ECLI:CZ:US:2016:4.US.1481.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1481/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Zavaďáka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Křemencova 185/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 259/2012-47 ze dne 31. ledna 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 192/2013-75 ze dne 21. května 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3370/2014-127 ze dne 4. března 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že mu jimi bylo odepřeno právo na odškodnění za porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud z obsahu přiloženého listinného materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 70 Co 192/2013-75 ze dne 21. 5. 2013 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 259/2012-47 ze dne 31. 1. 2013, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato újma měla stěžovateli vzniknout v důsledku toho, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 12 C 471/2005 a v navazujících řízeních o opravných prostředcích, včetně řízení o ústavní stížnosti, nedošlo k řádnému vypořádání jeho právní argumentace, jejímž prostřednictvím se mu, dle jeho názoru, podařilo prolomit tzv. "restituční tečku".
Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3370/2014-127 ze dne 4. 3. 2015 jako nepřípustné odmítl.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že nebyla naplněna podmínka dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož v řízení, jehož zákonnost a ústavnost stěžovatel zpochybňoval, nebylo žádné rozhodnutí zrušeno či změněno. Odpovědnost za nesprávný úřední postup, kterou stěžovatel rovněž předestřel, by mohla připadat v úvahu pouze tehdy, nejde-li o postup státního orgánu, jenž přímo směřuje k vydání rozhodnutí, a není-li vydáním takového rozhodnutí završen. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že k odstranění nesprávných rozhodnutí slouží soustava opravných prostředků, přičemž tuto jejich funkci nemůže v žádném případě suplovat odškodňovací řízení. K námitce stěžovatele, že v případě pochybení Ústavního soudu neexistuje žádný prostředek, jímž by bylo možno dosáhnout nápravy, citoval Nejvyšší soud judikaturu, z níž vyplývá, že v takovém případě by bylo možno odškodnění poskytnout, pokud by byla nezákonnost rozhodnutí Ústavního soudu deklarována Evropským soudem pro lidská práva. Nejvyšší soud v návaznosti na to poznamenal, že vždy musí existovat procesní prostředek, jímž bude o dané věci rozhodnuto s konečným důsledkem; opak by totiž znamenal faktickou nekonečnost soudního řízení.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil. V ústavní stížnosti namítal, že nelze akceptovat stav, kdy postup státního orgánu, jmenovitě Ústavního soudu, nepodléhá kontrole ze strany jiných orgánů státu, což se projevuje tím, že tyto orgány nejsou oprávněny si o zákonnosti či ústavnosti postupu Ústavního soudu učinit úsudek, resp. i kdyby nezákonnost rozpoznaly, nejsou oprávněny poškozeného účastníka odškodnit. Kontrola ze strany Evropského soudu pro lidská práva se uplatní pouze za výjimečných okolností a z vyrozumění, jehož se stěžovateli od této instituce dostalo, je zřejmé, že v jeho případě nebude tento procesní prostředek efektivní.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Její jádro tvoří polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, vztahujícími se k podmínkám odpovědnosti státu za škodu vzniklou v soudním řízení.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů, a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatele, o níž opíral svůj nárok, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Zejména je v tomto ohledu možno vyzdvihnout velmi podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3370/2014-127 ze dne 4. 3. 2015, v němž byly veškeré námitky stěžovatele, včetně ústavněprávních, vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Ústavní soud se s názorem uvedeným v citovaném usnesení plně ztotožňuje a pro stručnost na něj v dalším odkazuje.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu