ECLI:CZ:US:2016:4.US.1174.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1174/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 181, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 6 Tdo 1530/2015-31, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2015 č. j. 7 To 301/2015-101 a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 6. 2015 č. j. 0 Nt 807/2014-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Klatovech, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické, vykonávané v ústavní formě. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že z napadených rozhodnutí trestních soudů není zřejmé, na základě jakých poznatků byl učiněn závěr, že existuje vysoká pravděpodobnost spáchání nového, závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v jeho případě bylo ochranné léčení ukládáno za čin nižší typové závažnosti, takže šlo o případ, kdy má být ochranné léčení v ústavní formě ukládáno spíše ve výjimečných případech. Stěžovatel má také za to, že doposud probíhala jeho léčba nesprávně, což mělo negativní vliv i na obsah znaleckého posudku, z něhož trestní soudy vycházely.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí trestních soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry trestních soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
V posuzovaném případě se stěžovatel ve stavu nepříčetnosti dopustil činu jinak trestného, který naplňoval znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Trestní soudy k závěru o splnění podmínek pro uložení ochranného léčení stanovených v §99 odst. 1 trestního zákoníku dospěly primárně na základě znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že stěžovatel trpí závažnou duševní poruchou (bipolární afektivní poruchou v manické fázi a smíšenou poruchou osobnosti) a že existuje riziko páchání trestné činnosti, a to včetně trestné činnosti násilné, až té s nejtěžším následkem. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že není jasné, na základě jakých poznatků byl učiněn závěr o riziku páchání dalšího protiprávního jednání, a považuje v tomto směru odůvodnění trestních soudů za zcela dostatečná a srozumitelná.
Stěžovateli je možné dát za pravdu toliko v tom, že ochranné léčení ve formě ústavní představuje opatření spojené s omezením osobní svobody, a má být proto využíváno v zásadě výjimečně, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 3654/10). V dané věci však trestní soudy dostatečně odůvodnily právě zavěr, že ochranné léčení musí být nařízeno v ústavní formě. Vycházely přitom zejména ze skutečnosti, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně léčen, resp. že v době rozhodování soudů ústavní léčba stále trvá, přičemž odmítal při léčení spolupracovat, dosavadní léčení nebylo úspěšné a existuje již zmíněné reálné riziko páchání velmi závažné trestné činnosti. Je vhodné poznamenat, že stěžovatel své tvrzení o údajně nesprávné léčbě jednak nijak nedokládá a jednak jde o tvrzení, které je pro danou věc irelevantní, neboť i kdyby bylo pravdivé, nesnižuje se tím aktuální potenciální nebezpečnost stěžovatele pro společnost.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy svá rozhodnutí založily na racionálních a řádně odůvodněných úvahách. Tato rozhodnutí nenesou žádné známky libovůle, a Ústavní soud proto neshledává žádné důvody ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu