ECLI:CZ:US:2016:4.US.1586.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1586/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem Kropáčkova 563/14, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 4 To 86/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 54 T 8/2006-3952, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a domáhal se také vyslovení toho, že vedením trestního řízení po neodůvodněně dlouhou dobu, odmítnutím dovolání proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, neustanovením obhájce, nezastavením trestního stíhání z důvodu vyhlášené amnestie prezidentem republiky došlo k porušení jeho práv a že v důsledku nečinnosti orgánů činných v trestním řízení došlo ke škodě na majetku organizací, kde stěžovatel působil jako statutární orgán. Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
II.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci výše uvedeným (v souzené věci dalším) rozsudkem rozhodl, že obžalovaný (dále jen „stěžovatel“) spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. dílem dokonaný a dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z. a odsoudil jej podle §209 odst. 5 tr. z. za použití §43 odst. 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, podle §56 odst. 3 tr. z. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem, zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 47 T 9/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud dále stěžovateli podle §73 odst. 1 tr. z. uložil trest zákazu činnosti spočívající v činnosti člena statutárního orgánu či odpovědného zástupce právnické osoby v trvání pěti roků, podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit (v rozsudku) vyjmenovaným poškozeným konkrétně uvedené částky a konečně další (uvedené) poškozené odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze výše uvedeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. d), f) a odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozené společnosti XERTEC Praha, spol. s r. o. a nově rozhodl, že stěžovatel se odsuzuje za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. (zákon č. 40/2009 Sb.), dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z. a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009), jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010, dále za dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. z. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z., jimiž byl (pod body II., IV. a V.) pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 47 T 9/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010 a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. z., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. 5 T 30/2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 5 To 392/2008, podle §209 odst. 5 tr. z. za použití §43 odst. 2 tr. z. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. z. stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem, podle §73 odst. 1 tr. z. stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti člena statutárního orgánu či odpovědného zástupce právnické osoby pořádající vzdělávací kursy a školení v trvání pěti roků. Současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. z. výroky o trestech z rozsudků Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 9 To 79/2010, Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 47 T 9/2008 a Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. 5 T 30/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Soud podrobně připomněl skutková zjištění, rozsah dokazování i dosavadní průběh řízení ve věci a konstatoval, že nedošlo k podstatným procesním vadám, které by vedly ke zrušení napadeného rozsudku. Byla dodržena zákonná ustanovení o zahájení trestního stíhání, bylo respektováno právo stěžovatele na obhajobu a byla dodržena zákonná ustanovení zajišťující řádné objasnění věci. Bylo respektováno ustanovení §219 odst. 3 tr. ř.; v tomto směru nebyly ani vzneseny odvolací námitky. Odvolací soud připomněl, že stěžovatel trestnou činnost páchal po dlouhou dobu, desítkami dílčích útoků, polehčující okolnosti shledány nebyly, zatímco převaha přitěžujících okolností je enormní. Vrchní soud současně připomněl, že za této situace by bylo na místě uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby v trvání přinejmenším osmi let. S ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a na delší dobu trvající trestní řízení (v zásadě bez zavinění stěžovatele) však krajský soud důvodně výměru trestu přiměřeně snížil a uložil stěžovateli trest v polovině sazby, tedy v trvání sedmi roků a šesti měsíců, což je trest odpovídající jeho účelu, aniž by šlo o trest nepřiměřeně přísný. Vrchní soud konečně stěžovatele podrobně poučil o tom, že proti tomuto rozsudku může (vedle Nejvyššího státního zástupce) podat dovolání, a to pouze prostřednictvím obhájce; podání stěžovatele, které (by) nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by bylo takto označeno. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Ústavní soud musí následně podotknout, že podrobnější obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy; obdobné ostatně platí o obsahu ústavní stížnosti podané ve věci.
III.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně připomněl věcnou a především dosavadní procesní stránku souzené věci, a to v řízení před jednotlivými dotčenými soudy a před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočky Liberec a Vrchním soudem v Praze především. Za projev porušování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel na více místech ústavní stížnosti považuje nepřiměřenou dobu, po kterou byla opakovaně odročována hlavní líčení. Stěžovatel dále věnoval pozornost důvodu nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody a zadržení zásahovou jednotkou, které jej dostalo do „lidsky nesnesitelného postavení“ a zmarnění jeho veškerého dosavadního úsilí o zařazení do řádné společnosti. Poukázal také na skutečnost, že proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dne 22. 4. 2014 dovolání s žádostí o ustanovení obhájce, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 28. 4. 2014 podané dovolání odmítl a o žádosti o ustanovení obhájce doposud nerozhodl. Stěžovatel dále zdůraznil, že zanedbáním povinností a nečinností orgánů činných v trestním řízení došlo prý po jeho zadržení ke škodě na majetku organizací, kde stěžovatel působil jako statutární orgán, neboť tento majetek prý zůstal nezajištěn a splatné faktury za nákupy vnitřního vybavení nebyly uhrazeny. Stěžovatel konečně nekonkrétně poukázal na to, že nalézací i odvolací soud možnou aplikaci amnestie prezidenta republiky k 1. 1. 2013 nepřipustily a zahájené trestní stíhání nezastavily.
IV.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Ústavní soud ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 č. j. 4 To 86/2013-4026 připomíná, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí vyčerpat efektivně mimořádný opravný prostředek (dovolání). Pokud tak neučiní, je ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. V citovaném ustanovení zakotvený požadavek vyčerpat „všechny procesní prostředky“ však není splněn tím, že i přes stěžovatelovo (a jeho právní zástupkyně) podrobné poučení Vrchním soudem v Praze o podmínkách a okolnostech podání dovolání, stěžovatel tak učiní podáním ze dne 17. 4. 2014 (doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec dne 23. 4. 2014, č. l. 4095) sám, tj. nikoli prostřednictvím obhájce. Na tomto nedostatku nic nezmění ani skutečnost, že stěžovatel podaný návrh jako dovolání označil. Ostatně o tom, že stěžovatelovo podání ze dne 17. 4. 2014 se nepovažuje (z důvodu deficitu jeho podání obhájcem) za dovolání, byl stěžovatel opětovně poučen přípisem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 28. 4. 2014 (č. l. 4100). Ústavní soud proto nemůže akceptovat stěžovatelovu argumentaci založenou na tom, že krajský soud odmítl podané dovolání, když předmětné podání za takový opravný prostředek (z důvodů právě připomenutých) ani považováno být nemohlo. Ústavní soud ostatně nemůže přihlédnout ani k tomu, že stěžovatel žádal o navrácení lhůty k podání dovolání, když toto není již ze zákona přípustné (srov. §265e odst. 4 tr. ř.) a stěžovatel byl o této skutečnosti jasně a zřetelně odvolacím soudem poučen.
Stěžovatel proto dispozice řádně mu odvolacím soudem připomenuté náležitě nevyužil a jim učiněné podání bylo procesně neregulérní. Takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Stěžovatel tedy nesplnil podmínku - řádně - vyčerpat všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv nabízel.
V souzené věci tedy dovolání podáno nebylo a nedošlo tak k vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Za tohoto stavu v případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 č. j. 4 To 86/2013 4026 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 54 T 8/2006-3952 - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní soud za této procesní situace navíc připomíná, že stěžovatel v rámci ústavní stížnosti spojuje několik spolu jen zdánlivě souvisejících návrhů. Ústavní soud neshledal souvislost mezi stěžovatelovým tvrzením týkajícím se okolností jeho eskorty do Věznice Praha-Pankrác a předmětem řízení u trestních soudů, vůči nimž byla podána předmětná ústavní stížnost. Obdobné platí pro zcela nekonkretizované tvrzení o nepřipuštění a nezastavení jeho trestního stíhání nalézacím a odvolacím soudem. Ostatní návrhy - týkající se délky trestního řízení, tvrzené nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, v důsledku které mělo dojít ke škodě na majetku organizací, kde stěžovatel působil jako statutární orgán - byly posouzeny především Vrchním soudem v Praze v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud musí konečně připomenout, že stěžovatel byl k odstranění vad a nejasností podané ústavní stížnosti vícekrát vyzván a jen některé z nich byly odstraněny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout jak bylo výše uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj