ECLI:CZ:US:2016:4.US.1543.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1543/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Ivo Ulrycha, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 3. 2016 č. j. 2 NZT 26/2015-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil tu část v záhlaví označeného usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava (dále jen "policejní orgán"), č. j. OKFK-1068-1240/TČ-2012-252503. Uvedeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nebylo ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie konkretizováno, jaké konkrétní nepravdivé doklady měl stěžovatel vyhotovit, resp. se podílet na jejich vyhotovení, a v čem jsou nesprávné. Popis skutku tak podle stěžovatele neobsahuje výčet všech požadovaných skutkových okolností jako znaků skutkové podstaty.
Stěžovatel dále považuje za zcela nelogické, že je mu kladeno za vinu, že v rámci veřejné zakázky sjednával výhodnější podmínky pro společnost TESCO SW, s. r. o., a ta se pak jako subdodavatel podílela na dodávce pro vítěze soutěže, společnosti O2 Czech Republic, a. s. Zdůrazňuje, že společnost TESCO SW, s. r. o. v rámci veřejné zakázky soutěžila sama a zakázku nevyhrála, přičemž s její následnou dohodou s vítězem soutěže o subdodávkách nemá stěžovatel nic společného. Stěžovatel má tedy za to, že nikomu nemohl způsobit škodu ani opatřit prospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí připomenout, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
V dané věci lze konstatovat, že napadené usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsahuje podrobné a přesvědčivé odůvodnění. O pozornosti, s jakou státní zástupce přistoupil k přezkumu usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších osob, svědčí i to, že částečně stížnosti stěžovatele a dalších spoluobviněných vyhověl a část usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil. Argumentaci, o kterou bylo opřeno zamítnutí zbývající části stížnosti stěžovatele a názor o důvodnosti jeho trestního stíhání, lze považovat za zcela logickou a racionální.
V odůvodnění napadeného usnesení je na č. l. 91-92 vysvětleno, že nepravdivým dokladem, na jehož vyhotovení se měl stěžovatel podílet, je třeba rozumět dokumentaci k zadávacímu řízení, přičemž identifikace jednotlivých dokladů (mnohdy výrazně technického charakteru) v dané fázi řízení není možná, resp. by měla za následek naprostou nepřehlednost usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud respektuje názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že odkaz na danou projektovou, resp. zadávací dokumentaci dostatečně identifikuje stíhaný skutek. I s přihlédnutím k rané fázi, ve které se nachází trestní řízení, lze mít za to, že stěžovateli není nijak zásadně omezeno jeho právo na účinnou obhajobu.
V souvislosti s tou částí obvinění, která se týká sjednávání výhodnějších podmínek pro společnost TESCO SW, s. r. o. v rámci veřejné zakázky, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 116) srozumitelně vyvracel výše uvedenou argumentaci stěžovatele, a to poukazem na dlouhodobý kontakt jmenované společnosti a společnosti O2 Czech Republic, a. s. (vítěz soutěže). Zapojení stěžovatele do této skupiny státní zástupce dovozuje ze zajištěné e-mailové komunikace s ostatními obviněnými.
Jestliže stěžovatel v některých konkrétních bodech s popsanou argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství polemizuje, je nutno připomenout, že se k zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu nevyžaduje spolehlivé a úplné prokázání skutkového stavu, ale postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán a že jej spáchala určitá osoba. Napadené rozhodnutí tedy nemohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele; své námitky může stěžovatel uplatňovat v rámci obhajoby v dalším průběhu trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu