ECLI:CZ:US:2016:4.US.1706.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1706/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky Dany Hradcové, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravních agend, ze dne 21. 3. 2016 č. j. MHMP-472195/2016/O4/Ma, za účasti Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2016, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se Dana Hradcová (dále též jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím o povolení úplné uzavírky v rozhodnutí specifikovaných komunikací bylo porušeno základní právo na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 a právo shromažďovací dle čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásada dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a toto rozhodnutí zrušil. Mimo petit ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila též porušení čl. 10 a čl. 11 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti s tvrzením, že předmětný zásah se týká velkého počtu občanů, praxe v obcházení základních práv a svobod trvá již nejméně od roku 1998 a obdobné zneužití §24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je vysoce pravděpodobné i v blízké budoucnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 3. 2016 rozhodnutím č. j. MHMP-472195/2016/O4/Ma Magistrát hlavního města Prahy, Odbor dopravních agend, na návrh Policie České republiky, Útvaru pro ochranu ústavních činitelů, povolil podle ustanovení §24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), úplnou uzavírku v rozhodnutí specifikovaných komunikací v Praze 1, 6, 8, v rozsahu "uzavírka komunikací v rozsahu dle požadavku Policie ČR" a z důvodu "bezpečnostní opatření během státní návštěvy", v termínu od 28. 3. 2016 do 30. 3. 2016. Ve stručném odůvodnění správní orgán uvedl, že "povolená úprava v dopravní situaci je z veřejného zájmu únosná" a že akci "nelze realizovat později ani v menším rozsahu."
Stěžovatelka uvedla, že dne 23. 3. 2016 pan Tomáš Pikola ohlásil dle §4 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (dále jen "shromažďovací zákon") Magistrátu hlavního města Prahy konání pokojného shromáždění na Hradčanském náměstí s cílem vyjádřit podporu boji za lidská práva v Číně, v Tibetu a současně vyjádřit solidaritu Taiwanu, který je ohrožován komunistickou Čínou (dále jen "shromáždění"). Shromáždění bylo svoláno na den 29. 3. 2016 v 17 hodin s předpokládanou dobou ukončení v 18.30 hod. téhož dne. Jako osoby oprávněné k jednání uvedl svolavatel Martina Bursíka a jeho manželku Kateřinu Bursíkovou Jacques (dále jen "svolavatelé"), kteří byli, jako členové petičního výboru iniciativy Češi Tibet podporují, hlavními iniciátory a organizátory shromáždění. Postupně se k organizátorům shromáždění připojilo dalších deset organizací: Nadace Forum 2000, Post Bellum, České centrum Mezinárodního PEN klubu, Lungta, Potala, Iniciativa pro evropské hodnoty, Open Door a Centrum pro dokumentaci totalitních režimů. Mělo jít o jedno z několika shromáždění ohlášených podle shromažďovacího zákona na Hradčanském náměstí v inkriminované době a v souvislosti se státní návštěvou ve dnech 28. 3. až 30. 3. 2016.
Stěžovatelka dále uvedla, že dne 29. 3. 2016 se hodlala od 17 hodin účastnit řádně ohlášeného a nezakázaného shromáždění na Hradčanském náměstí. Na pomezí Hradčanského náměstí a ulice Loretánské se stěžovatelka a ostatní účastníci shromáždění setkali se zábranovými plůtky, střeženými těžce ozbrojenými příslušníky Policie ČR. Stěžovatelka a ostatní účastníci shromáždění byli příslušníky Policie ČR upozorněni, že Hradčanské náměstí ztratilo v důsledku rozhodnutí status veřejného prostranství a že na něj není umožněn vstup žádným osobám. Účastníci shromáždění byli dále příslušníky Policie ČR vyzváni, aby vyčkali příchodu zaměstnance Magistrátu či aby se přesunuli na jiné místo.
Stěžovatelka uvádí, že jelikož na místě vzrůstalo napětí a byla prý znát tendence k násilnému vytlačení shromáždění, byla stěžovatelka a ostatní účastníci shromáždění vyzváni svolavateli k poklidnému odchodu a shromáždění se poté pokojně rozešlo. Většina účastníků shromáždění se vydala směrem k parku Maxe van der Stoela, asi jeden kilometr vzdálenému, kam se současně přemísťovaly policejní jednotky s technikou (včetně policejních antonů s těžce ozbrojenými příslušníky Policie ČR a policejní helikoptérou).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích shora uvedených ústavně zaručených základních práv.
Byla toho názoru, že rozhodnutí dle ust. §24 zákona o pozemních komunikacích je materiálně opatřením obecné povahy, jelikož nemá konkrétního adresáta povinností, které zakládá, a poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a jeho rozsudek ze dne 27. 9. 2005 č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, jakož i rozsudek ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publikován pod č. 968/2006 Sb. NSS.
Alternativně stěžovatelka uvedla, že nebude-li napadené rozhodnutí posouzeno jako opatření obecné povahy, půjde o jiný zásah ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož stanovuje obecně zákaz vstupu na Hradčanské náměstí v době určené v rozhodnutí, a tudíž rozhoduje de facto o právu stěžovatelky na svobodu pohybu v daném místě a čase a v konečném důsledku o jejím právu pokojně se shromažďovat.
Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.), dle něhož " ...skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena."
Stěžovatelka dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 459/04 (N 161/38 SbNU 285) a uvedla, že řádně ohlášené a na Hradčanské náměstí svolané shromáždění nebylo zakázáno. Napadeným rozhodnutím však byla fakticky nařízena úplná blokáda Hradčanského náměstí a k jejímu výkonu byla povolána Policií ČR zásahová jednotka určená pro boj s demonstranty.
K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a uvedla, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení, přesahuje její vlastní zájmy a že k obdobnému zásahu do základních práv dochází opakovaně po delší dobu. Byla toho názoru, že neexistuje ustálená judikatura k aplikaci ustanovení §24 zákona o pozemních komunikacích, přičemž toto ustanovení je zneužíváno jako nástroj represe a potlačování základního práva pokojně se shromažďovat. Snaha obejít shromažďovací zákon a uzavírkou fakticky znemožnit konání všech řádně ohlášených shromáždění, vyplývá prý rovněž z přítomnosti jednotek Policie ČR, které k dohlížení na dopravní uzavírku nejsou běžně povolávány.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, jak zjevně plyne z ústavní stížnosti, že k ochraně svých práv nevyčerpala všechny dostupné zákonné procesní prostředky, a splnění podmínek řízení dovozovala z významu ústavní stížnosti, dle jejího přesvědčení podstatně přesahující její vlastní zájmy.
Ústavní soud sdílí názor, že základní právo pokojně se shromažďovat zaručené čl. 19 Listiny, jemuž odpovídá právo na svobodu pokojného shromažďování dle čl. 11 Úmluvy, spolu se základním právem na svobodu projevu zaručeným článkem 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy, jsou jedním z nejdůležitějších pilířů a základů demokratické společnosti [ve vztahu k čl. 10 Úmluvy srov. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému Království, č. 5493/72, odst. 49, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int]. Vzhledem k tomu může být zásah do těchto práv ospravedlnitelný jen na základě skutečně přesvědčivých a nejnaléhavějších důvodů.
Přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, resp. zásahů veřejné moci do těchto základních práv, nesmí být dle čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučeno z pravomoci soudů. Tento ústavní požadavek se odráží v právní úpravě tzv. zásahové žaloby dle §82 a násl. soudního řádu správního, případně řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle §101a a násl. s. ř. s., bude-li stěžovatelka mít za to, že napadené rozhodnutí je opatřením obecné povahy.
V projednávaném případě je evidentní, že k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelka má k dispozici zákonné procesní prostředky podle soudního řádu správního, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody. Nyní podaná ústavní stížnost je proto předčasná.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj