ECLI:CZ:US:2016:4.US.1311.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1311/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti MUDr. Kláry Čížkovské, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem AK se sídlem Jakubská 647/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 121/2015-563, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014 č. j. 18 Co 253/2014-533 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 10. 2013 č. j. 14 C 242/2008-442, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 652 604 Kč s příslušenstvím se vzájemným návrhem o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 242/2008, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že mezi účastníky řízení byl veden spor o výši doplacení ceny díla provedeného obchodní společností Podorlická obchodní společnost, a. s., (dále též "žalobkyně") pro žalovanou stěžovatelku na základě ústní smlouvy, jejímž předmětem bylo ujednání o částečné demolici původní nemovitosti a zhotovení hrubé stavby nové nemovitosti na pozemku v obci Kamenice, Praha-východ, za cenu 2 500 000 Kč. Žalobkyně postupně prováděla dílo a stěžovatelka platila vystavované faktury až do částky 1 293 047 Kč. Poté pro podezření z předražení díla a též pro jeho vady od smlouvy o dílo odstoupila. Žalobkyně se žalobou proti stěžovatelce domáhala doplacení částky 652 604 Kč, stěžovatelka uplatnila vzájemný návrh a po žalobkyni žádala zaplatit částku 200 000 Kč, kterou podle svého přesvědčení dílo přeplatila. Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobkyni 167 434 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části požadující zaplacení další částky ve výši 485 170 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), zamítl rovněž vzájemný návrh stěžovatelky na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VII.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala průběh a výsledky řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 označila za nepřezkoumatelný, neboť dle jejího názoru soud i přes provedené obsáhlé dokazování neuvedl, co konkrétně z jednotlivých důkazů zjistil a o které důkazy svoje rozhodnutí opřel. Skutečnost, že soud při určení výše ceny provedených demoličních a stavebních prací vyšel zejména ze znaleckého posudku znaleckého ústavu ÚRS Praha, s. a. (dále jen "ÚRS Praha"), nepřihlédl k námitkám účastníků a řádně neodůvodnil, proč nezadal zpracování revizního znalečného posudku, stěžovatelka označila za porušení práva na spravedlivý proces. Argumentovala rovněž porušením práva na rovnost účastníků řízení v souvislosti s rozhodováním o uplatněném vzájemném návrhu, neboť nebyla soudem prvního stupně poučena ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., tj. že uplatněný nárok může být soudem posouzen jinak, neprokáže-li jeho výši a důvodnost, a nebyla ani vyzvána, aby tak učinila. Pokud šlo o odvolací řízení, stěžovatelka namítla vady znaleckého posudku, neboť znalecký ústav sice konstatoval, že vady díla byly opraveny (jinou firmou), nicméně částky na ně vynaložené od celkové ceny díla neodečetl. Stěžovatelka proto nesouhlasila s právním závěrem Městského soudu v Praze, že uplatnění vad stavby nebylo pro výpočet částky, jež byla předmětem žaloby, rozhodující. Stěžovatelka shrnula, že nesprávně vedeným důkazním řízením byl neúplně zjištěn skutkový stav, v důsledku čehož nalézací i odvolací soud dospěly k nesprávnému právnímu posouzení. Stěžovatelka se proto nápravy procesních chyb domáhala prostřednictvím dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné ústavní stížností napadeným usnesením, jenž stěžovatelka označila za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů v očekávání, že Ústavní soud podrobí skutkové a právní závěry obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávaném případě Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelky o vadách v procesu dokazování, a tím i nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 zcela jednoznačně vyplývá konkretizace důkazů, které soud prvního stupně v řízení provedl (výpovědi účastníků řízení, výslech devíti svědků a pěti znalců, listinné důkazy), k jakým dílčím skutkovým závěrům na jejich základě dospěl a jaký byl jeho závěr o skutkovém stavu věci a jejím právním hodnocení. Z odůvodnění je rovněž zřejmé, že nalézací soud reagoval na argumentační tvrzení stěžovatelky a dostatečným způsobem rovněž odůvodnil, proč některé z jí navržených důkazů neprovedl. Shodně postupoval i Městský soud v Praze v odvolacím řízení v reakci na odvolací námitky, zejména ve vztahu ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku zpracovaného znaleckou organizací ÚRS Praha.
Ústavní soud připomíná, v oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, či jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud tak respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
K opakovanému nesouhlasu stěžovatelky se závěry znaleckého posudku ÚRS Praha Ústavní soud uvádí, že porušením práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny či širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není a nemůže být to, že obecný soud ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 vyplývá, že soud nechal výslechem zpracovatelů znaleckého posudku vyjasnit, jak dospěli k částkám, kterými ocenili vady díla, a vyložil, že zpochybnění posudku znalcem, kterého neurčil, považoval za účelové.
Ústavní soud rovněž neshledal tvrzené porušení práva na rovné postavení účastníků řízení. Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení znamená, že v rámci soudního řízení musí být garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla v rámci řízení podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu. Stěžovatelka spatřovala porušení zásady rovnosti účastníků řízení v absenci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. v souvislosti se zamítnutím jejího vzájemného návrhu. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 však vyplynulo, že stěžovatelka učinila vzájemný návrh z důvodu "přeplacení díla nejméně o 200 000 Kč" (č. l. 140), resp. v přesvědčení, že "zaplatila veškeré práce provedené žalobcem a naopak na její straně vznikl přeplatek" (č. l. 183). Zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9, že stěžovatelka za provedené dílo žalobci zcela nezaplatila, koresponduje s jeho závěrem, že jí tvrzený přeplatek vůči žalobci vzniknout nemohl; soud její nárok neposuzoval jinak, než navrhla. Jen na okraj lze poznamenat, že námitku o absenci poučení soudu stěžovatelka neučinila součástí svého odvolání.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovatelčinu tvrzení o nepřezkoumatelnosti usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné z důvodu neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a o. s. ř., neboť její dovolací námitky představovaly kritiku nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištění. Ústavní soud po seznámení se s obsahem stěžovatelčina dovolání závěr Nejvyššího soudu respektoval s doplněním, že stěžovatelka v dovolání neformulovala jedinou právní otázku a o vymezení přípustnosti dovolání (kromě obecné citace ustanovení §237 o. s. ř.) se ani nepokusila. Pokud Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jako nepřípustné ve smyslu §241a o. s. ř., nebyl důvod pro reakci na stěžovatelčiny námitky a z absence této reakce nelze odvodit zásah do jejích základních práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu