ECLI:CZ:US:2016:4.US.1389.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1389/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016, č. j. 8 Tdo 1554/2015-31, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2015, č. j. 4 To 237/2013-344, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. března 2013, č. j. 4 T 2/2011-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 96 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle ustanovení §160 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (ad. 1); trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (ad. 2) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků, dále k peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil výrok o vině pod bodem 2), celý výrok o trestu, nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků, a dále k peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv k trestnému činu mělo dojít od 10. července do 27. září 2006 (1. skutek), a od 7. srpna 2006 do 29. března 2007 (skutek 2.), usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 29. prosince 2009, respektive 20. května 2010. Podle stěžovatele je doba na prošetření nepřiměřená; na tom nemůže mít vliv ani to, že původní trestní oznámení bylo odloženo dne 29. března 2007, respektive 16. května 2007 byla zamítnuta následná stížnost. Rovněž řízení před soudem, kam byla podána obžaloba dne 14. ledna 2011 do vyhlášení pravomocného rozsudku, byla podle stěžovatele nepřiměřeně dlouhá. Soudy se navíc nevypořádaly s tím, že věc nevyšetřoval pouze stěžovatel, ale i další osoby. Stěžovatel rovněž namítá, že CD se záznamem rozhovoru mu nebylo předáno, nebylo ve spisu a z výpovědi svědka ani není patrné, kdy jej vůbec vytvořil. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jde-li o stěžovatelem tvrzené průtahy v řízení, které se měly projevit tím, že od spáchání stíhané činnosti do vydání pravomocného rozsudku uplynula doba téměř 9 let, je namístě poukázat na možnost stěžovatele domáhat se nápravy nesprávného úředního postupu podle ustanovení §13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pokud tak stěžovatel neučinil a průtahy namítá v ústavní stížnosti, je třeba takový návrh hodnotit jako nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel byl stíhán a odsouzen proto, že v prvním případě nekonal vyšetřovací úkony a za úplatu přislíbil vymoci poškozenému navrácení kupní ceny, ve druhém případě pak nezařadil předložený důkaz, CD se záznamy rozhovoru poškozeného s podezřelým, v úmyslu chránit pachatele.
Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě toho, že bylo jasně prokázáno jeho jednání, které je trestným činem. Stěžovatel přitom od počátku svoji vinu popíral a důkazy svědčící proti němu zpochybňoval jako nedostačující. Ústavní stížnost zjevně obsahuje především polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, což Ústavní soud opakovaně považuje za sice legitimní projev, nezakládající však bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti. Ani v tomto případě nyní proto není možné v samotném nesouhlasu, respektive v polemice s hodnocením věci trestními soudy, spatřovat opodstatněnost ústavní stížnosti. Soudy se věcí řádně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními i hmotněprávními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu