ECLI:CZ:US:2016:4.US.1704.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1704/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, č. j. 11 Co 67/2016-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 26. 5. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy. K tomu mělo dojít nesprávným použitím zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a nákladech advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, při stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení protistrany.
Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto toliko o nákladech řízení, jejichž výše (18 730,80 Kč) navíc představuje z hlediska dovolacího řízení částku bagatelní, a rozhodnuto bylo způsobem odpovídajícím současné soudní praxi. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu podobné bagatelní spory zásadně nepodléhají ústavnímu přezkumu, neboť s ohledem na jejich nepodstatný význam nejsou většinou způsobilé zasáhnout do ústavních práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). Uvedený nález rovněž podrobně odůvodňuje, proč není možné, aby Ústavní soud přezkoumával stížnost jen proto, aby naplnil roli sjednotitele judikatury. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádné mimořádné důvody, pro které by bylo možné napadené usnesení přesto přezkoumat.
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu do té míry, že použití advokátního tarifu je toliko nouzové, provizorní řešení; to, že je soudy v současné situaci pravidelně k výpočtu náhrady nákladů zastoupení používají, je však akceptovatelné, neboť jde minimálně z hlediska naplnění principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí o nejlepší možné řešení současné neuspokojivé situace. Užitý postup je ostatně prosazován i velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010); pokud by soudy neodůvodněně rozhodly o nákladech řízení jinak, šlo by o nepřípustnou svévoli. Soudy potom mohou při stanovení výše nákladů právního zastoupení v případech, kdy by se jevilo použití advokátního tarifu jako nepřiměřené a nespravedlivé, určit náklady řízení jinak, např. volnou úvahou podle §136 o. s. ř. Blíže se k aktuální problematice přiznávání náhrady za zastoupení věnoval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/2015.
Podle §43 odst. 3 musí být usnesení Ústavního soudu toliko stručně odůvodněno; Ústavní soud proto nepovažuje za nutné argumentaci více rozebírat a v podrobnostech odkazuje na již zmiňované nálezy sp. zn. III. ÚS 3725/13 a IV. ÚS 3559/2015 (dostupné online na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu