ECLI:CZ:US:2016:4.US.1418.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1418/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti FVE Tuchořice s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Slivenec, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem AK PECHLÁT & KAŠE-LUKSCHOVÁ se sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova 505/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2016 č. j. 2 Afs 289/2015-35 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015 č. j. 11 Af 26/2014-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 4. 5. 2016 se FVE Tuchořice s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutími vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále též jen "zákon o podpoře"), ve znění účinném pro projednávanou věc, tj. do 31. 12. 2013, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně provozuje fotovoltaickou elektrárnu a vyrobenou elektřinu dodávala do distribuční sítě společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., se sídlem v Praze 4 (dále jen "plátce daně"). Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v květnu, červnu a srpnu roku 2013. Plátce daně totiž nevyplatil žalobkyni celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši odvodu elektřiny ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") podle §14 a násl. zákona o podpoře.
Dne 15. 4. 2014 rozhodnutím č. j. 10248/14/5000-14203-700681 Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen "správce daně") ze dne 29. 10. 2013 č. j. 467836/13/4000-17104-50259, ze dne 18. 12. 2013 čj. 504889/13/4000-17104-505133 a ze dne 18. 12. 2013 č. j. 504890/13/4000-17104-505133, jimiž správce daně zamítl stížnosti na postup plátce daně při výběru solárního odvodu podle §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Dne 3. 11. 2015 rozsudkem č. j. 11 Af 26/2014-42 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2014 č. j. 10248/14/5000-14203-700681 zamítl. Správní soud nepřistoupil k doplnění dokazování a neprovedl důkazy navrhované žalobkyní za účelem prokázání pravdivosti tvrzení o tzv. rdousícím efektu současné právní úpravy. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, a z nich plynoucího závěru, že institut stížnosti na postup plátce není nástrojem, který by soudu umožňoval posuzovat věc i z hlediska tvrzeného rdousícího efektu solárního odvodu. Takovým prostředkem mohl být např. institut prominutí daně, či jiné instituty poskytující ochranu poplatníkům daní v platební rovině; o takovou věc však v případě žalobkyně nešlo. Otázkou rdousícího efektu žalobkyni stanoveného solárního odvodu se správce daně ani žalovaný nezabývaly, a tudíž bylo vyloučeno, aby se neposuzovanou otázkou náležející do daňového řízení zabýval primárně až správní soud.
Dne 4. 3. 2016 rozsudkem č. j. 2 Afs 289/2015-35 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 3. 11. 2015 č. j. 11 Af 26/2014-42 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Konstatoval, že již v minulosti opakovaně rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren (jednou i ve věci žalobkyně) proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu zavedení solárního odvodu. Poněvadž v nynějším řízení o kasační stížnosti jde o meritorně obdobnou věc, kasační soud se při posouzení kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených a na odůvodnění těchto rozhodnutí rovněž přiměřeně odkázal, přičemž konstatoval, že veškerá uváděná judikatura vycházela z právní úpravy solárního odvodu dle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) a nikoliv dle zákona č. č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, nicméně veškerá uváděná judikatura je aplikovatelná také na právní úpravu dle posledně uvedeného zákona, neboť ta byla založena na totožných východiscích. Kasační soud konstatoval, že jádro argumentace žalobkyně přestavují námitky brojící proti nerespektování požadavků na zohlednění individuální situace poplatníků solárního odvodu, vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), dále rozvedených a potvrzených nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14. Podle kasačního soudu posledně zmíněným nálezem Ústavní soud potvrdil, že zhodnocení rdousícího efektu odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Uvedla, že si je vědoma relevantní judikatury rozšířeného pléna Nejvyššího správního soudu, s touto judikaturou se však neztotožňuje a podáním ústavní stížnosti s ní hodlá věcně polemizovat.
Stěžovatelka v části II ústavní stížnosti rekapitulovala předchozí průběh daňového řízení, řízení ve správním soudnictví a právní rámec projednávané věci. Uvedla, že správní soud její žalobu zamítl i přesto, že v řízení nabídla celou řadu důkazních prostředků k prokázání svých tvrzení o tom, že rdousící efekt dopadá do její majetkové sféry takovým způsobem, že státem garantované doby návratnosti investice do fotovolatických zdrojů energie nemůže být a nebude právě v důsledku zavedení solárního odvodu dosaženo. V důsledku pasivity normotvůrce se prý stěžovatelka v současné době nachází ve zcela bezvýchodné situaci, kdy obecné soudy všech stupňů intenzivně hledají způsob, jakým by podstatu věci, kterou stěžovatelka a jí podobné subjekty předkládají, řešit nemusely, neboť de facto neexistuje způsob, jak se povinnosti strpět solární odvod bránit. Tento přehnaně formalistický přístup obecných soudů je z pohledu stěžovatelky jako podnikatelského subjektu rozporný s článkem 36 odst. 1 Listiny.
V části III ústavní stížnosti nadepsané "Polemika s dosavadní judikaturou Ústavního soudu" stěžovatelka poukázala na výše již citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, tj. nález ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), s jehož závěry se plně ztotožnila, které však byly dle jejího přesvědčení významně korigovány nálezem ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (N 3/76 SbNU 63). Stěžovatelka je toho názoru, že stávající právní úprava neposkytuje účinnou obranu proti rdousícímu efektu solárního odvodu, a nesouhlasí s názorem Ústavního soudu v posledním z uvedených nálezů, že v době, kdy ještě neuplynula garantovaná doba návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny, není reálné míru zásahu objektivně stanovit.
Stěžovatelka dále vyjádřila své trvající přesvědčení, že právní úprava v zákoně o podpoře je v důsledku zavedení odvodu ze slunečního záření od 1. 1. 2011 protiústavní, a to "jednak pro nepřípustnou retroaktivitu a jednak pro likvidační účinky do majetkové podstaty", a dále též vymezením osoby povinné k solárnímu odvodu, které porušuje princip rovnosti dle čl. 1 Listiny. Podle stěžovatelky je zcela nepochybné, že v jejím případě nebude dodržena doba návratnosti její investice do fotovoltaické elektrárny ve smyslu §6 odst. 1 zákona o podpoře. Proto měly obecné soudy ve správním soudnictví posoudit její tvrzení a o tvrzeném likvidačním dopadu, resp. rdousícím efektu solárního odvodu, rozhodnout. Pokud tak neučinily, postupovaly prý v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Stěžovatelka tvrdila porušení práva na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v důsledku dodatečného zavedení solárního odvodu. Poukázala též na údajný nesoulad aplikované právní úpravy solárního odvodu s "právem evropským" a kasačnímu soudu vytkla, že její námitku v tomto směru uplatněnou neprojednal s odůvodněním, že jde o nepřípustné novum.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila především porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska práva na soudní ochranu tím, že dle jejího přesvědčení se správní soud i kasační soud vyhnuly přezkumu jí tvrzených likvidačních důsledků odvodu solární daně pro její podnikání. Dále tvrdila porušení práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Kasační soud tvrdil, že již v minulosti opakovaně rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu solárního odvodu. Poněvadž v řízení o kasační stížnosti šlo o meritorně obdobnou věc, kasační soud se při posouzení kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených a na odůvodnění těchto rozhodnutí přiměřeně odkázal s tím, že jsou souladná s relevantní judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud ani v nyní projednávaném případě neshledal jakýkoliv důvod odchýlit se od svého závěru vysloveného ve svém výše již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 (bod 36), ve kterém uvedl, že prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu není možné prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. V bodu 34 cit. nálezu pak dále vyjádřil názor, že "[n]ení však primárně úkolem Ústavního soudu, aby se vyslovoval k tomu, zda tomuto nežádoucímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním (§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu). Je nicméně nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže." Z týchž závěrů Ústavní soud vycházel i ve svém odmítavém usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3011/15, dostupném, stejně jako jeho ostatní zde uvedená rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz.
Z výše uvedených důvodů lze učinit závěr, že tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces neprojednáním všech bodů její správní žaloby, zejména z hlediska existence jí tvrzených likvidačních důsledků odvodu solární daně, je zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je však ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odráží požadavky obecného zájmu. Otázka respektování též výše uvedeného požadavku spravedlivé rovnováhy, nebyla v předmětném daňovém řízení a na něj navazujícím soudním řízení správním, posuzována a tudíž ani Ústavní soud se jí nemohl zabývat.
Stěžovatelka dále namítla porušení článku 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1, Listiny, a čl. 2 odst. 4 Ústavy. S přihlédnutím ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení těchto článků. Z toho plyne, že i tato část stížnosti musí být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu