce, neboť ani oba správní soudy meritorně nedospěly k odlišným právním závěrům než správní orgány. V postupu správních soudů nelze spatřovat prvek svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval případný kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že správními soudy použité odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu (která byla akceptována také judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2196/10) jsou přiléhavé. Ústavní soud při této příležitosti žádné pochybení ústavněprávní povahy neshledal, ucelená argumentace v napadeném rozsudku náležitě připomíná již dříve učiněné závěry a řeší podstatné otázky.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakovanou argumentaci, s níž se oba soudy (a Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, zvláště) již přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci správních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu