ECLI:CZ:US:2016:4.US.1225.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1225/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 8 Tdo 1577/2015-29, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 To 144/2015-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2014, č. j. 10 T 93/2014-272, byl stěžovatel shledán vinným z pokračujícího přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků. Poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl; následné odvolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom, že Ústavní soud není další instancí soudního přezkumu a v řízení posuzuje, zda byla či nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu; je však přesvědčen, že v jeho případě právě taková okolnost nastala. Od počátku řízení ve věci stěžovatel namítal, že právní kvalifikace skutku je chybná, neboť on sám byl poškozen jednáním skutečných pachatelů - spoluodsouzených. Závěr, že byly naplněny znaky úmyslného trestného činu, musí vyplynout z provedeného dokazování při respektu k presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo a podílník přitom nemůže nést trestní odpovědnost za škodu způsobenou hlavním pachatelem. Stěžovatel se tak v projednávaném případě nemohl dopustit úmyslného trestného činu, i s ohledem na výši, za kterou předmětné zboží koupil od pachatelů, nemohl způsobit poškozenému žádnou škodu a naplnit tak kvalifikovanou skutkovou podstatu podle druhého odstavce. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 93/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je patrné ze spisu okresního soudu, námitky užité v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil opakovaně a soudy se s nimi vypořádaly - především Nejvyšší soud se jimi v odůvodnění svého usnesení důkladně zabýval. Soudy tedy opakovaně dospěly k závěru o důvodnosti aplikace uvedené skutkové podstaty na jednání stěžovatele.
Stěžovatel si jakožto provozovatel pohostinství s ostatními spoluodsouzenými domluvil, že od nich odebere sudy piva za nižší cenu. Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování, jen stěžovatel tvrdil zaplacení více než dvojnásobku, cena, kterou za odebrané pivo i sudy zaplatil, odpovídala pouze ceně prázdných 50l sudů - pivo by tedy bylo dodáno zcela zdarma, což se příčí jednoduché logice a rozumu - i nezletilého dítěte. Soudy srozumitelně a jasně vysvětlily, co je vedlo k vyslovení závěru o vině stěžovatele v napadených rozhodnutích.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Respektuje-li přitom podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu přezkoumávat. V projednávaném případě taková situace nastala, soudy se jasně a srozumitelně s věcí vypořádaly; zjevně přitom respektovaly zásadu in dubio pro reo i presumpci neviny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic dalšího, co by svědčilo o tom, že bylo zasaženo k tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je zřejmé, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu