ECLI:CZ:US:2016:4.US.1280.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1280/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Milanem Kostohryzem ml., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 1066/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015 č. j. 23 Cdo 97/2015-865, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. května 2015 a doplněna především podáním ze dne 29. května 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2014 č. j. 3 Cmo 505/2013-763 byl částečně potvrzen a částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013 č. j. 14 Cm 177/2005-631, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 304 451,90 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka podala proti prvně uvedenému rozsudku dovolání, které však Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítl usnesením ze dne 10. března 2015 č. j. 23 Cdo 97/2015-865. Důvodem byla skutečnost, že dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti. Konkrétně v něm nebylo uvedeno, v čem spatřuje stěžovatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přestože jde o obligatorní součást dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Protože tak však stěžovatelka neučinila, pro tuto vadu nebylo možné v řízení pokračovat.
3. Podstatou argumentace stěžovatelky je nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že jí podané dovolání mělo vady. Má za to, že z textu jejího dovolání jednoznačně vyplývá, v čem spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to v nerespektování ustálené judikatury v otázce promlčení uplatňovaného nároku. Požadavek, aby dovolatelé uváděli konkrétní judikaturu, podle jejího názoru neplní žádný legitimní procesní účel a jedná se o nepřípustný zásah do jejího práva na přístup k soudu a spravedlivý proces.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti; je však zjevně neopodstatněná.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr se přitom uplatní i v projednávané věci.
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 177/2005, a v jeho rámci s dovoláním stěžovatelky. Zjistil přitom, že závěru dovolacího soudu, podle něhož dovolání neobsahovalo zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Zcela v něm totiž absentuje vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje důvod přípustnosti dovolání, když tento důvod nelze dovodit ani z jeho obsahu. Za této situace nelze v odmítnutí dovolání spatřovat svévoli nebo jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, v jehož důsledku by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
7. Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu