ECLI:CZ:US:2016:4.US.1545.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1545/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Josefa Kukly a 2. Jitky Kuklové, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 616/2013-479 ze dne 25. 2. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 436/2012-458 ze dne 18. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí podle nich současně nerespektovala čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 6 C 325/2009-395 ze dne 29. 5. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil společnosti RWE GasNet, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), povinnost odstranit z pozemků stěžovatelů vysokotlaký plynovod, a to do 24 měsíců od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 27 Co 436/2012-458 ze dne 18. 10. 2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno vážné ohrožení stěžovatelů nebo jejich majetku ve smyslu ustanovení §417 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Skutečnost, že se sporná část plynovodu, provozovaného již od roku 1950, nachází v ochranném a bezpečnostním pásmu plynárenských zařízení (pásma poprvé stanovena zákonem z roku 1960), sice zakládá porušení veřejnoprávních předpisů, nicméně z hlediska soukromého práva sama o sobě pro vyhovění žalobě nepostačuje. I v případě, že by se jednalo o vážné ohrožení ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku, nebylo by dle krajského soudu namístě nařídit odstranění plynovodu, nýbrž přijetí jiných vhodných opatření, spočívajících například v častých kontrolách těsnosti zařízení. Odvolací soud si při té příležitosti ověřil, že tyto kontroly vedlejší účastnice aktuálně provádí.
Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 616/2013-479 ze dne 25. 2. 2015 jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatelé se následně obrátili na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vytýkali soudu odvolacímu a dovolacímu, že dostatečně nezohlednily ústavní rozměr řešené problematiky a pominuly vývoj právního myšlení, k němuž došlo v posledních šedesáti letech, pokud jde o náhled na hodnotu a ochranu lidského života a zdraví, jakož i na ochranu vlastnického práva. Stěžovatelé uvedli, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda byl plynovod vybudován v souladu s tehdy platnými právními předpisy. V tomto směru měly obecné soudy posuzovat důkazy dle přísnějších měřítek, neboť se jedná o liniovou stavbu veřejnoprávního charakteru, která se dotýká více osob než jen stěžovatelů, a jejímž prostřednictvím je přepravována látka mající zápalný a výbušný charakter. Stěžovatelé dále namítali, že obecné soudy při výkladu veřejnoprávních norem postupovaly příliš rigidně, což se projevilo v tom, že adekvátně nereagovaly na zjištění, že vysokotlaký plynovod nerespektuje zavedená ochranná a bezpečnostní pásma. Obecné soudy mimo jiné nepřípustně bagatelizovaly zjištěný rozpor s kogentními ustanoveními veřejnoprávních předpisů; jimi vyslovený právní názor vede k absurdnímu závěru, že veřejnoprávní předpisy je zapotřebí dodržovat pouze tehdy, pokud z hlediska soukromoprávního testu může jejich nerespektování někoho ohrozit. To je v příkrém rozporu s dosavadní judikaturou, která stanoví, že veřejnoprávní normy je třeba dodržovat za všech okolností. Zásah do soukromého práva přitom může nastat i za situace, kdy k porušení veřejnoprávních předpisů nedošlo. Výklad provedený obecnými soudy podle stěžovatelů nekoresponduje ani s obsahem soudního spisu, resp. s obsahem znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že preventivní opatření, na něž se vedlejší účastnice odvolávala, mohou eliminovat pouze postupně vznikající poškození, ale nikoliv poškození, k němuž by došlo náhle, např. v důsledku přírodní katastrofy.
Stěžovatelé označili situaci, navozenou napadenými rozsudky, za zcela bezvýchodnou. Předmětnou nemovitost kupovali v dobré víře a o existenci vysokotlakého plynovodu nebyli informováni. V důsledku přítomnosti tohoto zařízení jsou stěžovatelé v současné době významně omezeni v užívání nemovitosti, jakož i v právní dispozici s ní, neboť tržní hodnota takto zatížené nemovitosti je nulová. Stěžovatelé podotkli, že se obecné soudy mohly v souladu se zásadou iura novit curia zabývat, kromě naplnění podmínek ustanovení §417 odst. 2 občanského zákoníku, rovněž potenciální aplikací ustanovení §135c téhož předpisu nebo §125 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, platného v rozhodné době.
Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů ohledně interpretace relevantních ustanovení právních předpisů, zejména §417 odst. 2 občanského zákoníku, potažmo pak i se skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů, a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Stejně tak není Ústavní soud povolán ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelů řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jejich žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vesměs toliko zopakovali argumenty, které uplatnili v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly. V této souvislosti je možno zdůraznit zejména správný závěr krajského i Nejvyššího soudu, že otázku, zda porušení veřejnoprávní normy zakládá současně i vážné ohrožení ve smyslu §417 odst. 2 občanského zákoníku, je třeba řešit vždy v návaznosti na okolnosti konkrétního případu. Rozpor s veřejnoprávní normou není skutečností, která by automaticky zakládala možnost aplikace citovaného ustanovení. Ústavní soud dodává, že stejně tak je věcí konkrétního posouzení i úvaha o míře, v níž může být dotčeno zdraví a majetek osob, jakož i o tom, jaká opatření postačují k odstranění případného ohrožení. Jelikož obecné soudy v nyní projednávané věci zahrnuly do svého posouzení všechny relevantní skutečnosti, neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska důvod jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
Co se týče tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy měly zvážit i jinou právní kvalifikaci jejich nároku, je nutno poznamenat, že z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelé tuto námitku uplatnili v předchozím průběhu řízení, resp. v rámci opravných prostředků (dovolání), což ji činí nepřípustnou z důvodu nevyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže nerozvedli, jak by měla být jimi citovaná ustanovení na projednávanou věc aplikována. Z povahy odkazovaných ustanovení nicméně plyne, že podmínkou pro jejich použití by bylo kvalifikování předmětného plynovodu jakožto neoprávněné stavby, což byla otázka, jíž se obecné soudy zevrubně zabývaly, přičemž ve všech případech, včetně soudu prvního stupně, který žalobě stěžovatelů vyhověl, dospěly k závěru, že se o neoprávněnou stavbu nejednalo. Ani v tomto ohledu tedy nemohl Ústavní soud argumentaci stěžovatelů přisvědčit.
Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo proto Ústavnímu soudu než předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu